Mám já to zapotřebí...

Sam se smutně ploužil letní nocí podél sadu broskvoní - broskve totiž letos pomrzly. Pozoroval měsíc, jak vychází a zapadá za větevnatý horizont, když přecházel terénní vlnu na jinak rovné polní silnici. Mám já to zapotřebí... utrousil pro sebe trochu nahlas, aby slyšel, jaké to je, když něco takového řekne. Přesně jak byl už zvyklý a jak očekával: trochu se v tom nočním tichu svého hlasu lekl a hned nato si s podobným úlekem začal uvědomovat všechny ostatní zvuky, které ho do té chvíle jen němě obklopovaly. Nejdříve si všiml pravidelného, až hulvátského pleskotu svých tenisek o děravý asfalt, pak náhle svistotu větru v kukuřici nalevo, jakoby se tam právě teď někdo začal hýbat. Otočil tím směrem rychle hlavu, až mu vlasy zašustily o ucho, do kterého navíc foukl vítr. Mám já to zapotřebí chodit na tancovačky... řekl si tentokrát v duchu a pro sebe. A jenom tak ze zájmu, jaké to je, říkat si něco v duchu a pro sebe, chvíli pokračoval, dokud mu ten monolog nezačal připadat příliš strojený a hloupý. Tomu se potom ušklíbl a z hrdla bezděky vyrazil vysoký, šťastný štěk šmíchu. Tentokrát se lekl doopravdy, zčervenal a teprve po chvíli naslouchání se zasmál ještě jednou, tentokrát v duchu, bezpečně, mírně a dlouze.

Pouliční lampa na okraji vesnice, ke které se celou dobu blížil jako k majáku, jej začala zvolna osvětlovat. Sam sebou škubl a zvážněl, trochu ztuhnul v pohybech i ve tváři, jakoby se na něj někdo začal dívat a nervózně a téměř nevědomě zamumlal: Mám já to zapotřebí...

Mám. „Bez ženy muž je jako růže bez ženy...“ zkusil Sam rychle splodit geniální verš, ale pustě blikající nádvoří Kulturního domu jej příliš rozrušovalo. Už nebyl čas na hravé rýmování, ani na uchechtnutí se tomu, jaký že blábol zase narychlo vznikl. Trnul přímo pod uliční lampou, jakoby myslel, že je to svícen s tmou. Popravdě si v tu chvíli vůbec neuvědomoval, že existuje také jiné světlo, než to u vchodových dvěří. Není tu. Uf. Mohla si jít zakouřit, nebo vyběhnout ven mezi stromky vyčůrat se, říkal si v duchu a rychlým pohledem prozkoumal blízké okolí, jestli tu někde nestojí toaletní budky. Samozřejmě, že ne, kouří se uvnitř a kulturák má záchod také uvnitř, vybavil si Sam úlevnou vzpomínku na svou poslední návštěvu tohoto domu. Bylo to asi ve třetí třídě, školní hala se zrovna opravovala, a tak se výroční besídka konala výjmečně zde. A dalo se tu čůrat.

Hej, Same, co tam stojíš jak měkký i! De z tebe strach, tak pocem! zvolal najednou pokuřující svalovec ze židle u vchodu a zacinkal na Sama pokladničkou. Jó jó... já jdu, už du, nazdar... Jardo! nejistě a tápavě odvětil Sam, který až ke konci věty rozpoznal v onom svalovci spolužáka Jardu. Ve skutečnosti nebyl vůbec nijak zvlášť svalnatý, jen měl tu správnou bezrukávovou vestu a dával si dobrý pozor, aby jej přilehlý reflektor tím správným způsobem nasvěcoval. Když Sam přišel blíž, musil uznat, že i z blízka budí Jardova vizáž respekt. Jarda dělal ve městě divadelního osvětlovače a dovedl s reflektory divy - značnou měrou se podílel také na instalaci osvětlení uvnitř diskotéky. Byla to prý jeho „labutí píseň“, s osvětlováním totiž končí: „má na víc“. Hele neviděl jsi tu Markétu? zeptal se Jarda. Měla by dneska přijít, pučil jsem jí minulý týden na tábor velkou baterku... Jó přijde, určitě, mám s ní sraz - odvětil Sam a hned se pro sebe zachechtl: stačí, aby někdo promluvil o táboření a já místo rande, schůzka, spich či scuk řeknu „sraz“. Kdyby Jarda mluvil místo o táboření o politice, patrně by mne napadlo, že tu mám s Markétou sněm... zkoušel Sam v duchu protáhnout onu příhodu do vtipu, už v polovině však shledal, že se nudí. Přesto vtip v duchu dokončil, ale neposlouchal se.

Sraz? pobaveně se zarazil Jarda a začal rovněž vymýšlet nějaký ten vtípek. Sam na něj ale už nečekal, vrazil mu papírovou padesátikorunu, světácky rozrazil prosklené dveře a vsunul svou útlou postavu do štěrbiny mezi dvěma visícími vchodovými koberci.

Ocitl se na okraji parketu. Hudba byla ohlušující, světla oslepující, kouř zadušující a atmosféra povzbuzující. A pak ji spatřil. Tančila jako šílená, nohy jí klikatě vlály, ruce divoce vystřelovaly a hlava bušila střídavě do ramen zad a prsou - tak to alespoň Samovi připadalo. K jeho zděšení si jej Markéta patrně také hned všimla, a začala se pomalu sunout i se svým zběsilým tancem směrem k němu. Občas pohledem zachytil pohled, úsměvem úsměv, intuicí kapku odletujícího potu. Nehybně stál, jakoby zapomněl, že stojí a sledoval její tělo. Trvalo asi půl minuty, než se k němu docela přiblížila. Aniž by přestala tančit, plácla Sama žertovně tam, co ženy mívají boky a mírně hecujícím tónem mu naznačila, aby též začal tančit. A Sam se vrátil do sebe a tančil.

Jak jeho kreace vypadaly, cestou domů nevzpomínal. Stejně tak nevěděl, co mu Markéta v průběhu večera řekla a co on jí, jestli vůbec něco. Cítil jen zasychat zbloudilé kapky jejího potu na svém těle, a to bylo vše, co potřeboval k životu.