Chlapec z hvězd

Stmívá se. Na obloze se objevují první hvězdy a na město klesá tíživý závoj tmy. Ten, kdo píše tuhle zprávu ještě před pár dny seděl na zemi svého podkrovního pokoje a přemýšlel, co na tomhle světě- sám, bez nikoho- vlastně pohledává. Když po hodinách přemýšlení na nic nepřišel, vzal svůj těžký, tmavý plášť a bez jediného ohlédnutí odešel – rozhodnutý, že už se nevrátí…

Tak jak je možné, že teď sedím u svého dubového stolu a píšu, říkáte si možná- Tím důvodem je příhoda, která se mi stala při mé cestě vstříc smrti.

Moje tmavá postava kráčela opuštěnou ulicí jako stín. Šel jsem k vysokým útesům, do nichž narážely mohutné vlny rozbouřeného moře. Jejich bílé pěnové čepičky se tříštily o ostré hrany útesu. Posadil jsem se na svůj oblíbený kámen, ze kterého jsem vždy pozoroval vodu a přemýšlel jsem, jaká asi bude smrt v jejím náručí.

Seděl jsem a přemýšlel. Pozoroval jsem zářící hvězdy na obloze, když se vedle mě posadil malý chlapec. Napadlo mě, co tu v tuhle- pozdně večerní hodinu dělá., ale nic jsem neříkal. Chvíli jen mlčky seděl a když viděl, že já se ptát nebudu, začal mluvit sám. Díval se na oblohu  a mluvil o hvězdách. Dokázal pojmenovat všechna souhvězdí i hvězdy samotné, jakoby z nich snad pocházel.  Poslouchal jsem pozorně jeho vyprávění a rázem jsem zapomněl na svůj původní úmysl. Prozradil mi snad všechna tajemství vesmíru  a když skončil, zadíval se na mě očima plnýma vděku.  Poté vstal a pronesl slova, na která nikdy nezapomenu : „Děkuji, že jsi mě poslouchal, velmi jsi mi tím pomohl – teď už se konečně můžu vrátit domů…Sbohem.“  Otočil se a bez jediného slova navíc odešel.

Ještě dlouho po tom, co jeho silueta zmizela za obzorem jsem seděl a přemýšlel, pozorujíce moře v místě, kde se setkává s tmavou oblohou. Přemýšlel  jsem o hvězdách a o chlapci, který přišel neznámo odkud a neznámo kam také odešel. (Snad ke hvězdám zářícím v temném nekonečnu, snad někam jinam…) O chlapci, který o hvězdách věděl víc, než kterýkoliv učený hvězdář.O chlapci, který mi do rukou svěřil tajemství vesmíru. Tajemství, které musím sdělit světu… A tak jsem se zvedl a mlčky odešel domů…Teď tu sedím u svého dubového stolu a píši. A může za to chlapec, díky kterému jsem pochopil to nejdůležitější: že mohu být užitečný i tím, že budu jen naslouchat… a že každý člověk má svůj účel, který musí splnit. Já teď musím předat světu tajemství jednoho chlapce. Chlapce, o kterém jsem už nikdy nic neslyšel. Ale když večer usínám, mám před očima ještě stále hvězdný třpyt v jeho očích…