Myšlenky

 
     Ta zbraň ji přitahovala jako magnet. Ležela na schodech, po kterých se stoupalo do prvního poschodí.Byl to revolver. Asi ho zapoměl schovat, když se vrátil ze služby a převlékal se do civilního.Byl mohutný, když ho vzala do ruky, byl těžký, sotva ho udržela, "devítka," nějak tak to říkal, když si ho přinesl domů.

     Držela tu zbraň v ruce a havou se jí honily různé myšlenky. "Co kdybych se jím střelila do hlavy, asi by to nadělalo velkou paseku a můj mozek by se rozstříkl po celém prostoru pod schodištěm." Kdyby chtěla střelit jeho, asi by ho musela zastřelit ve spánku, přes polštář, tak, jak to viděla ve filmech, jenže,on by se určitě probudil, než by k němu přišla. Má lehké spaní, je zvyklý spát jen, jak se říká "na jedno oko." Zrovna tak spí i v práci, když má hlídat. Ale, slyší vše a ihned dokáže reagovat. "Ne, to by nešlo," pomyslela si. Šlo by to v případě, že by nechal zbraň doma a nevzal si ji do práce. I to se někdy stávalo a když by ráno stoupal po schodech do své ložnice, tak by ho musela střelit.Policajtům říci, že si myslela, že je to zloděj. Byla rozespalá, vracel se ze služby brzy ráno, když ona ještě spala. "Proč spala v jeho ložnici?" "Hlídala pejska, který nechtěl jinde spát a čekal vždy na pána."Musela tam spávat s ním a ráno potom vždy odešla do své ložnice, když se páneček vrátil ze služby."

     Už se je jednou zloději pokusili vykrást,netušili, že ona je na chalupě, mysleli, že je dům opuštěný. Možná by jí to uvěřili. A i kdyby ne, a ona byla odsouzená, není to jedno? Být vězněm jednoho člověka, nebo být mezi vězni? Možná by na tom byla lépe, než nyní. Měla by alespoň společnost.

     Chalupa byla na samotě, nebylo by to nic divného. A byl by konečně všemu konec. Rozhodování, zda má odejít, zda má zůstat, nebo, zda ji nezastřelí náhodou on, až se dozví, že se rozhodla ho navždy opustit. Je s ním rozvedená, nemá k němu žádné závazky, rozhodla se začít nový život. Svůj, ne jeho! Platit za nic nemusel, oplácet se nenaučil, navařeno, vypráno, uklizeno, každý pátek do pondělí. Kdo by to chtěl pustit z ruky? On určitě ne! Ani se mu nedivila, že je teď tak rozezlen a vymýšlí různé podrazy, jak by jí uškodil.

     Zase ta myšlenka "jak by to bylo snadné, střelit a mít klid, navždy." Nemuset nic rozhodovat, bylo by rozhodnuto, nehádat se, o nic neprosit, nelitovat se, necítit se ukřivděně, přestat se nenávidět za svou nerozhodnost, být konečně svobodná!

     Vzala revolver do ruky a vystoupala až do druhého poschodí, do jeho ložnice, kde ho položila k jeho lůžku. Tam ho měl někdy připraven, kdyby ho potřeboval. Jen tak, položený na nočním stolku, překrytý ručníkem. Děti neměli, takže se nemusel obávat, že by ho někdo ze stolku vzal.

     Vrátila se zpět do kuchyně, dovařila mu zvěřinový guláš, šla posbírat prádlo a dala se do žehlení. A v hlavně zmatek, co dělat, co nedělat, jak se rozhodnout? On si šel pohrát se svými holuby na zahradu. To jediné ho bavilo, tomu jedinému věnoval svoji pozornost. Ona byla, nebo nebyla? Ani nevěděla, zda ji vůbec vnímá. Jediná jejich konverzace se točila kolem jídla, co mu má uvařit a jak by to chtěl. Co bude jíst ona, to se nezajímal. Věděl, že si své jídlo přivezla. Fungovalo by to asi až do konce života, ale ona konečně dostala byt a může se odstěhovat a mít své soukromí. Proto se rozhodla ukončit i jejich žití, nežití,  jejich zvyk, nic jiného to nebylo, nebyl v tom žádný cit, jen to, jak se říká "zvyk je železná košile" a v jejich případě to trvá již dvacet let.

     Odejde, věci má zabaleny, přichystány na stěhování, teď ještě odpoutat sebe sama z tohoto místa. Musí to dokázat, jinak není pro co žít. On jí to však nemíní jen tak ulehčit.Věděla, že ji bude otravovat stále, i když bude bydlet jinde. Bylo to to nejhorší zjištění, byla to však pravda.

     Najedl se a odjel do služby. Zbraň si zapoměl vzít, neuvědomil si, že ji nechal ležet na schodech, předpokládal, že ji má stále v přihrádce auta. Někdy ji tam nechával, když dělal tři noční směny po sobě.

     Když šla spát, nařídila si budík na pátou ranní a přichystala zbraň ke své  posteli. Pejsek ji z jeho postele upřeně pozoroval, jako by tušil, že se děje něco neblahého jeho pánovi.
Střílet uměla, učil ji to, hned jak si zbraň koupil. Bavilo ji to, když ještě spolu žili, pořádali i střelecké závody, bývalo to pěkné. Ale, teď už nebylo pěkné nic!

     Probudil ji budík, ťukla do něho, aby přestal pípat a věděla, že za chvíli by měl přijet. Postavila se na roh schodiště, po kterém musel vystoupat do ložnice a čekala. Asi za půl hodiny slyšela auto, už ji bolela ruka a také si přála, ať už to má za sebou. Co bude dál, nepřemýšela.
Kroky. Těžké. Přišel po noční, unaven z práce, jde si lehnout a neví, že už si nelehne. Hned jak se vynořila jeho hlava na úrovni, kdy mohla zamířit, střelila. Přesně. Ani nevěděl, kdo ho střelil, byl otočen zády. KONEC!
Přepadl obličejem dolů na schody a pomalu vlastní vahou sjížděl dolů.

     A v tom se probudila, slyšela jak její ex stoupá po schodech, tiše, aby ji neprobudil. Spala v pokoji, který byl pod schodištěm do jeho ložnice. Ji však probudila ta rána v jejím snu, v její hlavě a ta hrůza jejích myšlenek. Je opravdu nejvyšší čas odejít. Dnes je tu naposledy, dokonce mu uvařila jeho zamilované jídlo, ostříhala pejska. Dohodli se na tom, že jí už nebude volat a nechá ji na pokoji. Co přinese budoucnost, to se uvidí. Je třeba doufat jen v to dobré, zlé si nepřipouštět!