Piccoletti

„Piccoletti k našemu Věčnému! Máš průser, dušinko. Už jsem tě neviděl dlouho zuřit!“ řekl Brad a usmál se tak, že by jedna zkameněla, kdyby to nebylo na denním pořádku. Hajzle, odpověděla zrovna tak mile Nicol Piccoletti v duchu. Brad byl její představený a ona musela sekat latinu. Kdyby to mělo být na ní, už dávno by tomu rezavému  zakrslíkovi jednu plácla. Nenávidí ho z celého srdce, protože je to takový mistr podrazů a křiváren. Už jeden průser měla, to jak se porvala s Lasinou, jenže takové voloviny náš Věčný neřeší. On vlastně nic v souvislosti s naší výrobou neřeší, má na to lidi. Jen sem tam někdo musí na kobereček. Tu a tam někdo po návštěvě u něj už nepřijde do práce a to se pak šušká, že tohle zařizuje on, náš Věčný. Kecy! Z tohohle si nemá cenu dělat hlavu. V nejhorším půjde makat pro jiného Věčného. Co jen jí sakra může chtít?

Viděla ho už několikrát v bedně a v novinách, ale tohle překonalo její očekávání. Byl jako scvrklá švestka. A navíc byl samý flek. Určitě ho do televize natírali nějakou barvou. To je hnus, pomyslela si.

„Támhle si stoupněte za tu bílou čáru, musím dokončit hovor,“ poručil a ani se na ní nepodíval. Pak z podlahy vyjela ta skleněná zástěna. No to je bomba! Doufám, že mě v tomhle skleněným válci nechce udusit, napadlo jí.  Za chvilku se uklidnila,  bylo tam docela fajn. Jen si nebylo kam sednout a Piccoletti, když jí bolej nohy vždycky sedí. Kdekoli. Je Nevěčná a tak je to fuk, jestli nastydne, nebo jo. Vlastně je to jedno všem, jen se jim pak nechce prát ta špína. Piccoletti se taky nechce prát ta špína, je jen trochu prase. A má bejt?

Sedla si na zem  a pozorovala toho scvrklého blůmu. Fakt jsou jiný, řekla si uznale. Viděla jak si blůma otírá hadrem pot z čela a pak si ten samej hadr přiložil k nosu a foukl. Ošmudlal si tím hadrem celý frňák a nic! Je divnej, žádnou krev neviděla, jak taky, když nedostal ránu. Bude to nějakej blbeček, pomyslela si. Maj lesklejší oči než my, všimla si po chvilce a pak se vyděsila. Blůma zkrabatil ksicht  a z očí mu kapala voda! Ty brďo! Ten určitě chcípne! A já to uvidím! Otřásla se. Zavřela oči. Nemusí přece vidět všechno a tohle je fakt nechutný.Pomyslela si, že na Věčného by nechtěla sahat ani holí.

Pak si jí konečně všiml. Zdálo se jí, že se snad vyděsil, nebo co a pak rychle zmáčkl ten čudl a ve skleněném válci se setmělo. Hned jí napadlo, že viděla něco, co neměla. No jistě, voda z očí bude ten Věčného mindrák. Jenže co s tím podnikne si nedokázala představit. Bude na to muset zapomenout. Náhodou, na  každém najdeš něco, omlouvala svojí nejistotu. Znala jednoho, co si vyndával ruce z pantů. Vždycky u toho řval jako blázen, ale dělal to pořád. Navíc, aby si mohl vyndat tu druhou, musel si na ní šlápnout. Jenže to byl Nevěčný. Taky blbec.

Tak dost!  Nicol se okřikla. V duchu, samozřejmě. Tady jeden vážně neví. A nahoře je poprvé.Musí myslet slušně. Třeba pro ní má …Co by tak pro ní mohl mít.  Blbost, řekla si po chvilce. Tohle je o ničem. To je doba! Vzdychla.

No konečně! Konečně se rozjasnilo a skleněnka se zasunula do podlahy. Bluma byl suchý a červený. Po hadru ani stopa.

„Piccoletti?“ zeptal se Věčný.

„Ano“ hlesla

„Mám tady u vás poznámku. Jak mi to vysvětlíte?“

„Já se už  s Lasinou Brinkly od tý první rvačky v práci neprala, Věčný. Já si jí našla venku a  teď mě poslouchá. Já si svoje věci řeším mimo, jak jste napsal v tom nařízení!“

„O tom nemluvíme! Tady mám vykřičník v 7.27! Co to mělo být?“

„V 7.27? To netuším, to jsem byla na cestě do práce…potkala jsem Zulu, jinak nikoho. Viděla jsem  cestou několik Vyhnaných. Jeden si provokativně stoupl přede mě, ukázal zuby, šklebil se, jako všichni a mával tím vzadu. Měl divný oči, to je pravda, ale napadlo mě, že mě možná ani nechce kousat.“

„To bude ono. Co jste udělala?“

„Nic, Věčný! Jen jsme na sebe chvilku koukali, on se šklebil a poskakoval. Pak jsem na něj hodila kámen.“

„Tak je to v pořádku! Systém asi  potřebuje servis. Běžte!“

Piccoletti se uklonila a odcházela. Byly to nervy. Ale dokázala to ustát. Počká si dneska na Brada. Nikdo jí nebude beztrestně štvát. Tak a teď zase dvacet minut dolů. Ještě že tu jsou alespoň lavičky. Znovu si přehrávala adrenalinovou schůzku s Věčným. Nebyl tak hrozný, jak všichni říkají, ale říkat nikomu nic nebude, hlavně né Bradovi.

„To bude ono. Co jste udělala?“ slyšela znova hlas Věčného.

„Nic, Věčný! Jen jsme na sebe chvilku koukali, on se šklebil a poskakoval. Pak jsem na něj hodila kámen…..

……………jenže jsem se netrefila,“ šeptala si i pro sebe „a on mi ho přinesl k nohám znovu……a pak ještě jednou a měl úplně roztaženou tlamu. Takhle….“

Výtah se zastavil a začalo houkat na celý barák. Asi někdo něco zase zapálil, pomyslela si Piccoletti. Nic nehrozí, klid. Jen, že budeme nadělávat. Otráveně si přeložila nohu přes nohu. Dveře výtahu se prudce otevřely. Černé kukly vtrhly dovnitř.

„Kdo z vás je tu Piccoletti?!“ Řvali jeden přes druhého.

„Já“ kníkla vyděšená Piccoletti.

„K našemu Věčnému! Hned!“

„Co je to s vámi! Vy jste mi lhala? Co tajíte? Co víte? Vy mi tady ničíte systém!“ Spustil zhurta Věčný.

Byl asi naštvaný. Snad jí nebude bít! Dokonce se mu v koutcích držela slina. Blé. V Piccoletti byla malá duše. Sice neví proč, ale je to tak.

„Věčný, já nelhala, přísahám!“ Skoro  jí prasklo srdce. „Nic jsem…..“ Vzpomněla si na  toho Vyhnaného a zmlkla. Věčný se na ní upřeně díval a čekal.

„Neřekla jsem jen, že ten Vyhnaný mi ty šutry potom nosil stále zpátky a plival je přede mě a chtěl, abych mu je zase házela. Měl takovej divnej škleb…. Jen jsem ho chtěla taky zkusit.“

Věčný se otočil zády a začala se mu třást ramena. Fakt z něj šla hrůza. Pak se otočil a řekl:

„Ukažte mi to!“

Piccoletti roztáhla koutky od ucha k uchu. Věčnému se zase začaly lesknout oči, vykulil je  a zase se otočil. Prskal, opíral se o stůl, pak vyndal odněkud zase ten hadr a začal si ty plivance a prsky otírat.

Když se znovu otočil pořádně si jí znovu prohlédl, řekl: „Tak to by Piccoletti stačilo!“

To je dost, pomyslela si Piccoletti, už to začínalo bolet.

„Měla jste už červy?“ zeptal se.

„Čtyřikrát,“ odpověděla popravdě.

„Jak jste stará?“

„Dvacetčtyři.“

„Hmm…!“ Zamyslel se zkoumavě se na ní koukal. „Vám už moc do konce nezbývá… Víte něco o Zatracených?!

„Ne, Věčný.“ Piccoletti pořád hovořila a pořád nevěděla, kam to všechno směřuje. Teď zas nějací Zatracení! Co je jí sakra po nich. Po blbých Vyhnaných, nebo ještě blbějších Zatracených. Necháš mě na pokoji, nechám tě taky, zkřiž mi cestu, taky ti jí zkřížím. Jizev má po těle spoustu a jen tak pro nic za nic taky nebyly. Jí přece o nic nejde! To ona je Nevěčná! A je na to hrdá!

„Teď červa máte?“

„Ne Věčný, před měsícem mi ho vyndali, už jsem naprosto v pořádku. Na kontrolu jdu až za tři měsíce“

„Nechám vás poslat k Zatraceným, nemůžu nic riskovat!“

„To nemůžete Věčný! Nikoho tam neznám a tady mám buňku,“ prosila Piccoletti, jenže Věčný nehnul ani brvou.

„Teď jděte rovnou domů, s nikým nemluvte, zavřete si dobře dveře. S sebou si vezměte něco na čtení a možná i něco, co se vám líbí a co není ze slitiny, ta je zakázaná. V osm hodin zítra ráno budete stát na své značce. S nikým nebudete mluvit, rozumíte mi dobře? S nikým! To je rozkaz Věčného!“

„Rozumím, Věčný…“

Tohle nechápala. Co se to tu, sakra, děje? Jak si tohle zasloužila? Nechtělo se jí myslet.To je na nic. To Nevěční nemusí. Velká výhoda. Stejně je život tak krátkej, tak proč ho ještě krátit nějakým lámáním hlavy. Ať si myslí Věční, když nemůžou jinak. Tohle si z biologie ještě pamatuje. Vždycky měla samý.

Tak dneska jde naposledy domů…Co to s ní sakra je, zase jí pálí tělo. Ale červa nemá, to si je stoprocentně jistá. Vždycky když ho měla poznala to na sobě. Jak rostl měla břicho jako balón. To byla vždycky doba, než ho ti pitomci z ní dostali! Tak já pojedu k Zatraceným….. Zatraceně! Možná, že tam bude někdo z těch ztracenejch z práce. To by bylo! Už zase myslím! Bacha, než se začnu štvát! Kašlu, kašlu, kašlu na to! A hele! Tamhle je ten Vyhnanej z rána.

Piccoletti se sehnula pro šutr. Vyhnanej se k ní rozběhl. Byl velikej a šel z něj strach. Vypadalo to, jako by jí poznal. Blbost, řekla si Piccoletti. V biole měli, že Vyhnaní taky nemyslí. Tak to jsme dva, vzdychla si nahlas. Hodila ten šutr. Vyhnaný se za ním rozběhl a zase jí ho nese.

„Podívej, to je moc hezký, že mě nekoušeš, ale jakej má tohle smysl? Proč máš tu hubu zase tak roztaženou. Kousni mě! Né šutr! Já tě taky kousnu a budeme si kvit!“

Zase  mu ho hodila. Ty jsi divnej a já kvůli tobě musím k Zatraceným. Jó, přesně kvůli tomuhle tvýmu šklebu. Taky bys měl jet k Zatracenejm. Piccoletti se neudržela a zašklebila se na Vyhnaného tak, jako on se šklebil na ní. Ten blbec jí líznul přes pusu, no tohle!

„Odstupte od Vyhnaného! Okamžitě odstupte!“ vyzývaly najednou černý kukly. Kde se vzaly tu se vzaly.

Piccoletti odstoupila od Vyhnaného a ten jeden černooděnec do něj okamžitě vstřelil šipku. Vyhnaný se jí doplazil k nohám a zdechl.  Došklebil se. Černý kukly nasedly do  džípu a jak se objevily, tak zmizely. Piccoletti stála dobu jako socha. Přísahám, že nechtěla myslet. Jen to nějak nešlo, protože jí, nevím, proč,  stejně jako Věčnýmu, začala téct z nosu nudle a z očí teplá voda.