Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seČarodějnice na lovu
Autor
Petula
Půlnoc je a měsíc v novu,
únor roku přestupného,
a po čtyřech letech znovu
strach číhá na pocestného.
Tváře z vrásek suché kůže
stojí u rozcestí kříže.
Krásnou, mladou být nemůže,
nenávist jí k stáří víže.
Dávno – kdys – snad milovala.
Pak zlo a chtíč zabíjely…
Chlapce v sklepích mordovala,
když jí lásku odepřeli.
Čím víc duší v jejím hříchu,
tím víc stárne, šereda.
Prázdno v duši, plno v břichu,
jak si pomoct nevěda,
vychází vždy za čas dlouhý,
tak jako dnes, do kraje.
Není to jen rozmar pouhý…
Jde ulovit šohaje!
* * *
Mládenec jde od své milé,
kroky jeho váhavé.
Skončily mu šťastné chvíle
bujné lásky bezhlavé.
Milá proklela jej třikrát,
pak vyhnala ze dvora.
Bohatší se z kraje přikrad.
Krásná, ale potvora.
Temnou nocí, cestou táhlou,
sklíčený a bez moci…
Myšlenky mu hlavou táhnou:
Ďábel může pomoci!
Na rozcestí rozhlédá se,
cítí divné mrazení.
Když tu před něj v divé kráse
skočí děsné stvoření…
Než se nadál, vidí mlhu
a nezmůže vůbec nic
proti kouřovému pruhu,
co jej nese od vesnic!
* * *
Probere se v cele slizké,
stropem voda – kap, kap, kap...
“Rouhal jsi se v zlosti nízké,
teď se u mě trap, trap, trap!”
“Je-li možno, babo děsná,
na ďáblu tě vyžádat,
nechť on k mému přání vtěsná
– krásnou chci tě vídávat!”
Jak ta slova, z dobré víry,
vyřkl, tak se stalo hned!
Smí požádat temné síly,
kdo byl nevinně proklet…
Baba v jeho očích zří se
krásná jako za mlada.
Avšak v hrobích probouzí se
jích obětí armáda!
Zkrásněla, zlá kouzla padla.
Zakletí se vracejí.
Strhla závoj ze zrcadla.
Zas prožívá naději:
Bude středem pozornosti,
bude vládnout mužům všem!
Vysnívá čas budoucnosti…
Zakletých roj táhne sem.
Lačni krve, lačni pomsty:
“Životy's nám zničila!
Rozsápeme tě na kousky,
tvá hodina odbila!”
“Zapřísahám moci temna,
poslední mám přání teď!
Do rozpoutání inferna
pusťte se až budu kmet!
Do té doby nechte mne žít
s čarodějkou po boku
i když nutila vás zemřít,
být v pozici otroků...”
* * *
V okouzlení ze své krásy,
kterou chce si zachovat,
zlaté vlasy probírá si,
zle nebude čarovat...
A jak léta volně plynou,
brousí voda kameny,
zabývá se její vinou
málo z lidí na zemi.
Žít po boku čarodějce
vůbec není soužení.
Chceš-li být dobrým milencem
– ve hřebce tě promění…
Život jde a nestárnete!
V tom tkví kouzlo největší.
Jejich mládí neodkvete,
bosorka když poručí.
Až Nejvyšší povolá je,
promění se v oblak páry.
Jejich těly vítr hraje.
Prázdné pak zůstanou máry…
Viny padly v zapomnění,
avšak kouzlo platí dál.
Kmetem mladík nikdy není,
pekel roj se nekonal…
|||-_-|||