Z dějin lesa

Je to trochu delší, se omlouvám no

Slunce svítilo, jak se sluší na hezký jarní den a jen sem tam ho zastínil nějaký obláček. Vánek se nezbedně proháněl krajinou a příjemně chladil. Nic nenormálního, co by naznačovalo, že se má něco nenormálního stát. Život lesa se v klidu a v přesně daných vteřinách a minutách šinul nezadržitelně vpřed. Stejně tak mravenec Pavel, který vláčel jehličku, aby ji položil na příbytek mravenčího společenství. Dělal to od narození a byl šťastný jak mraveniště rostlo a prosperovalo. Nikdy zbytečně nepřemýšlel, co dělá a proč, jen trpělivě pracoval a netrápilo ho nic.

 

Pilot se snažil, co mohl, i tichou modlitbu pronesl, ale nakonec musel uznat, že jestli nevyskočí, zemře. Vyskočil tedy a unášen větrem a padákem sledoval, jak se jeho stroj řítí k lesu. Pak exploze, oslnivý oranžový hříbek, no zkrátka scénář, který každý dobře zná z akčních filmů. Co ve filmech ovšem není a ve zprávách jakbysmet, je osud tvorů, kteří nejsou příslušníky lidského rodu. Srnka, sojka, tucet slimáků…Co to je?

 

Pavel nesl a nesl, prozpěvujíc si jednotvárnou mravenčí odrhovačku, když tu náhle bum prásk a všude kolem je všechno jinak. Především mrtvo. Jak se stalo, že Pavel jako jediný mravenec z onoho mraveniště přežil, je záhadou. Nicméně je to tak. Žil. Nožičky se mu třásly a on si poprvé pořádně uvědomil, že je. A nejen to si uvědomil, došlo mu také, že dál být nemusel a nemá najednou proč být. Všechno, co bývalo kolem něj a co tak důvěrně znal, se proměnilo v popel a mrtvou mýtinu.

Zmatený a s hlavičkou plnou otázek se potácel od místa zkázy. Když byl dostatečně daleko, lehl si do mechu, přestože nebyl unavený. Ležel a přemýšlel. Už to by mohl být důvod k nedůvěře, protože kdo to kdy slyšel, aby mravenec nebo kterýkoliv jiný hmyz, přemýšlel. A Pavel přitom přemýšlel velice intenzivně a na obyčejného mravence i dost abstraktně. Tolik otázek mu vířilo v mozečku, a tak málo odpovědí. Co teď budu dělat? Proč jsem neumřel jako ostatní? A koho z mraveniště jsem vlastně pořádně znal? Jenom maminku a ta měla pořád spoustu práce. A já jsem živý. Co je tedy smyslem mého bytí, když ne budování? Vždyť já jsem, dívám se na svět a docela obyčejně jsem. Možná je to dobře, lepší být než nebýt. A co, půjdu dál a budu si užívat života. Už žádná dřina. Tak! To je správné. Budu si užívat toho, že jsem, dokud budu. A také se budu učit, vždyť jsem doteď jen pracoval. Poznávat svět, poznávat život a možná jako bonus poznám i smysl bytí.

V těchto a podobných myšlenkách ho zastihl soumrak a spánek. Zdál se mu hrozný sen o spoustě nožiček žárem zkroucených a jehličí, které se všude jen válí a není nikoho, kdo by jej odnesl.

   „Héj mravenec, neválej se a koukaj jít makat, tady bejvám já.“ Pavel se probudil a díval se do tváře šneka.

   „Já se velice omlouvám, ale nemohl jsem vědět, že toto místo patří vám. Včera jste tu, prosím nebyl.“

   „Měl jsem slezinu a ňáko se nám to protáhlo, ale to mi hochu vysvětli, proč jako nekmitáš?“

   „Moje mraveniště už není,“ řekl smutně Pavel.

   „Jo ták, tak to upřímnou soustrast, jak se řiká, ale to mi řekni, co teď jako budeš dělat? Jo a já sem kdyžtak Šimon Šnekovic.“

   „Pavel Mrava, těší mě.“

   „Tak co teda budeš dělat? Vy mravenci furt jen makáte, já teda ještě neviděl mravence, kterej by nemakal.“

   „Napadlo mě, že teď, když nemám co na práci, začnu poznávat svět a život okolo sebe.“

   „To není špatný no, hele, tak teď když nemáš co dělat, tak tady se mnou počkej, on se za chvíli připlazí na pokec můj kámoš Osvald. Je to slimák a je s ním sranda.“ Pavel si řekl, že to není špatný nápad a že alespoň pozná život. Zatím se na horizontu objevil slimák Osvald a v klidu se šinul na místo srazu.

   „Čau Šimone.“

   „Nazdar Osvalde.“

   „Dobrý den,“ osmělil se Pavel, který nebyl zvyklý konverzovat s tak sebevědomými jedinci.

   „Hele Šimone, kdo to je?“

   „Ňákej Pavel z mraveniště, na kerý přišla pohroma. Von jedinej přežil,“ vysvětloval Šimon.

   „Jo tohle. Je toho plnej les, tak to upřímnou soustrast.“

   „Děkuji,“ špitl Pavel.

   „Říká se, že ste naštvali ducha lesa, páč ste snědli jeho voblíbenýho brouka. Nějaká housenka přísahala, že zalehne každýho mravence, kerej jí vleze do cesty. Že prej jí tam zůstali sourozenci. No já nevim, když kanec Vladimír zalehl žábu Agátu, tak ani pulec necek a ten co cek, už necekne, páč ho Vladimír vypil. Je to prase, co naděláš. Takže bacha na housenky, ale ty budeš nejspíš nějako vosvícenej, když žiješ.“ Osvald se na chvíli odmlčel a zdálo se, že přemýšlí, „Jó tak, to seš teda mesiáš mravenče, jakže se to menuješ?“

   „Pavel Mrava.“

   „Jo, takže teď nás všechny spasíš, ne? Hele a cejtils osvícení nebo tak něco? U všech noh, my sedíme Šimone s mesiášem, alelujá.“ 

   „Třeba měl taky jen štěstí, i to se stane,“ namítl Šimon.

   „Ále bobek, je to spasitel, to je jasná věc.“

   „A co mám teď dělat?“ zeptal se náležitě zmatený Pavel. „Jsem jen obyčejný mravenec, já celý život jen tvrdě pracoval.“

   „No spasit les, ne?“

   „A jak to mám provést?“

   „Já nevim, no budeš chodit a hlásat rovnost slimáka s prasetem a stromem, nebo tak něco.“

   „A šneka s jezevcem,“ přisadil si Šimon.

   „Ale já chci poznávat a na závěr poznat smysl bytí,“ pokusil se Pavel kontrovat.               

   „Ále kuš, jsme tu z vůle ducha lesa, to je jasný, ale rovnost slimáků, prasat, stromů, šneků a jezevců, případně ještě mravenců, musí bejt, proto zrovna ty žiješ hochu, na rozdíl od zbytku tvojí rodiny,“ a slimák zavlnil šťastně tělem nad svým řečnickým uměním.

   „Jenže já se chci učit, a tak…“

   „Mesiáš a blbej, teda Šimone, začínám pochybovat.“

   A v tu chvíli se Pavel naštval jako ještě nikdy a doslova vybuchl.

   „Nechte mě v klidu žít a mesiáše si laskavě hledejte jinde, sduchem.“

   „Tak si běž,“ řekli Šimon s Osvaldem jako jedna noha.

   Jak tak Pavel kráčel lesem, zmocňoval se ho nepříjemný pocit vlastní smrtelnosti. Stahoval se mu zadeček, kdykoliv pomyslel na smrt a přestával se radovat z krás světa, bytí a vědomí. Posmutněl. Už si uvědomoval, že je, ale nedokázal se smířit s nevyhnutelností svého osudu. Mimo to nevěděl, co dělat. Zmocňovala se ho nuda a ta mu vše hnala do hlavičky o to intenzivněji. Všechny ty myšlenky a pocity ho pohltily natolik, že jen taktak uskočil slepici Magdě, která na něj dostala neodolatelnou chuť. Možná si říkáte, co dělá slepice v lese. Nedivím se vám, i pro mě je to prozatím tajemství.

   „Ufff, to mám ale štěstí, už mohlo být po mě. Teda ten život je strašně nebezpečné místo,“ říkal si Pavel a třásl se hrůzou. Třásl se vydatně a dlouho.

   „Co se třeseš?“ Pavel se polekaně rozhlédl a uviděl brouka s kuličkou. Hovnivál, napadlo ho.

   „Chtěl mě sezobnout takový podivný pták.“

   „Jó, tak to byla nejspíš slepice Magda, to je ti pěkná potvora, nemá v lese co dělat, terorizuje a od smrti lišky Sáry ji nemá kdo sežrat. Jináč já jsem Vendelín a tady v kuličce je moje dcerka.“

   „Pavel Mrava, těší mě.“

   „A co ty tu tak sám, ty asi budeš z toho spáleného mraveniště, viď? To ti teda řeknu, že co to po lese koulím, nic podobnýho jsem ještě neviděl. Před chvíli jsem potkal slimáka Osvalda a ten povídal, že je tu jeden mravenec, co přežil a že je to spasitel. Pak ještě mlel něco o natvrdlosti, ale on toho nakecá až hanba. Takže to ty jsi ten mravenec?“

   „No asi jsem to já, ale spasitel, myslím, nejsem.“ Odpověděl rozpačitě Pavel.

   „Však jsem říkal, že toho Osvald nakecá.“

   „Můžu se tě na něco zeptat?“

   „Jasně,“ odvětil ochotně Vendelín.

   „Bojíš se smrti?“

   „No, bojim no, ale co, žiju a až nebudu, tak nebudu.“

   „A to nebytí tě neděsí?“

   „Já to neřeším, koulím tady tu kouli s dcerkou a to mě naplňuje. Mám vůči ní zodpovědnost, víš,“ prohlásil Vendelín a pyšně poplácal kouli.

   „Aha, tak děkuju.“

   „Dyť není ani za co. Opatruj se a já musím dál koulet, ahoj.“

   „Nashledanou.“

     Pavel zůstal ještě chvilku ležet. Hovnivál má zodpovědnost, to není špatný postoj, říkal si. Jenže řádový mravenec není na rozmnožování stavěný, to je jasná věc. A tak se Pavlovi moc neulevilo. Vlastně ulevilo, protože přestal přemýšlet o tom nepříjemném faktu, že život jednou skončí. Ono pro mravence je takové přemítání stejně zbytečné, jako pro kohokoliv jiného. Pavel Mrava tedy po tomto setkání začal hledat cíl, proč žít. Napadlo ho dokonce, že hledání toho cíle není vůbec špatný postupový cíl.

 

   Když letadlo spadlo, bylo po delších deštích a jen díky tomu oheň nezachvátil okolní les. Jenže od té doby uplynulo už víc jak čtrnáct dní, kdy nespadla ani kapička a slunce si dávalo záležet, aby poslední vlhko odešlo k nebi. V takovém suchém času stačí málo a oheň olízne všechno, co mu přijde pod jazyk. To málo tentokrát představoval párek milenců, kteří si v lese na dece užívali chvíle slasti a vášně. Po boji si v záplavě potu zapálili cigaretu a spokojeně na sebe hleděli. Kdo někdy kouřil, ví, že dokonalé uhašení cigarety není vždy jednoduché. Milenci byli pečliví v ukájení svých živočišných potřeb, nicméně on cigaretu netípnul zrovna ideálně. Dvojice opustila les a nepatrný uhlíček ožil.

 

     Pavel se vlekl a stále přemítal nad cílem svého života. Najednou spatřil uhlík, který ožíval a během chvíle hrozil změnou v plamínek. Nelenil a po čtrnáctidenní filozofické dovolené se energicky pustil do odklízení suchého jehličí v okolí toho katastrofou hrozícího vajglu. Přemýšlel jen o tom, jak zabránit požáru a po dvou týdnech se ho opět zmocnil pocit vnitřního klidu. Fyzicky se sice dřel, ale vědomí potřebnosti ho naplňovalo chutí k životu. Po úmorné dřině se mu vše nakonec podařilo a vajgl definitivně zhasl. S pocitem uspokojení usnul vysílením.

     Pavel skonal rychle a klidně ve spánku, když ho sezobla Magda. V lese se ale nic neutají a zanedlouho se představitelé společenského života lesa sešli nad místem konce statečného mravence. Obstoupili strašlivý vajgl a vyslechli si podrobnou zprávu o události od jedné housenky, která vše viděla a díky svému vypravěčskému talentu vehnala všem slzy do tváří.

   „Když jsme se poprvé setkali, hned jsem poznal, že tenhle mravenec není jen tak někdo. Bez něj by, vážení, náš les nebyl. Petr Mrva byl pravý mesiáš a jeho smrt je mučednická. Čest jeho památce,“ prohlásil na závěr slimák Osvald a byl hrdý, že slovo mesiáš, které zaslechl od nějaké báby kořenářky, bylo jeho přičiněním začleněno do slovníku obyvatel lesa. Všichni si ještě chvíli poplakali a pak se rozešli po svých starostech.

---