Světlejší včerejškyIII.

„Neee!“

Bušila mi pěstičkama do hrudníku, jako by tím snad něco měla vyřešit.

„Nenávidím Tě! Miluju Tě! Jsem hrozná! Jdi pryč!“

Mlčky jsem se tedy zvedl – je to přece její volba. Jako bych snad mohl za to,  že  se v sobě nevyzná. Měl  jsem ji rád – moc. Bylo strašně lehké se do ní zamilovat, ale problém nebyl ve mně, ale v ní…

„Sbohem Kristýnko.“

Bylo vidět, že nemá daleko k pláči a tak jsem raději rychle zaklapl dveře. Připadalo mi, jako bych cestou od ní chodil každý den. Přitom to teď bylo podruhé. Nemohl jsem se zbavit ošklivého pocitu někde uvnitř – možná bych se měl vrátit. Ale ona nechce.

Bez jízdenky mě šalina dovezla až na přestupní stanici, další jsem stihl jen tak tak. Na sedadle naproti seděl asi desetiletý kluk s náušnicí a sluchátky v uchu a hudba mu hrála tak, že přehlušila i skřípění tlumičů.

Na náměstí stál mladý nehezký blonďák v riflích a křičel že Bůh má spásu pro všechny lidi. Pro celé město, pro každého z nás. Lidi chodili sem a tam a nevěřili mu. Nebo možná věřili, ale nechtěli se ztrapňovat s tím bláznem. Já mu věřil. Nejpohoršeněji se tvářil chlápek ve skotském kroji s dudama. Blonďák zmizel v dáli a já se mohl zabrat dál do úvah. Už dřív jsem objevil, že na světě je jen málo věcí pro které stojí žít. Stále nevím zda vyškrtnout lásku. Jeden kamarád mi kdysi řekl: „Každá věc může být krásná – stačí jen jít do toho na max.“  Od té doby když běžím, běžím o život, když hraju, hraju pro celý svět, když píšu, píšu pro každého a když miluju, miluju bláznivě.

Jakoby zdálky ke mně dozněl skřípot kol a značně blíže se objevil úchyt na sedadle, který mi vzápětí téměř rozrazil čelo. Snad nikdy jsem nejel bez nehody – a nemyslím jen „hmotné“ cesty.