Příjemce v opilosti psané zprávy

Ze spánku mne vytrhla známá vyzváněcí melodie mobilních telefonů firmy Nokia. Otevřel jsem oči a natáhl ruku k přístroji. Přiložil jsem sluchátko k uchu a stiskl tlačítko „Příjem.“

„Prosím.“
„Tak co to bylo včera za zprávu?“
„Tú, tú, tú, tú, tú.“

Polekaně jsem zavěsil. K čertu. Co jsem to včera komu posílal? Aha. Vzpomněl jsem si okamžitě. Textové zprávy psané v opilosti se druhého dne obvykle jeví poněkud jinak. Zvláště volá-li vám jejich zděšený příjemce. Jakožto odesílatel jste zděšeni naprosto stejně, ne-li mnohem více.
A poté dorazila zpráva od něho:

„Budes mit co docineni s policii. Cislo jim predavam. Však oni si te uz najdou, hajzle!“

Zděšení dosáhlo vrcholu. Vzhledem k obsahu zprávy, který jsem měl dosud ještě ve velmi živé paměti, jsem tuto výhružku nemohl jen tak přejít. Takže co teď? Aha, no jasně, to číslo je sice moje, ale já to nepsal!

„Vyborne. Smim se zeptat, co vam napsali? V pameti zadna zprava ulozena nezustala.“

Onen chlapík měl v tu chvíli dozajista pocit, že poněkud podceňuji jeho inteligenci. Po chvíli se pokusil zavolat znovu, avšak neúspěšně, měl jsem v tu chvíli vypnuty zvuky a přemítal jsem, jak z oné nezáviděníhodné situace co nejelegantněji vybruslit. Jak jednou zvolíte taktiku jánicjámuzikant, těžko z ní můžete ustoupit, pokud si chcete zachovat alespoň špetku důvěryhodnosti a důstojnosti. Několik chvil jsem sbíral síly k vytočení jeho čísla.

„No...“
„Dobrý den…“
„Tak co to bylo za zprávu?“
„Mohu se zeptat, co vám přesně přišlo?“
„No já to tu mám…,“ a přečetl znění inkriminovaného textu.
„Ježiš, to jsou ale kreténi!“
„Ale já to tu mám uloženo a je to tvoje číslo.“
„Já byl totiž včera na pivu a když jsem šel na záchod, nechal jsem si mobil na stole a někdo si hrál s mým mobilem a já vůbec nevím, komu co posílal.“
„Hrál s mým mobilem? Takže ses nalil a dělal sis srandu a teď se snažíš shodit na jiný, když jsem ti pohrozil policajtama, co? Ale mně to přijde jako dost blbá sranda. Však kdybych to dal policii, tak bys šel bručet, jestli ti už bylo osmnáct, ty pitomče.“
„To mně se to zdá taky jako hodně blbá sranda.“
„Jeď se podívat do Osvětimi, abys viděl, co to byl Hitler, pak tě možná tyhle srandy přejdou, ty pitomče.“
„Ale já tam přece byl a právě proto se mi ani trochu nelíbí, že někdo posílá tyhle věci z mého telefonu.“
„Vážně? Tak alespoň přiznej, že jsi to psal ty, protože tahle taktika jánicjámuzikant tvoji důvěryhodnost a důstojnost nezachrání, spíše naopak.“
„Psal jsem to já,“
„Proč tohle děláš?“
„Protože jsem moc smutnej.“
„Abys nebyl smutnej z následků svého jednání.“
„Jsem smutnej a sebeubožejší a sebezavrženíhodnější rádobyvtípky mi pomáhají na to nemyslet.“
„Na co nemyslet?“
„Na to, jak je ten svět smutný. Na to, jak sebehezčí sen je nakonec vystřídán mnohonásobně krutější realitou, které se nevyrovná nejstrašnější noční můra. Chci vrátit svůj ztracený sen.“
„Zkus zastavárnu, já tam našel ztracené video. Stálo mě sice nějaké peníze, i když bylo moje, ale to člověk musí občas zkousnout.“
„Děkuji vám za váš čas a omlouvám se. Moc.“
„Čau a příště přemýšlej, co píšeš, ty pitomče, abych zase nemusel čít kecy, na který nejsem vůbec zvědavej,“ tak pravil příjemce v opilosti psané zprávy a já se vydal směrem k zastavárně.