Podzim života pana poštmistra

Odpracoval sedmačtyřicet krásných let na poště, byl to jeho život, rád dělal radost, znal všechny pozice, všechny lidičky ve městě, plno příběhů si vyslechl...

Jeho tělo rychle chřadlo, když musel práci opustit a jít do důchodu. Bylo mu 71, ale od čtyřiceti let se moc neměnil, vypadal o dvacet let mladší. Ale během dvou let v penzi zestárnul o mnoho let, vrásky se mu prohloubily, ramena sklesla... Přestal mluvit, přestal se smát, přestal žít, přestal chodit, jen se šoural. Nebyl sám, žil s námi ve velkém domě na kraji města. Vetšinu času se pohupoval venku v křesle a byl zamyšlený. Dělal jen ty opravdu nejnutnější pohyby, do jídla jsme ho museli vždy dlouho pobízet, nebojoval.


Nikdy by mě nenapadlo, že mého otce penze tolik změní, měl vždy tolik přátel, tolik zájmů. Teď se uskromnil pouze na houpání v křesle. Lidi od sebe odháněl, mračil se na celý svět. Potřeboval znovu najít smysl svého života. V tom byl bohužel úplně sám. Jako každý.

Po nějakém čase přišlo oznámení o tom, že má na poště dopis. Byl najednou jako vyměněný, vstal z křesla a pospíchal do domu. Když se vrátil, tak jsme žasli. Vzal si svojí nejlepší košili, kravatu, nejlepší kalhoty. Vyleštil si boty, učesal vlasy, narovnal záda, zvedl hlavu. Opět z něho byl člověk plný života. Chtěla jsem ho odvést, ale trval na tom, že se projde. Do města to byly tři kilometry.

Dopisoval si s paní Lýdií asi tři roky, po ta léta byl plný života. Každý den pospíchal na poštu, zeptat se, zda mu přišlo psaní. Lýdii, té šarmantní paní s vkusem pro oblékání a nejlepšími způsoby dne třináctého února dotikaly hodiny života. Otec se opět ponořil do svého smutku. Pár dnů na to umírá... Krásných pětasedmdesát let tu byl s námi tento úžasný člověk, který hodně lásky rozdal. Ten moudrý člověk, kterého měl každý rád. Kéž by bylo více takových dobrých lidí.

---