Cesta vždy někam vede

Prach líně klesal k zemi, ale snad by bylo lépe, kdyby se tak nestalo, kdyby místo bylo věčně zahaleno v jeho šedivé cloně, v mraku, který by vše bezpečně skryl, co by zůstalo neviděné nebylo.

Ale již bylo opět vidět první nejasné rysy, již nebylo možno sladce lhát, ta podivná kontura vzdálená několik kroků není strom, ani keř, ani kámen. Ani ta další opodál. Ani ty stovky dalších, některé se ještě snad hýbaly, těžko říct, zda ještě žily nebo jen tak lezly, dál, ze zvyku a nikdo jim nevysvětlil, že je konec, rána je příliš hluboká, krev se vylila z těla a to je vše, zastav se už, není kam jít.

Otevírat oči se nechtělo, nebylo moc na co se dívat a nebo snad bylo až příliš. Bylo takové ticho, nebylo slyšet křik raněných, ani koně, i střelba snad utichla. Ale ne, v tom to není, není slyšet ani vlastní kašel, jen pichlavě otřásá hrudníkem a je slyšet jen pískot, pochodový marš pro jednoho, hraje tak divně do kroku, je tedy třeba vstát a jít, kdo ví, jestli je vůbec dobojováno, i když ono je to vlastně jedno, nejlíp by bylo doplížit se někam do křoví, chvíli vydechnout a pak se uvidí, ruce jsou obě a celé, nohy taky, tak co, nic nebolí, jen ta hlava.

A ještě jedna hlava, smutně leží v klíně, oči zavřené, tělo muselo zřejmě jinam, tady se museli rozloučit, byla to hezká cesta až sem, ale dál musíme každý zvlášť.

Vstal tedy váhavě do toho nově zrozeného ticha, jeho vlastního ticha, vstal vrávoravě, země se houpala, hlavu držel v rukách jako nemluvně, tiskl ji k sobě a šoural se nejistě, nohy byly sice obě, ale dobře nesloužily.

Viděl několik stojících lidí, nebylo jisté zda vlastních či cizích, pod prachem jsou všichni z jednoho vojska a i přítel se rád podívá do tvých kapes, ani kulkou nebude lakomý tě podarovat, když už jich dnes rozdal tolik.

Lidé na něj jistě něco křičeli, viděl obličej plný prachu, ústa se hýbala, ale žádný zvuk k němu nedolehl, bylo to němé divadlo, někdo do něj strčil, chtěli asi vidět, jaký to poklad drží v náručí, ale nevzali mu jej, nezachutnal jim, tohle nebylo žádné zvláštní zboží, takových se tu dají nabrat plné náruče, ale co s nimi, tohle ovoce nic nenese, leda snad náušnici, ale řezat boltec není hezká práce,  lépe je párat podšívku, jde to snadněji a člověk se neumaže, ani když nečeká, až chudák dodýchá.

V keřích a stromech se krčili ti co přežili, mnozí utekli již před bitvou, to bylo nejrozumnější, někteří už byli i na cestě domů, utíkalo se snadno, i když třeba nebylo kam. I schovat se bylo rozumné, vítězství vypadá jinak, prapory by neměly ležet na zemi, nepřítel by neměl pronásledovat utíkající, dorážet raněné a shánět oheň na vypálení okolních vesnic, i město je blízko, ale je lépe jet na koni, pěšák může jen zalézt do houští, snad pokud má trochu síly vyšplhat do koruny stromu, je tam hezký výhled a blíž k bohu a střela z pistole se snad zaryje do kmene, odletí pár třísek a voják si pak najde jednodušší kořist, třeba někoho komu nezbylo nic, čím by se mohl chytit větve.

Je podzim, stmívá se brzo a tma je ještě lepší než prach, spolehlivě vše přikryje a nic ji neodfoukne, v noci se dá lesem putovat dobře, světla pochodní jsou vidět z daleka a lze se jim vyhnout, škoda jen toho ticha, i když není nálada do zpěvu, slyšet noční les by bylo krásné, takhle nezbývá než si ho jen představovat, ve tmě není ani pořádně vidět, není to les, jen od stromu ke stromu až najednou stromy zmizí a otevře se noční obloha, i hvězdy je vidět, ale víc je ohně v okolí.

Ráno bylo mlhavé, ve vzduchu byl cítit déšť a konečně bylo slyšet lidskou řeč. Hlava mluvila, ústa se hýbala, oči zavřené, povídali si o bitvě, byla to špatná bitva, mizerná a nevadilo, že každý stál na jiné straně, stejně prohráli oba, hlavě se ani po tělu nezastesklo, smrt se nezdála tak hrozná, když si měl člověk s kým povídat. A hluchému bylo také dobře, kamarád z bitvy byl příšerný, ale přítel je přítel a dvěma se jde lépe než jednomu. Půjdeme spolu. Je snad jedno kam, cesta vždy někam vede.