Krmení holubů

Jednoho zimního dne seděl starý, šedovlasý muž v tenké, modré bundě na lavičce městského parčíku.Byla mu zima, měl hlad a měl žízeň. Přes své tlusté, zamlžené brýle pozoroval krajinu kolem sebe, která se připravovala na zimu. Okolo něj proběhl velký pes. Kdyby on mohl mít psa – aspoň by nebyl pořád tak sám.

Stařík držel v roztřesené ruce slunečnicová semínka a kukuřici. Čekal, až přiletí holubové, vrabci, kosové a sýkorky, jeho jediní přátelé. Minuty se vlekly jedna za druhou. Minuty se později přeměnily v hodiny a hodiny ve dny. Ptáčci ale stále nepřilétli.

--

Jednou, časně ráno, když se stařeček probudil, uslyšel podivné písničky. Linuly se z obchodů, lidských obydlí a vůbec po celém městě – byly prostě k nepřeslechnutí. ,Co se to děje? Že by nějaká oslava?‘, pomyslel si muž. A měl pravdu, nýbrž ne oslava, ale svátky. Dlouhotrvající svátky. Vánoce se nesly vzduchem.

Zanedlouho přišel Štědrý den. Muž sedící na lavičce smutně pozoroval dění kolem sebe. Lidi nesoucí dárečky, reklamy na dětské hračky a krásně ozdobené stromečky, které měli lidé na balkónech. Prostě krásná zimní atmosféra. Ovšem jak pro koho…

Starý pán pocítil studené a ostré bodnutí u srdce. To, co mu připomínalo Vánoce, byly už jen vzpomínky. Oči se mu zamlžily slzami, které v tom mrazu bodaly do tváří. Bolest, že stařeček nemá žádnou rodinu, ani žádný domov, ho sužovala v nitru.

Dokonce už si začínal myslet, že ho nikdo nepolituje, že mu nikdo nedá peníze na suchý chléb, když tu najednou…,,Dědečku,” volalo nějaké malé děvčátko, které k němu právě běželo, ,,dědečku, proč tu sedíte tak sám?” Staroušek se na ni smutně zahleděl. ,,Víš…sedím tu, protože to můj osud chtěl. Nemám rodinu, přátele, sedím tu celé dny docela sám…A vzpomínám.”

Holčička zalovila ručkou v kapse. ,,Tady máte, dědečku,” podala mu dvě stě korun, ,,ať máte aspoň na chléb a vodu. Původně jsem za to chtěla koupit dárek mamince, ale vy to potřebujete víc než ona. Dáreček by totiž určitě odložila do šuplíku a za rok by stejně skončil v koši, protože by si už nepamatovala, od koho je…”

Starý pán těžce zadržoval slzy. ,,Ani nevím, jak ti mám poděkovat,” řekl smutně. ,,Nemám nic, co bych ti za tu pomoc dal…I když možná…,” zalovil v kapse bundy, ,,tady mám dřevěnou flétničku. V těžkých chvílích jsem na ni hrál, ale věnuji ti ji. Starej se o ni, prosím, dobře.” Podal jí starou flétnu. ,,Opravdu ti moc děkuji. Jsem rád, že na světě ještě jsou hodní lidé, ochotni pomoci těm, co to potřebují.”

--

Muž si za dvě stě korun koupil chléb, máslo, vodu a sůl. Ještě mu ale čtvrtina peněz zbyla a tak se rozhodl opatřit malou pozornost i dívence, co ho aspoň na chvilku ušetřila hladu. Prozkoumával různá hračkářství, až konečně našel něco, co se mu líbilo. Na poličce seděl mezi panenkami a autíčky…medvídek.

Samozřejmě plyšový medvídek! Byl na baterky a když se zapnul, mrkal svýma čokoládově hnědýma očima a říkal: ,,Mám tě rád.” K němu ještě stařeček pořídil holčičce šedou magnetku ve tvaru roztomilého slona. Věci nakonec nechal zabalit do malé, dárkové taštičky. Tím utratil zbytek peněz od dívky.

Taštičku položil vedle sebe na lavičku. Že by přeci jen našel někoho, komu na něm záleží? Ano, vypadá to tak. Byla to již jmenovaná malá dívenka. Muž si dal kousek chlebu, zapil ho lokem vody a doufal, že přiletí jeho milovaní ptáčci.

Přeci jen, už ho pár dní nenavštívili a jemu se po nich začalo stýskat. Navíc je teď mohl pohostit drobečky z plátku chlebu. Ale ptáčci stále nikde…

--