Stříbrovlasý 3

další část Zaalova příběhu

3. kapitola

 

Slunce stálo vysoko na obzoru a ozařovalo poklidnou, utěšenou krajinu táhnoucí se od namodralých vrcholků Talyšských hor až k mořskému pobření. Vinice, pole porostlá obilím, sady fíkovníků, pistácií a granátových jabloní, Zelená a hnědá, rostliny a půda. Děti a jejich matka. A přece jako by se za tím vším skrývalo cosi zlověstného, připomínající hada, který se ve skrytu za kamenem chystá k náhlému úderu.

"Pohleď, můj synu, tohle vše jednou bude tvoje." Šáhův tvrdý hlas jen těžko hledal láskyplné tóny.

"Moje?" podivil se mladík, "ty bys mě chtěl... to nemáte jiného syna, veličenstvo?"

V Minučehrových očích se mihl záblesk nesouhlasu, pouze tak tak se dokázal opanovat. Snaží se, Ahura Mazda je mu svědkem, že ze všech sil - a jediným výsledkem všech snah zůstává stále ta chladná zdvořilost. Nic míň... ale zároveň ani nic víc.

"Neříkej mi tak, ty mi tak říkat nemusíš - jsem tvůj otec, to především - a potom teprve panovník. Zkus mi říkat 'otče', můj synku..."

"Tak tedy... ptal jsem se tě, otče, jestli mám nějaké mladší sourozence."

"Ne...od té doby co jsem...co tě ten dév odnesl, jsem... prokletý. Nedokážu zplodit dítě s žádnou ženou. Následníkem se měl stát tvůj bratranec Suhrab - ale teď jsi tu ty - a ten chrámový sluha s hůlkovýma ručičkama a tvarohovým tělem bude až do nejdelší smrti přikládat polínka pod chrámový oheň. Já jsem tak rád, synáčku! Naše země se určitě jednou dostane do lepších rukou!"

Zaal jen mlčky přikývl, avšak pocit nepatřičnosti až nepříjemně zesílil. Svým způsobem mu věci začaly dávat smysl... ale příliš mnoho otázek zůstávalo bez odpovědi. A to takových, které nešlo opomenout pouhým mávnutím ruky. Mít víc času, dokázal by si dát jedna a jedna dohromady už nyní, věděl by, jak jednat, a nemusel se nutit k odstupu proto, aby neudělal nějakou chybu. Mít víc času... a právě toho se mu teď zoufale nedostává. Z Talyše vyrazili krátce před svítáním, sotva se stihl rozloučit se svým otcem - nedokázal se přimět, aby na Šalveho dokázal myslet jinak - a těch pár zdvořilých slov pociťoval jako nedostatečných. Domov nahradila prázdnota slibující nanejvýš tak kombinaci zlaté klece kombinované s tancem mezi vejci. Bude obklopen lidmi, avšak přesto osamocenější, než když se celé dny toulal liduprázdnými lesy a údolími. Bude v tomto novém světě vůbec schopen žít?

Ano, budeš...uvidíš, že každý zlý sen jednou ukončí kohoutí kokrhání. Paprsky vycházejícího slunce zaženou dívy do úkrytů a temných slují.

Jenže - tohle není sen. Pouze skutečnost, kterou by každý normální člověk nazval splněným přáním. Je dobrého rodu a jednoho dne usedne na trůn říše světla a povede ji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Co by si vůbec mohl přát víc?

"Jistotu, že tohle tak doopravdy je. Že nejsou stíny, které tomu příběhu vrážejí dýku do zad," prolétlo Zaalovi hlavou. "Že šáh Minučehr hledal své dítě, ne někoho, kdo nastoupí na trůn místo synovce, který není úplně podle jeho představ... Po skoro osmnácti letech jásá nad nalezením ztraceného syna - ale co dělal předtím? Obtěžoval se ho vůbec hledat? Nepřišla mu ztráta dítěte z kolébky spíše vhod?" Zamžoural do slunce. Ačkoli od poledne uplynuly necelé dvě hodiny, jako by se znatelně ochladilo. Nu ovšem, na tohle se nemůže zeptat... rozhodně ne natvrdo.

"Synku... Zaale... stalo se něco?!" Šáhova tvář téměř zněžněla v náhlém zákmitu starosti.

"Ne, jsem... v pořádku. Pouze jsem se zamyslel. Otče."

 

Záblesky zapadajícího slunce tančí po zdech z bílého kamene. Soumrak zastihl citadelu Fársu svými nachem zarudlými plameny... Zaal pevněji sevřel uzdu svého bělouše. Šílený strach se mu zakousl až do morku kosti.

Pochopitelně, že si toho šáh všiml. Povzbudivě se na něj usmál. "Tak mi vítej doma, synku..." První skutečně lidské gesto, kterého si na něm za celou tu dobu Zaal všiml. Ale silné, svým způsobem až neobyčejně opravdové - skoro jej z toho zabolelo v duši.

Vítej doma... Doma? Vždyť zde je stejně doma asi stejně jako válečník uprostřed bitevní vřavy, když po čepeli sklouzne krev a všude se skrývají stíny. A také si troufá usoudit, že s vítáním to bude velmi podobně. Kdo o něj má tady zájem? Kdo o něj stojí, komu na něm záleží? Ale on nemůže couvnout. Nemá kam a ani proč.

Konec konců - vždy si přál vjet do hlavního města v šáhově družině. Sice jako proslulý hrdina po lítém boji s netvorem sužujícím celý kraj, nicméně je dost starý na to, aby nechal být dětské představy dětskými představami.

 

Anahít, vysoká a bledá žena, stála v hlavní bráně paláce. Oděná v dlouhých bílých šatech, s rudým pláštěm přehozeným přes ramena, s vysokým stříbrným diadémem na hlavě a perlovými náhrdelníky na krku nenechávala nikoho na pochybách, že právě ona je první a nejoblíbenější ženou šáha Minučehra, pána Fársu.

Bílé vějíře z labutích a volavčích per se v rukou otrokyň míhaly s takovou rychlostí, že vládkyni napolo zacláněly před zvědavými zraky jejího muže. Zdálo se, že na panovnici s úctou hledí nejen dvořané, ale i gryfové, cherubíni a fénixové, vytesaní do kamenných sloupů palácové brány. Teprve za královnou a její suitou bylo nezřetelně vidět zvědavé obličeje vezírů, eunuchů a mágů, snažící se alespoň koutkem oka zachytit zjev zázračně nalezeného následníka trůnu.

Kopí gardistů se zaleskla, hudebníci udeřili do gongů. Vějíře, mávající v rychlejším a rychlejším tempu rozprašovaly pižmo a růžovou vodu. Další otrokyně sypaly své panovnici pod nohy okvětní lístky růží. Vzduch naplnily těžké vůně růží, kadidla a santálového dřeva.

„Toto je tvůj syn, výsosti!“

Minučehrův herold sesedl z koně, uchopil uzdu Zaalova koně a obřadní chůzí se blížil ke královně. Za ním zvolna, velmi pomalu, řídil svého koně sám šáh. S uspokojením sledoval, jak jeho vznešená choť pomáhá synovi ze sedla, jak ho objímá a líbá. Nesluší se počestné ženě políbit na veřejnosti muže – není-li to ovšem její manžel, otec či syn... jeho pozornosti nicméně uniklo, že když Zaal objal matku, prudce se sebou cukla, asi jako kdyby jí někdo položil do náruče zmiji.

Mladík mezitím matku pustil a začal se vítat s dvořany. Při té příležitosti se také pokusil zjistit co nejvíce jmen a titulů. Měl dobrou paměť, za několik dnů už dokáže ke jménům přiřadit tváře...

Dvořané zatím dělali princi prostor a s lehkou úklonou hlavy mu ustupovali. Už prošel téměř celým nádvořím, když mu zastoupil cestu vysoký, štíhlý muž s dlouhou bradkou. Bílé roucho s černým pláštěm a špičatou kápí dávalo tušit, že jde o mága.

"Nech mě projít, svatý muži,“ pohlédl mu Zaal zpříma do očí černých a lesklých jako obsidián.

„Obejdi mě, jestli chceš projít,“ zasyčel kněz. „Nikdy jsem neuhnul z cesty bídným potomkům dévů a čarodějnic, a nemám v úmyslu s tím začínat!“

Zaal neodpověděl, neurazil se. Uhnul stranou, aby mága obešel. Snažil se ho ani nedotknout, přesto však ucítil bolestivý náraz do ramene. A do hlavy. Turban se mu svezl dolů. Rozpuštěné vlasy zazářily ve slunečních paprscích v celé své kráse.

Mág triumfálně přehlédl dvořany. Jeho pohled jako by říkal: „Zde vidíte toho potomka nesvatých tvorů, který uvrhne celý Fárs do záhuby. Tak proč ho někdo nezabije dřív, než stačí přivést do paláce své čáry?! Vrazte mu kinžál do zad, dokud můžete...“ A za pohledem byla slova. Znatelná až příliš tomu, kdo se na svět dívá skrz oči duše.

Princ se pomalu otočil a doufal, že v žádný z jeho pohybů nepostrádal klid. První boj přišel mnohem rychleji než mohl čekat... "Nejsem dév a s čarodějnictvím nemám nic společného, svatý muži."

"Jsem Mihrab, velekněz Ahura Mazdry, a první z mágů šáha Minučehra. Znám temnotu lépe než si umíš představit, mladý muži, víc než stokrát jsem jí stál tváří v tvář, víc než tisíckrát jsem s ní bojoval. A řeknu ti jediné - přichází nečekaná, nezvaná, v podobě, jakou od ní nikdo nečeká!"

"Nemáš důvod mi vyhrožovat. Přicházím v pokoji."

"Co znamená pokoj pro někoho tvého druhu!"

"Víc než..." Slova Zaalovi uvázla v hrdle. A nebylo to jen kvůli otcovu káravému pohledu. Šáh stál na schodech k paláci, ruce překřížené na prsou, oči metající blesky zlosti. Měl jiné představy o uvítání syna než něco takového...

"Víc, než si umíš představit," dokončil větu téměř šeptem.

"Pospěště si - vy dva!" vyštěkl na ně úsečně Minučehr. "To si nemůžete najít vhodnější čas a prostor pro disputaci?!" Hněv nalomeného snu...

Zaal jen sklonil hlavu, vyhnul se upřeným pohledům a přidal do kroku.

Mág se sotva znatelně pousmál. "Jak si přejete, můj pane," poznamenal tiše. "Konec konců - vy jste šáh."

"A ty jsi můj velekněz. Budu chtít s tebou mluvit. Za hodinu. Ve svých komnatách."

Hluboká úklona. Až příliš dobře si uměl představit, jaký bude obsah této audience.

---