3 příběhy o smrti + 1 navíc: Příběh první - Africkej

Černý chlapeček se zmítal na nemocniční posteli. Ne že by se obracel z boku na bok, na to neměl dost síly. Jen se vždycky nadzvednul na jednom lokti a pak zas na druhém, otočil hlavu na jednu a na druhou stranu. Dělal to, protože ho proleženiny na zádech hrozně bolely a zase už nemohl dýchat. Snažil se načapat to hrudníčku trochu vzduchu jak žízní hynoucí lovec, který vysává poslední ranní rosu z pichlavých listů akácií. Sípavé nádechy zněly, jak by se obrovský had plazil štěrkem Sahelu. Zdály se ještě horší, než samotné bouře kašle, které přicházely, jen se mu doušek pálivého suchého vzduchu dostal do otékajícího krku. Konečně záchvat na chvíli polevil, chlapeček mohl stisknout rtíky poseté kapičkami krve. Zůstával ležet, propocené prostěradlo ho studilo do nahých zad. Chlapeček se položil na pravou tvář a třesoucí ručkou se mu podařilo si přitáhnout mokrou dechu těsně pod bradu.

Koukal se na protější postýlku, nyní už prázdnou a čistě povlečenou. Na té postýlce lehával jiný chlapeček, bylo v jejich pokoji veseleji, když tam lehával. Povídali si spolu, vyprávěli si o převysokých termitištích, které rostly za slumovým táborem. Povídali si o svých vesničkách, které byly každá z jedné strany tábora, chlapci se tady potkali poprvé. A moc si rozuměli a smáli se, jen tak potichu samozřejmě nikdo se v nemocnici nesměje nahlas. Ale smáli se zato opravdově, ne jako unavení doktoři v zapatlaných brýlích a v tvářích vytahaných, jako by byly jen z kůže a ne jejich opravdové. Ten druhý chlapeček mu také povídal, jak se jednou úplně samotinký schoval v křoví na břehu napajedla kus za táborem, i když měly děti zakázáno tam chodit, protože ve vrcholu léta se k takovým napajedlům stahovali i lvi.

Přiletěli tam velcí plameňáci, měli prý hrozně dlouhé a tenké nohy, že ve slunci ani nebyly vidět a tak to vypadalo, že se tam vznáší jen tak ve vzduchu a občas ohnou své růžové krky k hladině a pijí zkalenou vodu. Muselo to být báječné, chlapeček se rmoutil, že se tenkrát ještě neznali a že v tom křoví, v tom suchém pichlavém křoví, se netísnili vedle sebe, tváře k sobě přitisknuté by pozorovali ty ohnivé ptáky, kteří prý hnízdili až tam daleko na slunci. Slíbili si, že až konečně odsud vypadnou, tak jako se odpoledne utíkalo z přecpaných řvoucích škol, půjdou spolu k tomu jezeru.

Ale pak začínalo být v pokojíku smutněji. Jednou mu kamarád řekl, že si nemyslí, že se spolu k  napajedlu kouknou. A když se ho zeptal proč, tak dlouho mlčel, a pak teprve řekl, že nejspíš už stejnak vyschlo. A pak mluvil kamarád už čím dál míň, když se v noci setmělo, třásl se zimnicí. Jindy ze sebe zase úplně zkopal deku a mumlal, že je mu hrozné vedro. Musela pak přijít nervózní sestřička a deku mu narovnat, kamarád už toho nebyl schopný. Kůži měl šedivou jak ovoce vyválené v popelu. Ani se nepotil, jeho prostěradlo nebylo tak vlhké jako chlapečkovo, a on mu to trochu záviděl. Kamarád měl kůži úplně seschlou, až se mu vrásnila jako staré bezzubé babce. A nakonec už vůbec nemluvil, když bylo chlapečkovi smutno a chtěl si zase povídat něco o plameňácích, kamarád jen matně zavrtěl hlavou a zavřel oči, které byly celé žluté.

Jednou v noci chlapečka probudily vzlyky. Zeptal se kamaráda, co se děje, jestli je mu smutno po jeho vesnici. Choulil se tam a kolena si tikl k bradě, třásl se víc než kdy jindy a postel strašně vrzala, že se v tom nedalo spát. Odpověděl jen, že se mu chce čůrat. Nic víc neřekl, jen že se mu chce čůrat a že se strašně bojí. Hlas měl tak zhrublý úplně proměněný. Kdyby mu teď vyprávěl o napajedlu a zebrách, co leželi na břehu, neposlouchal by ho, chlapeček se toho hlasu bál. A on stále kňoural, až ho okřikl, ať je zticha. Vždyť o nic nejde. Ať to chvíli vydrží a pak si řekne sestře, aby mu pomohla. A tak už kamarád nekňoural, jen pak táhle kvíkl  a mlčel. Bylo ticho, teď až hrozné po tom rámusu. A v tom tichu bylo slyšet kapání. Chlapeček si v záři vykuleného měsíce všiml temné skvrny na kamarádově prostěradle. A on ležel, už se netřásl, oči měl pevně zavřené a prstíky si cpal do pusy, aby nekňučel. Pak ráno přišla sestra a odvezla kamaráda na jinou postel, aby tu jeho převlékla, protože to tam už smrdělo. Chlapeček pak celý den čekal, až kamaráda přivezou zpátky, aby se mu mohl omluvit, jak na něj v noci zakřičel a aby mu řekl, že to nic není, že se počůral, že to přeci vůbec nevadí a ať se za to nestydí. Ale oni ho už nikdy nepřivezli. Chlapeček zůstal na pokoji sám a postel byla prázdná. Chtěl se na kamaráda zeptat doktora, vysvětlit mu, ať se na něj nezlobí, že se počůral. Ale nakonec neměl odvahu, když se na něj doktor podíval  hroznou svrasklou maskou, kterou nosil místo tváře. Radši se schoval pod deku. A jak tak chlapeček vzpomínal na svého kamaráda, uvědomil si, že i jemu se chce čůrat a noc je sotva v půlce. Co když se mu stane to samé? Co když ho ráno odvezou na jinou postel a pak...

Chlapeček jednou viděl muže pokousaného od hyeny. Vlezla mu v noci do chatrče, tak moc vyhladovělá byla. Úplně muži roztrhala obě chodidla, taky prokousla břicho, než se mu podařilo ji vyplašit klackem. Plazil se pak vesnicí a krvácející nohy táhl za sebou. Bylo ráno,  chlapeček šel zrovna do školy, když tam muže viděl, něco modrého mu lezlo z pupku. Celá vesnice se seběhla a někdo se snažil mužovy nohy obvázat, ale krev pořád protékala, až bylo pozdě. Chlapeček si představoval, jak jeho kamaráda odvezli před nemocnici a tam ho z pojízdné postele vyklopili do prachu. Z plechové boudy potom vylezlo pět hyen, měly tlamy svěšené a hřbety vychrtlé. Plížily se ke kamarádovi, který jen ležel a valil svoje žlutá očíčka, prstíky si cpal do pusy, aby moc nekřičel. Z verandy to pozoroval doktor ve vyřezávané masce šamana, leštil si pláštěm svoje brýle.

Z kouta nemocničního stanu vyrazily chlupaté tlapy a dopadly na chlapečkovu propadlou hruď. Špičaté drápy se sevřely a vymáčkly z plic další záchvat kašle. Byl pro něj o to mučivější, že se musel držet, aby se nepočůral. Na jeho konci se poděsil, jak mokro má mezi nohama a vydral ze sebe vlnu zoufalých vzlyků. Ale když se mu s vypětím sil podařilo dosáhnout si tam, ujistil se, že to je pouze pot. Jak bylo těžké si jenom dosáhnout do klína, mu odvlálo veškeré naděje, že by se mohl sklonit pod postel a vzít si tam sklenici. Musí vydržet než přijde sestra a  přidrží mu sklenici u klína. Ale když nevydrží, možná už sestra přijede s pojízdnou postelí a venku už budou žluté drápy skřípět o plech.

Stejně jako vždycky, když mu bylo v posledních dnech hůř a hůř, upnula se jeho očka k předmětu přehozenému přes tyč oddělující jeho pokojík od ostatních. Byl to ručník, do kterého si doktor chvatně otřel dlaně, když před třemi dny chlapečka prohlížel. Doktor se choval tak zmateně, jako tenkrát ten pavián, který nějak zbloudil do jejich tábora a pobíhal od chatrče k chatrči a máchal kolem sebe prackami. Ne že by doktor máchal rukama, jen si ty své pazoury pečlivě otřel do ručníku, přehodil ho přes tyč a odešel. Tak jako vždy chlapečka pohled na ručník uklidnil. Oddychoval klidněji, když se těšil z nazelenalé barvy ručníku, barvy planiny, nad kterou se přehnaly monzunové deště, krátká tráva raší z ještě vlhké země, co čvachtá pod holými prstíky, poslední horké kapky deště se tříští o kůži a stékají do úst. Chlapeček rozpažil ruce a zhoupl se vzad, až šplouchl do vody, jen ústa mu zůstala nad hladinou a on volně lapal po dechu, tak strašně lehce, už si skoro ani nepamatoval, jaké to je.

A tak chlapeček ležel v té dešťové vodě a cítil stébla, jak mu raší pod zády, lechtají ho. Potok odnášel chlapečka vymletým rigolem do nově vznikajícího napajedla. On se tomu moc smál, jak jej voda nese jako kus ebenu. Slyšel hukot, kde potok přepadala do hluboké nádrže a on se ztratil v tom hukotu, padal spolu s vodopádem, ale vůbec se nebál, stále se smál. Vodopád jej stáhl pod hladinu a chlapeček se rozhlížel kolem sebe. Slyšel sice, jak vypadají ryby, ale tady žádná neplavala, protože nevěděl, jak přesně mají ryby vypadat, když plavou. Tak si představoval antilopy, které znal. I ty se nechaly unést potoky, aby se co nejrychleji dostaly k čerstvé vodě. Plavaly nyní kolem chlapečka, antilopy i zebry, bylo to strašně legrační, po dně tam chodila velikánská žirafa, kopyty se bořila do bahna, ale hlava čouhala nad vodou. Chlapeček se po jejím krku vyšplhal vzhůru jako po kmeni. Chytil se růžků žirafy a nechal se od ní zanést k ostrůvku ve středu napajedla.

Podél břehu se rozrůstalo křoví, jako tisícovka hadů se větve plazily do stran a kmeny stromů mohutněly. Zelenou hradbou si klestil cestu bezpočet zvířat. Ale na chlapečkův ostrov se žádné neodvážilo. Byl přichystaný pro někoho jiného, na koho chlapeček čekal. Nad napajedlem se vznášelo obrovské rudé slunce. Hřálo příjemně, vůbec nepeklo kůži nasátou vlhkem. Chlapečkovi se líbilo ležet a nechat se tak osoušet. Pak záře zmatněla a ze slunce se vylouplo hejno plameňáků. Letěli vznešeně z té výšky, s klidem máchali mocnými křídly. Posedali si okolo chlapečka, elegantně se naklonili k vodě, pro kterou si ze svých hnízd na slunci přiletěli. Jak se napili, každý z plameňáků jedním okem spočinul na chlapečkovi. Ptali se ho, zdali se chce vrátit s nimi.     

Ale tlak a bolest v bříšku už byly tak hrozné, že se už nedokázal prohánět zelenkavými travinami ručníku a hledat mezi stébly, kdo tam asi žije. Měl odletět s těmi plameňáky. Chvíli se chlapeček držel v rozkroku, ale pak mu prstíky ochably, už je nedokázal znovu stisknout v pěst. Jen otočil hlavičku a bílými zoubky se zakousl do polštáře, měl v ústech úplně sucho, ani se nemusel bát, že si polštář poslintá. Moc to nepomáhalo, ale alespoň neprobudí děti za ostatními plentami, až se rozvzlyká pláčem bez slz, suchým, kašlavým. Zavřel oči, bolavým krkem se mu tlačila skarabova kulička, která jej dusila. Věděl, že co chvíli přijde zase kašel a on už tentokrát nevydrží. Plenta vedlejší kóje se odsunula a v světle měsíce se za ní mihl velký stín. Chlapeček čekal, že uslyší vrčení, a pak snad praskání a trhání, jen tichý křik někoho, kdo už nemá sílu křičet. Až hyena sežere dítě odvedle, přijde si i pro něj. Ale hyeny přece nechodí po dvou. Chlapeček cítil, jak se mu krkem tlačí kašel, už začínal tlumeně chrchlat do polštáře. Sestra na své obchůzce zahalila vedlejší závěs a po chvíli vstoupila i k chlapečkovi. „Čurat...“ podařilo se mu ještě chraplavě zašeptat. Rozkašlal se. Unavená sestra jen přikývla, počínala si rutině, odložila kastrol s vodou na zem a sáhla pod postel pro sklenici. Chlapeček se už třásl a zajíkal. Tahle chvíle, než sestra odrhnula deku, byla snad ze všeho nejhorší. Už to bylo na krajíčku, moc se bál, že když teď povolí a pustí to na prostěradlo, sestra rozevře tlamu a tam budou žluté tesáky. Sestra se naklonila k posteli a ozval se zvuk, jak proud stříká do sklenice.

Záchvat povoloval a on si připadal úplně báječně, šťastně jako by byl znovu zdravý a odcházel odsud. Zase jednou uvěřil, že se ještě podívá k napajedlu, i když už jen sám. Pocítil také velkou lásku k té sestře, co jej zachránila. I když na něj ani jednou nepromluvila, ani nevnímal, jak se mu štítivě vyhýbá, naopak se radoval z každého letmého dotyku jejích vrásčitých rukou. Chtěl jí vyjevit, jak strašně moc je jí vděčný, ale ještě jím zmítal kašel, a pak mu ta milá sestra dala doušek vody a on se znovu zakuckal. Než odešla, ještě zastavila u plenty. Strhla z ní ručník a dala si ho do podpaždí. Chlapeček opět zoubky zakousnuté do polštáře sledoval, jak s ručníkem odchází. Jeho ručníkem, s jeho sny a nadějí… Chlapeček se rozhodl, že příští noc umře.