Stříbrovlasý 5

next part...

5. kapitola

 

Samota.

Zraňuje, pálí, otevírá.

Tisíce vloček se mihotá ve stěnách z obsidiánu. Čtyři ohně hoří neutuchajícími plameny. Když mág odešel a ozvěna jeho kroků dozněla v labyrintu chodeb, tma narušovaná jen rudozlatými záblesky dopadla celou svou silou. Zaal zůstal ve svatyni hluboko pod chrámem Ahury Mazdy, v místnosti, kam podle legend přišel samotný Zarathustra, aby z ní vyhnal stíny a uzavřel cestu, kudy se z propastí vykrádali dévové. Jen z té představy ho mrazilo v zádech - nemluvě o čemsi mihotavém, napůl skrytém kolem zdí. Podobalo se to zrcadlu, oknu odněkud někam... nemohl se neděsit představy, kdo by jej mohl pozorovat... Byl to pocit nepříjemný až k nesnesení.

Lepší zemřít úplně, než projít pouze smrtí duše... nebyla to příliš odvážná slova? Pořád si to myslíš? Nemluvil jsi vlastně o něčem, o čem vlastně vůbec nic nevíš? Nic, než touhu ideálů?

"Tady... to nejsou jenom ideály." Překvapeně si uvědomil, že to řekl jinak než v myšlenkách. Slyšel svůj vlastní třesoucí se hlas - a trochu jej to uklidňovalo. Trochu, jenže i to úplně stačilo. "Chci vědět, na čem jsem. A chci žít. Strašně moc. Žít, ne umírat. A s duší svázanou temnotou... to není už ani to umírání."     

Ach tak, dítě. A jak víš, že když padnou iluze, nezůstane ten samotný život? Ne esence plamene, ale jeho samotná energie, síla pronikající vesmírem od nepaměti?

"Nu... nevím. Ale dá se to předpokládat. Jestliže je Ahura Mazda světlo, pravda, život i čest - co zůstalo na straně Ahrimana?"

Svoboda. Volnost bez konce. Světy, v nichž je možné vše. A síla, co je prostupuje. Před kterou neexistuje žádná bezpečná skrýš.

Jako by něco vstoupilo dovnitř. Zaalovi přišlo, jako by celá místnost potemněla. Pocit příliš mnoha stínů vecpaných na jedno místo... a cosi se plazilo kolem plamenů. Cosi hrozivého, nepředstavitelně strašného - avšak zároveň nádherného. Svým vlastním způsobem. Mimo dobro a zlo. Druhá strana mince rozděleného světa.

"Svoboda bez zákona není lepší než anarchie. Řád jí dává smysl. A ten nevzejde od zbabělce, který povstal proti největšímu z nebeských králů pro svoji uraženou ješitnost!" Zvedl se ze země a začal přecházet po místnosti, aby se alespoň nějak rozptýlil. Celý ten rozhovor se mu přestával líbit. Tíha se stále stupňovala, už se ani nedokázal přinutit k hraní klidu. Strach...? Ne. Pouhý neklid. Jako by se na něj náhle upíralo tisíc očí a snažilo se vyčíst každý jeho budoucí krok, každé slovo, co se teprve rodí v mysli.

Takřka hmatatelný záchvěv hněvu srazil Zaala zpátky na podlahu. Tupý úder do tváře. Matně si uvědomil bolest sedřené kůže na noze.

Tak se mnou mluvit nebudeš, človíčku. Jsem pán celého světa, celé země, celých moří, celých nebes - a nikdo se mi nebude bez trestu vysmívat!

Král, který selže, musí být nahrazen. A Ahura Mazda selhal, byl poražen, když nejmocnější z jeho družiny rozčtvrtil Kajúmarta! Pokud mi budeš vzdorovat, dopadneš stejně jako on - Bůh světla je ve svých činech slepý, neochránil první z lidí, aby neokusili jed smrti... a ty chceš být výjimkou? Dosud máš čas, ještě můžeš volit mezi životem a umíráním..

"Bez ohně, co prozáří temnotu, žádný život není!"

Zaal se napřímil. Třásl se jako osikový list ve větru. A najednou nebyl sám. Mihotavé zlaté světlo. Nepálilo, jen chladilo tvář. Tiché slzy dávných hvězd. Cosi mu stálo za zády. Nebo snad... kdosi?

Neboj se, dítě světla. Víš, s kým máš tu čest. A ať se noční stíny bouří sebevíc, zažene je svítání...

Jako by mu do rukou vložili meč. Z chlapce se stal rytíř, z vyděšeného dítěte bojovník. Pevně zavřel oči a sebral všechno své odhodlání.

"Volím život a ve jménu Ahura Mazdy ti přikazuji, kníže temnoty, opusť tuto místnost! Ve jménu věčného plamene Stvořitelovy duše odejdi, odkud jsi přišel."

Odpovědí byl šílený smích. Smích děsu a bolesti, nekonečné agonie ztracené v pouštním větru. A kdyby mu Zaal chtěl naslouchat, rozeznal by několik slov. Zvolil sis smrt, princi. Smrt - a bolest.

Takhle si jen všiml náhlé proměny místnosti. Obsidián jako by zmatněl a plameny posvátných ohňů se zdály být čistší. Prosvítal z nich prazvláštní pokoj, pokoj naplněné přítomnosti. Modlitba tryskající ze samého pramene srdce. Teď, když byl nepřítel poražen a jeho plány zmařeny...

Poražen? Možná. V jedné bitvě z tisíce či milionu. Ale válka samotná teprve začíná.

"Pane?" Nečekal odpověď. Nečekal vlastně nic - celý dnešek mu připadal jako prapodivný sen, z nějž se musí každým okamžikem probudit. Taková dobrodružství přísluší proroku Zarathustrovi, pohádkovým princům nebo knížatům z příběhů, jež mu vyprávěla nevlastní matka... Tvá válka teprve začíná, Zaale. Tisíckrát ho porazili mocnější než ty - a nepřestal s nimi bojovat. Co je pro něj člověk? Co je smrtelník, jeden z těch, jimiž opovrhuje víc než čím na světě, ve srovnání s touhou utišit na chvíli vlastní rány? Proto zabíjí, proto ničí... aby v dotyku nicoty zapomněl na to, kým býval.

"Ale... Stvořiteli... jsi-li doopravdy Ahura Mazda, ty, kdo se mnou mluvíš... proč to všechno? Proč trpí? Proč se vzbouřil, jak můžeš dovolit, aby ničil dílo tvých rukou, aby udusával jiskry tvého ohně? Jak to jenom můžeš snést?! Tedy... já nechci pochybovat o tom, že jsi dobrý. Nechci pochybovat o tom, že můžeš vše. A už vůbec, vůbec nechci být na jeho straně, tím jediným si jsem v tom všem doopravdy jistý... ale - proč? Já tomu vůbec nerozumím!"

Ticho. Mlčení. Zaal několik vteřin přemýšlel, jestli to nepřehnal, zda náhodou nepřekročil hranici rouhání. Avšak nezdálo se, že by se bytost nějak zlobila - rozhodně pokud vycházel ze svých zkušeností. Při tom srovnání se zastyděl. Tohle už rouhání bezesporu bylo - srovnávat pána všech světel s odpadlickým démonem.

Proč?

"Protože... jsi úplně jiný. Jas, v němž není ani té nejmenší tmy. Láska, dotyk uzdravení..." Ani moc neuvažoval, co vlastně říká. Každé z těch slov mu připadalo nanejvýš přirozené, správné a zároveň nedostatečné pro popis toho, co vnímal, když Ahrimanův stín opustil komnatu Sjednocení.

V tom případě pokládáš zbytečné otázky, když máš všechny odpovědi zapsané uvnitř, človíčku. Pobavený soucit. A úsměv v odlesků obsidiánových stěn. Ať se stane cokoli, já budu s tebou. Ani hlubiny moří, ani tisíce mil, ani žádná z mocností nebe, země či prázdnoty nezabrání mé síle, aby stála při tobě.

"To... to jsi řekl Zarathustrovi. Když se stal prorokem."

To samé říkám tobě. Když ses rozhodl stát jiskřičkou mého světla. Znamením, že nejsem jen jméno, jímž se žehná a spravuje stát. Že jsem živý plamen, ne symbol moci a magie. Že jsem opravdový král nebes, ne hříčka kněží uvězněná v mrtvých chrámech ze zlata a bílého kamene.

"Já..."

Jsi ostrý meč skrytý v stínu mé ruky. Jsi výborný šíp skrytý v mém toulci. To chceš slyšet takhle? Slovy písem? Upokojí tě to, dítě světla, natolik, že přestaneš pochybovat, kým jsem?

"Nejsem kněz. Nejsem mág. Nemohou mne přijmout...!"

Ale já nechci, abys kázal zástupům. Chci, abys žil. A chci, aby tvůj život zrcadlil, kým jsi doopravdy. Jsi můj rytíř - sám sis to zvolil. Svědek činů svého krále. Ne méně - ale ani ne více. Přesně to, co Fárs potřebuje.

Zaal se stočil na podlaze do klubíčka a usnul, až po okraj duše naplněný pocitem bezpečí, podobným, jako zakouší dítě v obětí matky.

Když jej Mihrab druhý den vzbudil, stačil mu jediný pohled, aby pochopil, co se stalo. V Zaalových očích zahlédl oheň, odrazy plamenů mnohem starších než sám svět, ve kterých mohou číst jen zasvěcení duchovnímu stavu. Ve svém srdci vyrostl, napřímil se - a jeho duše se zdála být až k nesnesení jasná. Ano, vyprchá to. Jako každý dotyk zázraku, který je konfrontován s běžností všedního života.

Když vyšli z podzemí do chodeb paláce, konečně velekněz Ahura Mazdy promluvil. "Nemáš s ním nic společného." Konstatoval, neptal se. A neupřesňoval, koho má na mysli, protože jim oběma to bylo příliš jasné. Mág si ztěžka povzdychl a potom pokračoval: "Pak jsi dokázal víc než mnozí, co znám. Setkali jste se a nepopletl ti hlavu. Dobrá! Předložím to tvému otci. On rozhodne, co dál."
"Co dál...?" neodpustil si otázku, snad až příliš hloupou.

Mihrab se ale jen zasmál. "Nemysli si, že pro tebe něco skončilo. Spíš - naopak. Musíš se učit, co to znamená být princem - a tím, kdo jednou stane tváří tvář v temnotě, a v jehož rukou je osud říše světla. Tohle totiž znamená vládnout Fársu... tohle, a nic jiného. A jedna úspěšně složená zkouška, byť sebenáročnější, neznamená, že zvítězíš i v té příští, kterou ti bohové položí do cesty."

---