Stříbrovlasý 2

2. kapitola

"Pokloň se našemu vládci - co na něho tak zíráš, synku?"

Zaal beze slova poslechl. Neměl ve zvyku otci odmlouvat, zvlášť, když pro to neměl žádný dobrý důvod...

Minučehr mechanicky pokynul rukou, aby vstal. Jeho tmavá, přísná tvář se obrátila ke  knížeti: "Máš pěkného syna, Šalve, uctivého...jen ty vlasy vypadají podivně. Není tvoje žena nějaká perí z vodního pramene? Po tobě je jistě nemá, příteli..."

"Moje žena není jeho matkou, veličenstvo," odvětil klidně kníže, "je tomu už sedmnáct let, co jsem ho našel nahoře v horách. Ležel v orlím hnízdě, na skále. Z každé strany sedělo jedno bílé, ochmýřené ptáče a stará orlice do něj nezaťala své drápy, ani zobák. Jen seděla na skalní římse a křičela. Dlouze a táhle, jako by mě volala. Myslím, že je to dar Ahury Mazdy nešťastnému bezdětnému muži...Myslíme si to tu všichni."

"Myslím... myslím, že by mi sedla číše červeného!" zasípal šáh, bledý jak stěna. Bylo vidět, jak se chvěje.

"Jistě vás ta cesta vyčerpala, veličenstvo - a navíc vám musí být zima. Pojďme všichni nahoru. Ale ty, Zaale, by ses měl nejprve převléknout. A vykoupat."

Neměl proč odporovat. Ani jemu se špinavé oblečení právě nezamlouvalo. A uvědomoval si, že by ani nebylo vhodné, aby se v nich objevil před vladařem celé země...

Hodovní síň osvětlovala dobrá stovka olejových lamp. Venku se opět rozpršelo a s večerem přišlo značné ochlazení. Zde však bylo teplo. Oheň v krbu vesele praskal a naplňoval místnost teplem, světlem i požehnáním. Zaháněl tmu, chlad i zlé tvory, šelmy, dévy a další bytosti spojované s temnotami.

Z berana zbyla jen hromádka kostí, o něž se pod stoly rvali chrti. Velký džbán uprostřed stolu obsahoval už asi jen na dva prsty vína, ale nikdo se ho už nesnažil vyprázdnit. Umytí, v čistých šatech a příjemně nasycení seděli hosté pohromadě s knížecími dvořany. Cesta v dešti, jídlo, víno i teplo z krbu, to vše se v nich spojovalo a mísilo do podoby krásné ospalosti.

Jen šáh Minučehr se nemohl oddat únavě tak, jak by si jeho tělo přálo. Cosi mu našeptávalo, aby neustával v bdělosti. Nezdálo se, že by mu Zaal věnoval víc zájmu než by si jako panovník zasluhoval. Trochu podivné, ve srovnání s mladíky, kteří se snažili upoutávat jeho pozornost líčením svých hrdinských činů z lovů i bitev. Skoro... jako by mu nezáleželo na tom, co si o něm kdo myslí. A jako by si ani on sám nedělal na lidi názor, který by ovlivňoval jeho pozdější přístup k nim.

Hosté se pomalu začínali rozcházet, usínající dvořany poslal kníže pryč. Také Zaal ještě odešel, projít se po hradním nádvoří a nadýchat se čerstvého, deštěm provoněného vzduchu.

Šalve a Minučehr osaměli v hodovní sini.

"Vypadáte nějak... nechutná vám snad moje víno a pečeně, veličenstvo?" zívl kníže. "To víte, dvorní sklepy tady nemáme, jen to, co vyrostlo na svazích našich hor."

"Však je také dobré. Ne, v ničem si nezadá s nejdražšími odrůdami z dovozu... ale... je tu něco jiného. Ten bělovasý chlapec... jak bych to jen řekl... je asi můj ztracený syn." Šáh se otřásl, jako by ho polili studenou vodou.

Šalve však zůstal nehnutě sedět, tvář jako by skryla kamenná maska. Přišlo mu to zkrátka  příliš...  neuvěřitelné.

Panovník zatím nabral dech a pustil se do vyprávění:

"Bylo to asi... sedm dní po narození. Prostě zmizel z kolébky. Kojné spaly. Měli jsme za to, že ho odnesl nějaký dév a pochutnal si na něm. A teď... teď... musí to být on! Náš chlapeček měl totiž stříbrné vlásky, neviděl jsem jediné dítě, které by bylo stříbrovlasé...!"

Vrznutí dveří. Stříbrné vlasy se zaleskly ve světle lamp.

"Otče...?"

Oba muži vzhlédli. Šáh se nejistě postavil na nohy a kolébavou chůzí vyšel mladíkovi vstříc. Zaal jej však bez povšimnutí minul. "Otče, už je pozdě, měl bys jít spát. Přeci jen... nejsi nejmladší."

"Máš pravdu, můj synu," odvětil třesoucím se hlasem panovník.

"Můj synu?" Černýma očima prolétl úžas. Překvapení. Strach...?

"Ano, jeho veličenstvo... má pravdu. Vždyť přece víš, že jsem tě našel v orlím hnízdě. Nějaký dév tě odnesl z šáhova paláce..."

"...a nabídl orlům jako přesnídávku? Pak je ovšem na místě otázka - proč o ni neměli zájem."

Bylo to víc než sen. Dotyk opravdového příběhu, takového, který se bytostně dotýká jeho srdce. Kdo by nechtěl být synem šáha, kterého zloduch pohodil v horách? Skutečnost krásnější než sny. Možná... až příliš. A navíc - bolestná. Pocit, že nemohl mít lepšího otce než talyšského knížete, i kdyby vyrůstal v paláci.

"Odjedeš se mnou ke dvoru, synku. Hned zítra nebo pozítří."

K Zaalovi ta slova doléhala jako z veliké dálky. Zatočil se s ním celý svět a v očích zaštípaly slzy. Nevěděl, na kterého z mužů se dívat. Sklopil pohled.

"Já... nemohu odporovat přání svého krále," odpověděl.

Šalve jen mlčky přikývl.