Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBytosti schopné zemřít
„Jsem člověk vržený přímo do světa, který zavrhuji jako on mě.“
Jacques Prevel
Ejhle člověk…. Člověk… Básník se stává absolutním člověkem …. Básník není člověkem…vnikl až do hlubin lidskosti, ke všem tajemstvím srdce… až k horizontu, který vše objímá…pak poodhrnul… rozdrásal… paže světa… prsty lidskosti…propadl se k místu odkud se ruce vztahují….kde vše tepe chtonickým rytmem primordia...
Zapomenutí francouzští básníci 20.století...Bytosti schopné zemřít…Antologie vidoucích…tedy prokletých…
„Při úsvitu byl mezi zapomněním a spánkem, tam, kde
Splývá samota a osud v jediném záblesku, ve chvíli,
Kdy čára života, jenž vyhasíná, pramení, zatímco se rodí
Ze svého pádu v hlubině světla.“
Stanislas Rodanski z básně Prométheus
Pravda, skrývající se za trhlinou, pravda, kde logika bezmocně kňučí, pravda, kde se prýštivé světlo mění v temnotu. To je pravda, která se zjevila těmto básníkům. Nikdo se o ni neprosil, nikdo si v mladistvém romantickém rozjitření nezvolil stát se básníkem. Tito poslové propasti neměli na vybranou. Vyvrženi, proměněni mezní situací, těmito polibky pravdy, začali psát. Chrlit slova lepkavá krví, aby… nezešíleli, nezemřeli?
Nezemřít? Ne, všichni až na Rodanského umírají velmi mladí, většinou vlastní rukou, někteří rozežraní nemocí, někteří za nevyjasněných okolností. Nezešílet? Rodanski tráví v blázinci celý svůj život. Jejich krátký pobyt zde je nesen křídly naprosté osamělosti. Surrealismus, vládnoucí Francii jejich doby je pro ně příliš hravý. Každé slovo z těchto textů je zpečetěno životem. Životem, který je zavrhl, a který byli nuceni zavrhnout i oni, neb pravda ještě naznamená dobro. Zkřehlýma rukama se snaží vrátit z útrob temnoty k objímající náruči, nic však nezastaví jejich pád.
Křičí tichem, pláčou suchem, hladí noži… řítí se řítí se…až pomalu poznávají, že už není kam jít, proměna je završena, jsou dočista ztraceni… a přece přímo Uvnitř!
„Kráčíme vstříc
Smrti po nejvyšších
Pláních samoty
Pařáty hladu
A žízně
Jsou uhlíky nenávisti
Jež se mísí
S naší krví
Před trhlinami
Žulového obzoru“
Francis Giauque
Bytosti schopné zemřít –Francouzští prokletí básníci 20.století, Praha: Fra, 2008