Libůstky: Taková mrzká prasečina

Vzduchem to páchlo siláží a posečenou trávou. Vzadu za statkem hřměly traktory, vlezlé slunce se opíralo do tváře a vylizovalo kaluže z vyjetých stop traktorů. Statek zůstal po poledni opuštěný. Jen vlhké stěny, prasata v ohradě a dva muži směřující k prasečinci. Výběh byl celý rozrytý a rozblácený, prasata v chumlu kvičela u koryta.

Sešlý čtyřicátník se strništěm vousů neholených pár dní se třásl po celém těle. Ne chladem, který slunce dávno odehnalo, ne strachem před sviněmi, které se tísnily kolem svých selat. Ale ponížením a tedy vzrušením. Oblečený jen v holínkách přelezl ohradu a kráčel do středu výběhu, v rukou nesl kýbl s pomejemi.

Půl kýble rozlil kolem sebe do kruhu. Pak si klekl do vodnatého bláta a kolena se mu zabořila hluboko. Zbytek kýble vylil na své nahé tělo. Dál strnule čekal, hlavu a ruce měl svěšené. Odevzdaný jak odsouzenec před popravou. Zhluboka se nadechl, kdy se svině s chrochtáním a funěním přiblížily. Potichu vzdychal, zaklonil hlavu, propadlý hrudník mu poskakoval jak poklice na hrnci s vroucí vodou. Když mu svině začaly slízávat z trupu řídké pomeje, počal se on zprudka ukájet.

Až bylo dílo dokonáno, zhnusen sebou samým se ohlédl k ohradě. Dva potoky slz si razily cestu špínou, co mu třísnila tváře. „Jsem vám tak strašně odporný?“ zeptal se zoufalým hlasem.

„Ano,“ odpověděl od ohrady přihlížející.

Psychiatr popotáhl z cigarety. Zoufalé a vyděšené zelené oko proti obrazovce s tvrdým pornem, do oka vražená propiska. Stařík hlavu zvrácenou ve svém pohodlném křesle, do krku zaříznutá strunu. Muž pobodaný na břiše, ležící na zápraží, přes hlavu přehozený použitý odpadkový pytel. Odporný tučný jedlík, obličej namočený v misce s omáčkou, ruce rozhozené po stole. Zablácený statkář, v propadlé hrudi díru po kulce, z končetin mu svině ožírají maso. Psychiatr popotáhl z cigarety, vedle hrnku kávy položil revolver, kterým do té chvíle mířil pod stolem mladíkovi mezi nohy. Pak se rychlým pohybem vrhl po skalpelu a přitiskl jej k mladíkově krku.

„Zachrání mě smrt? Prosím, zabijte mě, jestli mě to zachrání, prosím udělejte to.“

„Ne. Vůbec vás to nezachrání.“ Vrásčitá tvář zahořela vzrušením. „Toužím, aby se vám srdce nadýmalo tou slizkou vášní, která z vás učinila zrůdu jakou jste.“

A mladík se rozplakal. Chytil za ruku psychiatrův skalpel a zařízl si jej hlouběji do kůže. „Já vás prosím...“ Vrásčitá tvář pohasla, psychiatrovy oči se zvrátily dovnitř a on usedl zpět do křesla. „Co to děláte?“ vydral ze sebe mladík skrze vzlyky.

„Hloupost,“ odvětil psychiatr. Zapálil si další cigaretu a napil se vychladlé kávy. „Nalezl jsem faktor, který vás může zachránit. Je jím soucit. Ne zábrany vycházející z okolí, z morálky, strach před trestem, ale pocit, který musíte najít v sobě. Nepředepíšu vám na to žádné tablety, jen si sebou vezměte ten skalpel a podřežte se s ním, pokud soucit v sobě nedokážete najít. Nyní znáte své odpovědi, má diagnóza byla dokončena. Teď vypadněte.“ Psychiatr si zapálil cigaretu, napil se studené kávy a zastřelil se revolverem.