Moje první doopravdická sádra

tak jsem se přeci jen dočkal (fejeton) Tak je to tady. Jedna z posledních bašt mých dětských nesplněných přání padla. Vysvětlím. Děcka kolem mne vždy chodila se sádrami na rukou, nohou, byla to paráda! Jak jsem jim záviděl! Jiná děcka se jim podepisovala na ty sádry, bylo to prostě báječné! Samozřejmě taková děcka byla vždy středem pozornosti a neunavovalo je vyprávět tu historku znovu a znovu. A znovu na dotaz "Jak se ti to prosímtě stalo?" A pak samozřejmě podpis na sádru. Já jsem sádru nikdy neměl, vždycky jenom tu pitomou dlahu. Jenže, upřímně, dlaha prostě nikdy nebude sádra. Na dlahu se nejde podepsat, nedá se na ni zaťukat. Navíc kdo měl sádru, určitě se mu stalo něco strašně vzrušujícího, vrchol zážitku pak většinou byla ona zlomenina. Dlaha prostě už od pohledu nezaručovala bezva historku a hrozivý úraz, který spolehlivě zajistil pozornost všech hezkých holek v okolí. Záviděl jsem všem těm jinak úplně obyčejným klukům, protože sádra z nich udělal celebrity. Já jsem se celebritou stal párkrát, myslím dvakrát. Poprvé když jsem spadl ze dvou metrů přímo na hlavu a paní doktorka tomu nechtěla věřit, proklepla mi lebku, poplácala po zádech a řekla mamince, která to viděla, že maminka asi měla velké oči. Podruhé když se mnou pan učitel mával před třídou. To ale moc bolelo a pan učitel z toho měl nepříjemnosti. Měl jsem pak dlouho ten límec na krk. Jenže pořád žádná sádra. Jednou už to vypadalo nadějně, když jsem si zlomil prst na pravé ruce, jenže jsem dostal hliníkovou dlažku a sádra zas nic. Tak šel čas, skoro jsem už zapomněl na starou sádrovou křivdu. Ale jak už to tak bývá, ono se občas z časů dětství něco objeví a připomene, třeba to jak jsem se ptal, jak se to stane, že se narodí sestra, kdy jsem se dočkal odpovědi "To ti řekneme, až budeš větší". To jsem nenáviděl!!! A taky jsem na to musel přijít sám. Vlastně jako na většinu věcí. Nikdo mi nic neřekl, až jsem byl větší. A teď ji mám. Krásnou, s podpatkem, hladkou, pevnou, sněhově bílou, nádherně těžkou nemocniční sádru. A pěkně na noze. A historku neúnavně omílám, radostí mi svítí oči, když se o ni můžu s někým podělit. Jen těch krásných holek trochu ubylo. Ale to mně neodradí, protože křivda je příliš silná. Takže: nebudete mi to věřit, ale normálně jsem.......