Koza

K O Z A

 

     Bylo to za druhé světové války v jednom menším městě.Devítileté židovské děvčátko si tam hrálo s panenkami a pozorovalo svět. A ten svět nebyl docela v pořádku.Nejen že někdo musel nosit žlutou hvězdu a někdo nemusel, ale také proto,že  někdo skoro ze dne na den musel opustit svůj byt v rodinném domě, tak jako rodina tety děvčátka,protože jeho byt se zalíbil jiné rodině- německé. Děvčátko to sice všechno nechápalo až do detailu, ale nějaké nesrovnalosti už tušilo. Přesto si německou rodinu prohlíželo s velkým zájmem.Mluvili cizí řečí, ale česky také uměli.Jenomže tak nějak jinak- legračně.Pán na židy nevraživě zahlížel.Fuhrer přece říkal, co je to za pakáž.Paní to bylo jedno, hlavně že se jim byt v tiché ulici líbil a že mohli používat celou zahradu a zčásti i dvůr. Měli tři děti.Ty si děvčátka nevšímaly a děvčátko si to vysvětlovalo tím, že jsou starší.Nebylo to tím.

    Jednou si tato rodina slavnostně přivedla nového člena- kozu.Ne do bytu.Do chlívku na dvůr samozřejmě.Nám všem dětem byla koza velice sympatická.Koukala,jako když se pořád usmívá.Ale obě německé sestry si druhý den už kozy přestaly všímat.Jejich bratr Erich ne.Vodil kozu na šňůře po dvoře,láskyplně zastavoval,když si koza chtěla ukousnout travičku.Zkrátka pro kozu by udělal první poslední.

    Děvčátko nejdřív jen stálo a dívalo se.Také by si bylo rádo povodilo kozu po dvoře.Jenže se bálo poprosit Ericha, aby mu ji na chvilku půjčil.Tak alespoň chodilo za nimi a kozu pozorovalo.Najednou se Erich zastavil,podíval se na děvčátko,natáhl ruku s koncem šňůry a povídá:“Puč si kosu!“Děvčátko s velkou radostí sáhlo po šňůře,ale pak se najednou začalo smát. „To není kosa,to je koza!“ „Koza“, opakoval Erich poslušně a začal se taky smát.

    A tak jedna koza rázem- tedy alespoň pro jedno odpoledne- vyřešila všechna rasová a národnostní nedorozumění.