Tvarování II.

Oceňují jeho odvahu (nepáře se s tím, není co dodat, je tam celý ON - falus); oceňují jeho sílu a bojovnost – revoltu – provokaci (dost hustý…, “konečně zase jedna pěkná romantická sluníčkem prosvícená básnička”, drsné, to byla soda); oceňují hnus – ošklivost – odpornost (strašně hnusný ... a strašně skvělý); také jsou rozpačití (Na jednu stránku se Ti to děsně povedlo, ale ta druhá stránka... Jde z ní trochu strach..., Je mi z toho trochu na blití, ale to byl asi záměr); srovnávají jeho “styl” s Filipem Topolem; kdo? Jeho čtenáři…

O co jde? Jedná se o naturalistický popis “SM” vizí, které svou odvahou hraničí s pravidly pornografie. Zůstává vedle popisu ještě něco z poetických prostředků? Jedno přirovnání, které není svébytnou - samostatnou metaforou mimo kontext: “a stejně jako můj penis / i prapory na rakvích přestaly dýchat…” A nejasné poslání na konci básně: “a vykročil tam, / kde jsem přestal ztrácet …” Neadresnost toho místa a neadresnost toho, co je ztráceno, umožňuje si představit jakékoliv zisky.
“Styl” s Filipem Topolem, násilí, jednoduchost a psychotropní náhražky pěstované fantazie, silácky neuvěřitelné zážitky, divadlo kruté obyčejnosti, minimum nebo žádná estetická kultura krásy, a vždycky obžaloba nepřející společnosti. Básnící stíhaných a odstrčených vždycky bojují a nelze jim to mít za zlé. Posláním poezie jsou také etické normy, většina neuspokojených stavem lidství společnosti řekne: “hlavně (nebo dokonce jenom) etické normy”. Krásou je sama obžaloba, její fakt a odvaha, se kterou je přednesena.

Výše zjištěné potvrzuje krizi postmoderních hodnot. Postmoderní = sociologický. Každá vrstva – skupina – menšina společnosti má své typické umění, autonomní svět a individuální krásu. A také relativizující neochotu přijmout (nedej bože pochopit či obdivovat) svět a krásu jiných menšin. Tvrzení, že dekadentní “hnus” může být krásou se tedy opírá o své sociologické zázemí a tím se stává zastoupenou pravdou. Větší, než jiné menšinové proudy, např. hlubinná meditativní poezie, symbolismus, niterná metafyzická poezie a mnohé další. Největší proudy této poezie pracují s polopatismem hříček jednoho nápadu, s důsledným popisem hnusu a hněvu nebo groteskního ironizování. Pracují jen s několika základními poetickými prostředky – gramatický rým, popis, naivní drmolící rytmika, a také s tzv. “naprosto volným veršem”. Stále je to, ovšem, kultura a literatura. Vzhledem k rozpadu všech diktatur po celém světě se zdá tento vývoj směřující k reklamě a kýči, jen k výpovědi o své sociologické skupině, nevyhnutelný, správný a demokratický. Autoři stále cosi pěstují a časem si znovu povšimnou poetických prostředků, které využijí ve svých myšlenkových proudech. Jde o to, který z těch sociologických proudů chce vůbec (a jakou) poezii slyšet.

Nejde o Cavaleru, jeho báseň je samozřejmě dobré publikovat, neboť velmi zdařile (možná nejlépe) ilustruje sebevědomé hnutí “hnusu”. Jde o krásu, kterou lze položit pod nos sociologickým kategorikům napříč. Nelze tak učinit diktátem intelektuální kvality, ale motivací jejich schopnosti opouštět jejich sociologické předurčení, stát se během života nejen dospělým, ale i sebekritickým, laskavým ironikem, a nakonec třebas i rozněžnělým dědkem…

Chápu tedy sice, kde může v “hnusu” vznikat krása, neumím ji však přijmout, zabydlet se v ní, jsem od takové již někde daleko. Snažím se ze všech sil si cestu k “hnusu” neuzavřít, vymlouvám to svému odporu, hledám záchytné body tam, kde vždycky v poezii existovaly, v nesmyslně dobré vůli, optimismu a poetických znacích. Dovedu si totiž představit, jak bezradně se nad mým hlubinným textem snadno kroutí hlavou a hledají důvody jak si vysvětlit zívání nad “zbytečně skrytými významy”, kterým věřím snad už jenom já sám. Společně zatím věříme, že poezie má smysl a já navíc fandím těm, kdo chtějí dobýt Tvar…, ale kde jsou??? Neusnuli???