Hromádka

Čas nehraje roli, ale bylo to před vánocemi v sedmdesátém. Vracíme se z vítězného zájezdu do České Lípy a Nového Boru, není důležité z jakého, ale já vám to prozradím : byl to zájezd party basketbalistů. Nehrajeme karty, což je naše obvyklá kratochvíle ve vlaku, není na ně nějak nálada nehledě k tomu, že já i Eda, kteří většinou těch dvatřicet loupežníků míváme v zájezdovém arzenálu, jsme tentokrát zcela jednotně na tyto důležité předměty zapomněli.

Ač jedeme v jednom oddíle, tvoří se skupinky. Ta naše má tři členy, kteří řeší důležité problémy : proč nezmrznou stromy na stráni a pod strání ano, co je za koncem nekonečného vesmíru, kolik kamínků (nebo třeba ořechů, švestek, sirek, srnčích bobků - to je jedno...) je hromádka : no - a jsme u jadérka věci ! Já vím, je to pitominka, ale tříbí to mysl, má to spárek. Chce to fantazii, abstraktní myšlení, schopnost definovat děje, stavy... Zkuste si to sami a nekoukejte na konec povídky : tam to totiž prozrazuji.
Pomalu jsme se propracovávali k definici : Ruda míní, že hromádka je víc, než tři šutýrky. O kolik víc, než tři - dotírá Zdeněk, o jeden, o dva, o tři ? O jeden ? No tak to není hromádka, to jsou čtyři kameny a ne hromádka. O pět ? to je osm kamenů. Padesát ? Padesát tři je furt padesát tři. Tady na přesném počtu nezáleží, musíme na to jinak. Ale jak? No, povídám, třeba postavíme úvahu na tom, že nezáleží na přesném počtu. Právě hromádka nemusí mít přesný počet prvků. No jasně, to je ono, volá Zdeněk ( je z nás nejchytřejší, nakonec je inženýr), to je přesně ono : definitoricky uchopeno je hromádka takový útvar, jehož počet prvků není na první pohled patrný ! Klucí, my jsme dobrý : právě jsme vymysleli aplikaci velmi abstraktní discipliny : principu neurčitosti.

Tímto zjištěním se rozjařil tak, že během minuty usnul a probudil se až boucháním kol vagonu na výměnách cílového nádraží...