Oběžná dráha Země, vesmírná stanice Fénix, 560 let po poslední světové válce.

   „Milé dámy,“ začala svůj přednes v poradním sále doktorka Brownová a pokračovala: „Zdá se, že roky usilovné práce přinesly konečně zdárný výsledek. Je to již dlouhých osmnáct let, co zemřel poslední mužský potomek na této stanici, jež byla vyslána na oběžnou dráhu před koncem ničivé války, aby se zachránily význačné mozkové kapacity Země a jakmile to bude možné, znovu ji osídlily. Bohužel a jak dobře víte, z dosud neobjasněných příčin, snad vlivem záření unikajícího ze zemské atmosféry, začala celková populace na naší stanici klesat, mužská výrazně rychleji a dnes je tu pouhých čtrnáct žen a z toho jen osm v reprodukčním věku. Díky předvídavosti geniálního profesora Malkowitche jsme však mohly pokračovat v jeho projektu a docentka Carpenterová vám nyní přednese výsledek mnohaleté práce jejího týmu.“

    Potlesk shromážděných žen uvítal šedovlasou vědeckou pracovnici, která vystřídala doktorku Brownovou za předsednickým stolkem. Docentka se nadechla a unaveným hlasem začala svoji řeč: „Jak tu již má předřečnice naznačila, byli naši předkové, v počtu několika desítek, vysláni s touto stanicí na oběžnou dráhu, aby ve vhodný čas splnili poslání biblického Adama a Evy. Několik soudných mozků si naštěstí uvědomilo, že lidské pokolení stěží přežije poslední válečné běsnění na Zemi. Dali naší stanici symbolické jméno, v naději, že lidstvo vstane znovu z popela bojiště, jako onen bájný pták. I tady nás však prokletí jejich nerozvážnosti dostihlo. To tu však již bylo řečeno a nebudu to dále rozvádět. Vynikající vědec, profesor Malkowitch, včas postřehl hrozící nebezpečí a začal, asi před šedesáti lety, pracovat na zdánlivě neuvěřitelném projektu - stroji času. Po jeho smrti jsem, jako jeho bývalá asistentka, převzala pokračování tohoto úkolu. Zdá se, že dnešní den bude tím zlatým hřebem na konci mnohaleté cesty. Dnes, milé dámy, bychom měly prakticky ověřit naši teorii. Následujte mě, prosím, do laboratoře.“

    Zástup čtrnácti žen se vydal dlouhou chodbou k místnosti na jejím konci. Velkému kruhovému sálu vévodil pult, zabírající téměř polovinu obvodu místnosti. Na opačném konci, napojeny kabely a hadicemi k nástěnnému panelu, stály na podstavcích tři sarkofágy s průhlednými víky.

    Docentka Carpenterová začala vysvětlovat: „Vše, co tu vidíte, je součástí stroje času. Není to žádný létající aparát, o jakých by jste se mohly dočíst v některých fantastických dílech mnoha spisovatelů v naší literární databance. Zjednodušeně je tento přístroj  kombinací počítače  a směrovaného přenosového  a energetického zdroje. Po zadání přesných koordinátů, jejichž určení rovněž zabralo pár let výzkumu, rozloží v minulosti energetický svazek vyhlédnutý objekt na prvočinitele a znovu jej složí v jednom z těchto sarkofágů,“ ukázala na průhledná víka podstavců.

     „A proč jsou tři?“ zeptala se jedna dívka v zástupu.

Docentka Carpenterová odvětila: „To má více důvodů. Jednak považujeme tři zdravé muže v produktivním věku za optimální počet ke splnění našeho poslání a pak také nebylo jednoduché vybrat v minulosti vhodné objekty. Všechny jste jistě slyšely na některých přednáškách, týkajících se našeho poslání, o časové linii a časovém paradoxu. Nelze libovolně narušit uplynulé dějiny Země bez nebezpečí, že dojde ke změně budoucnosti. To znamená, že se nemůžeme dopustit únosu jakékoliv osoby. To bychom tu také dnes nemusely být nebo třeba některá z nás. Mohlo by se rovněž stát, že by tato stanice nebyla nikdy vyslána. Musely jsme tedy vybrat muže, kteří kdysi zdánlivě nebo opravdu zmizeli a byli později považováni za pohřešované. Nalézt tři takovéto muže a kteří by dále splňovali i všechna další požadovaná kritéria, nebylo právě jednoduché. Ale povedlo se a potřebné informace byly již do počítače zadány. Můžeme tedy očekávat, že v těchto sarkofázích se v hibernačním prostředí zhmotní tři muži z naší dávné minulosti a s jejich pomocí začne nová éra lidstva. Dle našich výzkumů by to měli být muži v optimálním věku, na svoji dobu vzdělaní, jejichž jména většině z vás však mnoho neřeknou, ačkoliv ve své éře a domovině byli poměrně známými osobnostmi. Snad tedy postačí, když uvedu, že dva z nich byli básníky a třetí lékařem. Nyní tedy můžeme začít přenos. Jak se kdysi říkalo, držte všechny palce, ať se dílo podaří.“

    Docentka stiskla červený spínač. Kontrolky na širokém panelu se rozblikaly, místností se rozlehly hluboké tóny, které přístroj vydával a posléze se první sarkofág zamlžil. Když víko znovu zprůhlednělo, objevila se pod ním postava asi třicetiletého muže, přesto již značně proplešlého a pro všechny přítomné, v dost bizarním oblečení.

Francie - 1463

    Od tohoto data se ztrácí veškeré informace o básníku a rebelovi Francois Villonovi.

Oběžná dráha Země, vesmírná stanice Fénix, 560 let po poslední světové válce.

     Druhý sarkofág se zamlžil a po opětovném zprůhlednění se pod víkem objevila tvář dosud mladého muže, rovněž asi třicetiletého, s vlasy skrytými pod kulatým baretem.

Řecko - 1824

      Od tohoto dne je považován za padlého v boji anglický básník George Gordon Byron.

Oběžná dráha Země, vesmírná stanice Fénix, 560 let po poslední světové válce.

     Třetí sarkofág se naplnil oparem a když ten se začal rozplývat, objevila se postava muže středního věku, v cylindru a černém obleku s převlečníkem. Docentka Carpenterová vypnula přenosový zdroj a s úlevou se obrátila k přítomným ženám: „Pokus se zdařil, milé dámy. Objekty jsou nyní v hibernačním spánku a zbývá je jen probudit. je třeba se však rozhodnout, zda je vzbudit všechny najednou nebo postupně. Já sama navrhuji druhou možnost, protože nevíme, jak budou ti muži reagovat. Pocházejí přece jen ze vzdálené minulosti a těžko můžeme předvídat jejich reakce. neznáme jejich mentalitu a může u nich dojít k šoku. Po jednom bychom je měly ale zvládnout.“

     Přejela pohledem ostatní ženy a když všechny souhlasně pokývaly hlavami, pokračovala: „Zbývá tedy jen určit, který z nich bude první. Koho navrhujete?“

     Po chvilce debaty se ozvala doktorka Brownová:  „Já jsem pro toho lékaře. Básníci bývali přece jen emocionální až labilní. Ten doktor by měl být věcně a vědecky uvažující člověk.“ Rozhlédla se po ostatních a nakonec tázavě pohlédla na kolegyni Carpenterovou. Ta pokrčila rameny a řekla: „Jestli není jiný návrh, nevidím žádný důvod, proč nezačít právě s ním.“

     Přikročila ke třetímu sarkofágu v řadě a stiskla několik tlačítek na rámu. Ozvalo se cvaknutí, pak syčení unikajícího média zpod odsouvajícího se víka. Když to se odsunulo do boku, ženy obstoupily podstavec a naklonily se nad ležící postavu. Ta po chvíli otevřela oči a udiveně se rozhlédla. Po spatření samých dívčích a ženských tváří, se muž pousmál a jeho prsty zašátraly po povrchu obleku. Když ruka nahmatala hledaný předmět v kapse převlečníku, úsměv muže se rozšířil.

Londýn - 1888

    Od tohoto data mizí jakákoliv známka či zmínka o muži známém jako Jack Rozparovač.

Země - 1980 let po poslední světové válce.

     V mořích se objevují řasy a první jednobuněčné organizmy.

                                                        Konec nebo začátek?