Croissant s čokoládou

Byla jsem zrovna v nákupním centru. Rozhodovala jsem se, zda zakoupit sýrový croissant, nebo ten s čokoládou… když tu mi zazvonit telefon. První reflex, který jsem od svého mozku dostala, byla myšlenka na cestovní kancelář; takové ty skleněné dveře polepené všemožnými poutacími letáky s nápisy exotické dovolené. A uvnitř seděla vstřícně vyhlížející žena se sluchátkem u ucha, na jehož druhém konci jsem měla být já. A najednou prásk, paní zmizela a objevila se jiná paní, už ne tak sympatická, spíše ustaraná, nicméně mi s klidným tónem oznámila, že moje žádost, odeslána dne 12.06.08, byla úspěšně přijata. Rychle jsem zauzlovala sáček s croissanem (proud myšlenek tedy vybral za mě, dodnes nevím, jestli ten s čokoládou nebo sýrem) a zvedala telefon.

„Vinklárová, prosím?“ napětí ve mně by se dalo krájet. Nastala chvíle ticha. Dovolená-práce, dovolená-práce, blikalo mi v hlavě.

„Dobrý den, já bych chtěla mluvit s Liborem.“

„S Liborem?“ hodila jsem sáček do košíku a pomalu mířila směrem do neznáma. Byla to chůze, co člověku zabezpečuje uklidnění.

„Jo, s Liborem…“

Aha, takže to není cestovka, sakra, takže dovolená asi nebude. „Ale tady žádný Libor není, to jste si asi spletla číslo,“ řekla jsem vlídně a trochu smutně. Na druhé straně bylo ticho, jako by tam nikdo nedýchal, nikdo nežil.

„Ale to má být číslo na Libora!“ řekla slečna s naštváním v hlase.

„Je mi opravdu líto…“

Zavěsila.

Moje chůze se zrychlovala, pohlédla jsem na osamocený croissant v košíku a můj rozum, vždycky o myšlenku přede mnou, už věděl. Jeden krok, druhý, třetí, sotva od rohlíků ke spodnímu prádlu, a tu mi to došlo. Zastavila jsem se, a bylo to přesně to zastavení, co dovoluje člověku nespadnout. Stála jsem uprostřed tmy, černé tmy, která proniká člověku až do svědomí. Jen můj mozek myslel na to, že v jedné domácnosti bude kvůli „Liborovi“ dnes pěkně veselo…