CESTA DO PRÁCE

Milan chvatně došel ke svému zaparkovanému automobilu, rychle do něho nasedl a nastartoval jej. Sotva s ním však ujel několik desítek metrů, tak se ozvala velká rána. Lekl se, vytřeštil oči a sešlápl pedál od brzd. Chvíli zkoprněle hleděl před sebe a poté z vozu vystoupil.

„Zatraceně! Že já sem píchnul!“ vysoukal ze sebe a sklonil se u pravého předního kola. To bylo zcela vyfouknuté a on na něho chvíli nevěřícně hleděl.

„No to snad ne!“ vyhrkl a dvakrát do něho kopnul. Poté otevřel zadní kufr a z něho rychle vytáhl rezervní pneumatiku i s heverem.

„Krucinál!“ vyhrkl naštvaně, když si o ní ušpinil oblek. Potom heverem nadzvedl bok automobilu a záhy měl snahu povolit šrouby u kola. Dvakrát se však rozplácnul na povrchu vozovky, načež zůstal s protaženým obličejem sedět vedle auta.

„Do prde..! Přeci nepojedu do práce sociálkou!“ vyhrkl a rychle vstal. Zároveň spatřil, jak od parkoviště přijíždí automobil, v němž spatřil souseda z domu pana Vrbu. Začal na něho mávat a on u něho zastavil.

„Dobrý ráno. Co máte za problém?“ zeptal se pan Vrba.

„Ale jako na potvoru jsem píchnul a nejde mi sundat kolo. Pomohl byste mi?“ zeptal se.

„Takový věci se jako na potvoru stávaj vždycky, když člověk spěchá, že.“
„Jo, je to zákon schválnosti,“ mínil Milan.

„Žádný silák nejsem, ale zkusím to,“ pronesl pan Vrba, přičemž se zadíval na pneumatiku, co Milan vytáhl z kufru.

„To tam chcete dát tohle kolo?“ zeptal se.

„Ano. To je moje rezerva.“
„Zdá se mi, že jí máte prázdnou.“
„Co? To není možný!“ vyhrkl Milan.

„No jo. Je prázdná,“ zkonstatoval pan Vrba, když na pneumatiku sáhl.

„Jak se to mohlo stát?“ vyhrkl tázavě Milan.

„To se někdy holt stává.“
„Vaše rezerva by na moje auto pasovala?“
„To ani vomylem. Máte větší kola, než já.“
„Krucinál! Nejedete náhodou směrem do centra?“
„Bohužel. Jedu úplně z města. Kdybych měl čas, tak bych vás do centra zavezl, ale mám naspěch. Už musím jet. Tak nashledanou,“ řekl pan Vrba a nasedl do automobilu. Milan začal být vzteky bez sebe a svou zlost se rozhodl vybít na rezervní pneumatice. Začal do ní vztekle kopat, pak na ní i skákal, načež si chtěl vztek vybít i na píchlém kole. Dvakrát do něho kopnul, ale při třetím rozmáchnutí nohy mu z chodidla vypadla bota.

„Jáááááúúúúúú!“ zařval a vzápětí se chytl oběma rukama za prsty na chodidle. A poté za bolestného skuhrání seděl vedle vozidla, načež začal sprostě nadávat.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI