Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
se odehrává jednoho letního dne při párty na louce. Mám na tlapkách sandálky, na pravém kotníčku mi jiskří řetízek od mé Paní a cinká rolnička - také od Ní, a ještě ono by toho ještě bylo, ale nemá cenu o tom psát, stejnak si toho nikdo nevšimne. Všechno je od Královny a ona z toho má ohromnou radost - Víc, jí to dělá děsně, ale děsně dobře. V taštičce vedle svého mobilíku a spousty dalších serepetiček neseš něco - nenapíšu co - to nejde. Jiskření z toho vede až ... až do mě. Snad to nikdo nevidí, snad si to nespleteš se svým mobilíkem - je to trochu podobné, snad si toho nikdo nevšimne. Na mém tělíčku nakreslený mi z pod bílého trička prosvítá veliký barevný motýl. Po lýtkách Tvých nohou putují berušky - kam? Vidět už není. Podávám si se všemi ruce - je to slušnost, abych se předstvil: "Ahoj, jsem pejsek a jmenuji se šebestík"
Je mi všelijak - zaplavují mě vlny, hrdlo mi tísní obojek a vodítko z krátkým škubnutím z Královniných rukou připomíná mou oddanost - musím se opravit: "Ahoj, tady představuji Královnu Sétaen, jíž doprovázím jako Její oddaný pejsek šebestík."
Při tom podávání musí být z mých rukou cítit vlnobití. Jsem mimo, jsem úplně odrovnanej. Slyším: "Hele, Šebku, je s tebou všechno v pořádku?" Neodpovídám, zanikám, nejradši bych samou hanbou zanikl. Zaskočil jsem všechny ty milé známé tváře, které si mysleli, že mě dobře znají. Nevědí jak s tou rozhostivší se situací hnout. Taky nevím. Jen Královna ví, protože má nadhled. Spoléhám na Ni. Jen přikyvuji, že vím, jak je těžké se tímhle údělem vyrovnat a sedám si při tom zadumaném tichu na zem vedle Královniných nohou. "Jak si bude pán, přát servírovat" Nadhodí jeden úplně cizí pingl a to je signál pro to, aby všichni vybuchly v záchvat smíchu. Všichni se mi smějí. "Brácho, proboha, co to provádíš?" Nikdo evidentně vůbec nic nechápe. Všichni se dívají na mou Paní podezřelým pohledem. Nechtějí Ji uhranout? Některým na očích vidím podezření o tom, že mi má Paní dokanale vypláchla mozek. Mají pravdu - Je to příjemné. Někteří mé Paní ukrutně závidí - Jsem na sebe pyšný. Podstatná většina se válí smíchy, nemůže - vůbec to nemůže pochopit. "Nijak" opovržlivě odvětím pinglovi, který by mi mou pozici nejradši uzmul, ale to si nepřizná. "Vy si nic nedáte?" Zeptal se celý nesvůj, že vyká takovému psu. "Ne" Od tebe teda určitě ne, odvětil jsem a podíval se na svou Paní, jestli mi něco kdyžtak koukám nanabídne. Jsem hladvý. S úsměvem si mě pohladila a pak ses dala do diskuze s kamarádkou. "Ty máš, ale krásného pejska" Polichotila mé vzevření kamarádka. "Až na to, že někdy zlobí a neplní své úkoly, že jo?" "Haf,haf,haf" zaštěkal jsem, protože jsem nevěděl, jak mám povědít, že už mám hlad. Rozpovídala ses o svém plánu Kalendář pro rok 2002, kde bych měl pózovat. "Haf, haf ... haf, haf, haf - Haf" Rozštěkal jsem se, protože jednak jsem s tím plánem nesouhlasil a za druhé jsem měl hlad. "Jsi nějaký neklidný, nechceš nám něco povědít." Zavrtěl jsem hlavou. "Ale, ano určitě něco chceš, ... padej, padej a pověz nám to z toho podia" "Ne, nechci nic, říct" Znovu jsem zavrtěl hlavou. "Ale chceš, běž už." Má paní, bylo by nezdvořilé neuposlecnout a také by bylo hloupé povídat z pódia o tom jaký mám hlad. Stydím se za sebe, studem se propadnu - Ne to nesmím dopustit. Pokusil jsem se o nadhled z podia a zarecitoval básničku o hladu. Zatleskala jste mi - zanotoval budík a já se z toho probudil.
Písmák