Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAndrew Motion / Evropa: fragment
19. 06. 2008
1
5
1152
Autor
woman_who_fell_to_earth
originál in: New Writing vol. 4 (ed. A. S. Byatt, Alan Hollinghurst)
Asi jsem někdy byla ženou – na tom nezáleží.
Teď k tobě mluvím z kelímku: vlastně jsem kelímek,
pohozený v kamení – v prachu a olivách.
Snad budu zítra jednou z nich, anebo vránou
co letí nad městem, anebo městem – a možná chrámem,
kde kněžka přikládala do ohně a vyprávěla lži.
A možná zbytky labyrintu, ve kterém jeden pošuk
běhal pořád dokola. Neptej se, kde to bylo,
já nevím. Navíc je mi to jedno. Říkalo se,
že ten chlap je můj syn! Jenže kdo stojí o děti:
jen z nás vysávají život, aby naplnili svůj,
a pořád To je moc! a To je málo! Všechno je špatně.
Všechna staletí. Všechno, čím skutečně jsi
i čím jsi mohl být. Všechno, co bylo, co je.
Spoléhej jedině na sebe. Jen si mě představ,
jak bezstarostně popíjím v kavárně – je to tvůj život,
který vedeš na Saint Michel (osamělá,
mladá a hezká, ovšem bez pětky na vyrovnání účtu),
a zrovna toho dne přijdou Němci. Co uděláš?
Zvedneš pravici a necháš je zaplatit?
Jistě že ano. A teď si mě představ před pěti
nebo šesti tisíci lety. Hádala jsem se s otcem
(o nic nešlo, jen generační střet) a zůstala sama,
prý se mám zamyslet, uklidnit, zaplavat si.
A prásk! ve chvíli, kdy jsem vkročila do vln,
moře zešílelo: chlupatá monstra a ryby
padaly na břeh se vzdycháním, voda se rozevřela
jak velký krb – už jsem si myslela, že uvidím jádro
roztržené Země s jeho děsivými tvory –
pak dlouhá vteřina nekonečného ticha, a náhle
přede mnou stál čtyřtunový býk. No vážně, býk.
A pak že vesmír je vážný a bohové mrtví!
Ó, já vím, co si myslíš. Myslíš si: to sotva, býk.
Ovšem podle mne pro nás býka vytvořil
nějaký filosof jeskyň a tupých domorodců
s tím, že nám blbej steak postačí ke štěstí.
Jistě, že je to šílenost. To tedy je. Nevěříš mi?
Přišla jsem celá nesvá a lítostivá.
Byl to strašný život, tam, kde se ti hudba zavrtá
do hlavy a tančí s tvým mozkem; bylo strašné, jak
otec natáhl ruku a rozmačkal mé prašné srdce,
prý z lásky. Ale já dokázala žít. A žiju.
Pořád. Zůstala jsem na místě, místo se stalo mnou.
Můj obzor se zúžil, ze země se zvedala
velká města a šikovala se. Nesmyslné jazyky
proudily dovnitř branami mého útočiště.
Snesla jsem to; snesla jsem horší věci, přežila je.
Nerozumíš mi, že? Podívej. Tohle se stalo:
Ukryla jsem svůj tep do šepotu kamene a prachu;
má nesmrtelná duše září jako sluneční svit.