V jedno odpoledne

„A tohle?“

            „Řepka olejka.“

            „Téda! Jseš fakt dobrej, brácho.“

            „Tu by poznal každej.“

            Slunce bylo každou minutou níž a níž. Vypadalo jako zralý žloutek padající z nebe.

Oba leželi na zádech, David i Marek. Davidovi bylo osm let, měl slámově žluté vlasy a dvě malá očka s dlouhými řasami. Marek byl o sedm let starší. Ač to byli bratři, jeden druhému se ani trochu nepodobal. Marek vytáhl z kapsy svých starých otrhaných džínsů zmuchlanou krabičku cigaret. Vyndal z ní jednu přelomenou v půl. S nedbalou elegancí filmové hvězdy ji vložil mezi ústa a zapálil. Kouř vycházel z díry, kde se cigareta půlila.

David se hlasitě rozesmál.

            „S těma kytkama to fakt umíš, brácho,“ zadíval se Davidovi do tváře tak hluboce, jakoby zkoumal, jestli mu neraší vousy nebo mu nezačíná stárnout kůže. „Nejdřív jsem si myslel, že je to divný, když tě v osmi letech zajímá místo kouření, motorek a časopisů, který si schovává táta na záchodě, příroda. Ale je to skvělý, kamaráde, vopravdu skvělý.“

            „Díky,“ usmál se na bratra David a pozoroval, jak jazykem objíždí obvod cigarety a snaží se na sebe dvě rozlomené části napojit.

            „Vlastně pro tebe něco mám,“ ozval se znovu Marek, dvakrát si dlouze potáhnul a pravou rukou si posunul blíž kožený batoh, kterého nebylo v té vysoké trávě vidět.

            Mohutný horký žloutek se hnal mezi mraky a letěl dolů, směrem k západu. Začalo se stmívat.

            Po nějaké chvíli, když David odvrátil tvář z nebe k bratrovi, uviděl, jak vytahuje z batohu malou, ale pěkně tlustou knížku, a poté mu ji podává. Na obalu byl zářivými barvy vykreslen krásný vysoký topol. „Tři sta padesát stran jenom o stromech,“ komentoval svůj dárek Marek, a když ho bratrovi předal, znovu se věnoval cigaretě, která se rychle krátila, a jejíž popel padal Markovi na prsa. „Myslel jsem, že by se ti mohla líbit…“

            „To líbí!“ vykřikl David a začal v knížce energicky listovat. Jeho unavená tvář nabyla jiskry dětského štěstí. Po dvou minutách se ale začal v duchu ptát, za co od bratra takový dárek dostal. Tázavě na něj pohlédl skrz světlou ofinu vlasů. Jeho bratr si dopřával poslední zbytky tabáku a u toho si sundával sandály i s ponožkami. „Marku?“ zeptal se nejistě po dlouhé odmlce, která nastala.

            „Jestli se mě chceš zeptat, jak jsem k ní přišel, tak neboj, neukradl jsem jí,“ zašklebil se a dal si ruce za hlavu. „Chtěl jsem ti prostě udělat radost.“

            „To se ti taky povedlo!“ radoval se dál David, ale stále si bratra nedůvěřivě prohlížel. „Ale… já se teď cejtím divně. Asi bych ti taky měl něco dát.“

            Markovi cukly koutky. Potom se na bratra otočil s hlubokým přezíravým pohledem. „Nic mi dávat nemusíš. Já jsem jenom tak přemýšlel… Pamatuješ, jak jsi v pátek vešel do pokoje a já seděl s Michalem na posteli? Však víš, řekl jsem ti, že jsme si tak trochu hráli…“

            „Myslíš ty injekce?“

            „No jasně,“ usmál se, „už jsem ti to přece vysvětloval, jenom taková sranda, chápeš?“

            „Chápu.“

            „No jasně, že chápeš, jsi přece můj brácha, že jo? No, jenom jsem ti chtěl říct, že to máma s tátou nemusí vědět. Nemusí vědět všechno, co říkáš? Nebudeme jim přidělávat starosti, ne?“

            David tiše, s pohledem do země, přikývnul.

            „Dospělí srandu nechápou,“ vysvětloval a hledal po kapsách krabičku, aby si znovu zapálil. „Mají tolik smyslu pro humor, co člen pohřebního orchestru. Co ty? Nechceš cigáro, kamaráde?“ podával mu krabičku, ale David odmítavě zakroutil hlavou. Marek škrtl sirkou a zapálil si sám.

            „Je mi to líto, Marku,“ ozval se přiškrceným hlasem, „ale oni už to ví.“

Najednou jakoby se zastavil čas a všechny zvuky i obrazy se slily dohromady. Ve vzduchu visela jen dvě slova: VÍ TO.

            „Počkej, cože? Tys jim to snad…?“

            „Já ne,“ odpověděl pohotově David a konečně odložil darovanou knížku do trávy.      „Máma je našla. Ty injekce.“

            „Doprdele,“ zašeptal a nevěřícně zíral někam do dálky. „Kurva, kurva!“

            „Maminka plakala,“ pokračoval David a stále se díval do jediného bodu v zemi.          „Vlastně mě poslali, abych tě našel a přivedl domů. Musíš se vrátit.“

            „Do hajzlu…“ šeptal Marek a tvářil se nepřítomně, jakoby bratrova slova vůbec nevnímal.

            „Nějak to mamince vysvětlíš. Řekneš jí, že to byla jen legrace, jako mně. Ona to určitě pochopí.“

            „Nic nepochopí, kamaráde,“ řekl hlasem, jenž najednou ztratil všechen lesk štěstí, pohody a radosti, která v něm zbývala. „Ale víš co? Ty se vrať domů, už se stmívá, máma o tebe bude mít strach. Já si tu zatím ještě trochu poležím, jasný? Jen běž klidně napřed, a nezapomeň tady tu knížku.“

            David nebyl zvyklý bratrovi odporovat. Poslušně vstal, sebral ze země knížku a ještě jednou si Marka seshora prohlédl. Chtěl něco říct, ale nevěděl co. Chtěl poděkovat, ale nevěděl jak. Chtěl být s ním, protože věděl, že se něco stalo, ale vlastně ani nevěděl co.

            „Jen běž,“ povzbudil ho méně vřelým hlasem. „Já dokouřím a taky půjdu.“

            David se tedy otočil k bratrovi zády a přes vysokou trávu se vydal na cestu a po ní domů.

            „Hej, brácho!“ slyšel za sebou ještě bratra, „Jsi skvělej. Vážně třída!“

            Až teď si uvědomil, že to, co ho tolik potěšilo, nebyla ani tak ta knížka, ale uznání, kterého se mu od bratra dostalo vůbec poprvé v životě. Vždycky to byl ten starší brácha, co nebyl moc doma a když už byl, tak se choval neuvěřitelně arogantně a neustále nadával na to, jak všichni běhají kolem „Davídka a na staršího synáčka si vzpomenou jen občas“. Teď stál na cestě domů a slyšel, že je „skvělej a vážně třída“, a to od člověka, ke kterému vždy jedině vzhlížel. Byl to přece jeho starší brácha.