Ta menší polovina veškeré legrace

Z posledních dní mi v hlavě utkvělo několik věcí. Dnešní ráno mi zase naskočil ten kluk z hluchárny. Hráli jsme na hřišti zápas a přišli dva kluci. Kopali si s míčem u postranní čáry a vypadalo to, že by hráče na hřišti nejradši vymazali a pustili se do toho. Řekl jsem jednomu z nich – bylo mu asi třináct a měl příjemnej asymetrickej obličej, že ještě dvacet minut. Usmál se a já si všiml, že má za uchem takový to světle hnědý naslouchátko. Počkal jsem, až se na mě zase podívá a řekl jsem mu to ještě jednou, přímo do očí a dvakrát za sebou ukázal na prstech deset. Znovu se usmál. Po chvíli se podíval na svýho kámoše a ukázal na prstech desítku a pak na ruce jedný ruky dvojku. Jeho kámoš přikývl a znovu pokračovali v čutání u postranní čáry. Ještě než jsme odešli, tak jsem si řekl, že bych se tam mohl zeptat na místo. Držel jsem v ruce sklenici a pak s ní vší silou mrskl o protější stěnu. Nikdy dřív jsem tohle neudělal. A když jsem s ní házel, tak jsem si plně uvědomoval, že tohle jsem nikdy dřív neudělal, ale chtělo se mi hodit. Sklenice se roztříštila a střepy vystříkly okolo. Ležela jsi na posteli a obracela stránky knihy. Několik střepů dopadlo i na tebe. "No vidíš," řekl jsem vyčítavě a začal si připadat poněkud komicky. "To je všechno, co dokážeš. Ležet a čumět do tý přiblblý knihy." Šel jsem pro vysavač a začal tu spoušť uklízet. Jak jsem předpokládal, neměl můj výstřelek žádoucí efekt. Situaci ještě zhoršil. Když jsem dovysával, začal jsem do tebe zase něco hustit. Nakonec se to podařilo. Vstala si, odstranila ze sebe několik střepů a řekla, že jsem šílenec. To mě trochu uklidnilo. Sedl jsem na kolo a jel pro cigarety. V první hospodě měli jenom startky. Jel jsem do vedlejší vesnice. Zrovna bylo chvíli po tom, co zapadlo slunko a já si říkal, jak je fajn, že zrovna šlapu na kole a všechno to vidím. Koupil jsem petry a čekal, až natočí pivo. V hospodě seděli nějací pankáči. Když se dotočilo, šel jsem ven a tam jsem se vyzvracel. Pak jsem si dal pivo a zapálil si. Už moc nechodím mezi lidi. Ne, že bych o nich nějak negativně smýšlel, nebo tak něco, ale prostě mezi nima nikdy nenajdu to, co hledám. Jako bych už neměl ani jednu otázku, kterou by mi mohli zodpovědět. Všechno je totiž naprosto jasný. Tenhle svět může učinit lepší pouze důkladná rekonstrukce mé hlavy a tu si bezpečně mohu udělat pouze já sám. Petr mě poprosil, abych mu pohlídal syna. Odvezl mě do vily svých rodičů a Vikina mi předal ve chvíli, kdy byl čas krmení. Když zmizel, Vikin si mě pozorně prohlížel. Připevnil jsem mu bryndák a začal ho krmit. Po pár lžících řekl brmbrm a to znamenalo, že chce pít. Když už nechtěl jíst, hráli jsme hru na rybičky, kdy lžíce s jídlem byla rybou, která plavala kolem jeho hlavy a on se ji snažil ústy ulovit. Když jsme dohráli, chopil se lžíce sám. Cpal si jídlo do pusy i všude kolem. Bylo to legrační a já rozmýšlel, zda se nechám ještě bavit pohledem na něj, nebo zda zabráním tomu, aby se celý ušpinil. Pak jsem ho umyl a šoupl do postýlky k Bubovi. Viktor několikrát řekl kok, ale já nevěděl, co to znamená. Byl jsem unavenej a tak jsem si lehl vedle postýlky na zem a poslouchal, co říká. Nakonec se z postýlky vynořila jeho ruka. Chytil jsem ji a držel, než usnul. Pak jsem si šel ven zapálit. Byl pěknej slunnej den. Od lesa foukal vítr. Koukal jsem se na protější kopec, kde se pásli koně a myslel na to, že dítě by tomu všemu mohlo dát zase smysl. Že bych ten vítr vnímal tak, aby dítě nenachladlo a že bych mu ty koně na kopci mohl ukázat pěkně zblízka. Že by to prostě mohlo být zase dobrý.

---