Samotka mé mysli

Ležím na holé betonové podlaze, všechno co vidím, jsou jen velice slabé obrysy místnosti viditelné jen díky světlu z klíčové dírky. Může tady být teplota do 15 stupňů a je tu strašné vlhko. Už ani nevím, jak dlouho ležím v téhle bohem zapomenuté díře. Může to být pár hodin? Tři dny? Týden? Už nemám pojem o čase. Vítám Vás na samotce pravého křídla, Sanremské ženské věznice. Místnosti velké asi 3 na 3 metry a dva metry vysoké. Třešničkou na dortu je pak díra v zemi suplující toaletu…Opravdu žůžo místo na trávení letošní dovolené. Věznice Sanremo má levé a pravé křídlo. Každé z nich dokáže pojmout asi 700 muklů. Třetí pavilon, který není spojený s hlavní budovou komplexu je určený pro pohlaváry. Jídlo a pití dostáváme na korekci v nepravidelných intervalech, aby tak byla umocněna časová dezorientace. Naprostá absence prostředků rozptýlení vede ke stavům, které jsou jen těžko popsatelné. Například musíte pořád spát, protože po pár dnech nemožnosti se hýbat, začnete být ke všemu apatičtí a tak to radši zaspáváte. To vše umocňují příděly snížené na minimum. Tyhle „dýchánky“ navíc vedou k totálnímu lavinovému efektu, ke stavům beznaděje, protože nevíte kolik vám ještě zbývá. Časem se začnete ponořovat do vlastního iluzorního světa, začnete snít a touha v tomto světě zůstat a nemuset se vrátit do té díry – do reálného světa, začne časem překrývat jakékoli jiné potřeby, včetně těch fyziologických. Ale co když se tyhle dva světy začnou překrývat a jednoho dne nepoznáte který je který… „Sakra, komu to vlastně říkám?“ ptám se sama sebe. Mimochodem…mluvení sami se sebou je taky jedna z mála možností, které Vám v tomhle pekle zůstanou. Dovolte mi abych se představila, jmenuji se Opera Uni a dostala jsem 6 měsíců korekce za pokus o útěk. Jak už jsem řekla, nevím jak dlouho tady už ležím, protože jsem se z výprasku probrala až tady. Co jsem tak slyšela, tak odsud holky vycházejí buď mrtvé, nebo v delíriu. Je to pár týdnů co odsud vyšla jedna holčina…trvalo pak asi týden, než mohla normálně začít fungovat, přijímat potravu v tuhém stavu a pít normální denní příděl. Jeden moudrý muž kdysi pravil: „Peklo je být navždy zavřený v jedné místnosti s přáteli.“ To asi nezažil půl roční korekci v lapáku. Ležím na ledové podlaze a myslím na holky „tam venku“, jaké mají štěstí, že dneska můžou přespat ve svých teplých postelích. Z toho zničujícího ticho, které narušuje jen tlukot srdce najednou jdou slyšet kroky…kroky, které se najednou zastaví. V zámku pak zašramotí hluk klíčů…ten zvuk je opravdu velmi nepříjemný a najednou se otevřou celé dveře. Do očí mě bodnou tisíce oslepujících záblesků ze zářivek na chodbě. Ani nejsem schopna poznat postavu stojící ve dveřích. Ta postava jen hodí cosi na zem a pak mlčky zavře dveře, které následně opět zamkne a odejde. „Tak teď vidím už totální kulové,“ řeknu si pro sebe. Pomalu se celá rozlámaná zvednu z té ledové betonové podlahy a pokusím se našmátrat cože mi paní bachařky přinesly za dáreček. A ejhle…ano to je deka. Aspoň nějaká úleva v tomhle pekle. Rychle se přikrývám, protože už necítím nohy…látku, která přebývá si nasoukám pod bederní záda, tak aby byly co nejlépe chráněny ledviny. Jak se pomalu zahřívám, tak se mi chce čím dál tím více spát. Ani se tomu nebráním. Zavírám oči a pomalu si představuji jaké by to bylo být venku, někde na chalupě u horského průzračně čistého jezera, uprostřed nádherného jarního dne. Otevírám své oči a stojím na příjezdové polní cestě. Pomalu se rozhlédnu po okolí a vidím rozsáhlé rozkvetlé pastviny, na kterých se prohání stádo koní. Jemný čerstvý vítr mi čechrá a nadnáší vlasy. Ve vzduchu jsou cítit květy všech různých rostlin a stromů. Z ničeho nic se kolem mě proženou dvě děti na kolech. Míří směrem k nedalekému stavení. Mé dvě zdravé krásné dcerky se totiž vracejí z vesnice z pouti, která tam začala před dvěmi dny. A já se vracím z krásné procházky po okolí. Už se pomalu blížím k domu, manžel totiž pořádá zahradní grilování pro místní přátelé a pro rodinu. Všichni na mě mávají a něco na mě křičí, ale nerozumím co, tak se tedy rozběhnu, abych byla co nejdříve doma. Potom se obraz začne rozpadat a já znova otevřu oči do té „oslepující“ černočerné tmy. Schoulená do deky se obrátím na druhý bok a najednou se ozve slabý ženský hlas. „Konečně jste se probudila,“ oznamuje mi ten hlas. Nechápavě a ještě v polospánku si sednu a podívám se na protější stěnu místnosti. V rohu se koulí nějaká holčina. „Co jsi zač a jak už jsi tady dlouho?“ ptám si ji. „Já jsem Franccis, Franccis Brenenová z levého křídla a sedím tady možná dvě hodiny.“ Nevím co si o tom mám myslet, samotky jsou samotky přece od toho, že tady má být člověk sám. „Zdraví tě Franccis…Jsem zmatená…nejsou samotky od toho, aby tady byl člověk sám, proč tě dali ke mně?“ „No víš…v levém křídle jsou všechny tři už plné. V jedné díře jsou dokonce tři holky, tak mě převezli sem k tobě.“ V tom si uvědomím, že jsem se vlastně ani nepředstavila…I když jsem provrtala tomu neřádskému chlípníkovi pajšl olovem, tak jsem přeci jenom slušně vychovaná, že ano?!… „Heh…promiň, ani jsem se nepředstavila. Já jsem Opera Uni, těší mě,“ vyhrklo ze mě. „To nic, nejsme přece na výročním banketu, ale v lapáku,“ odpověděla. „To sice ano, ale i v téhle díře jsme pořád lidi a nesmíme zapomenout na své dobré vychování.“ „Za co tu vlastně jsi?“ zeptala jsem se. „Za jednu vloupačku s mým ex-přítelem,“ odpověděla. „Ne, ne…já myslím, proč tě šoupli sem na samotku?“ zeptala jsem se znova. „Zmlátila jsem svou spolubydlící do bezvědomí….“ A sakra pomyslela jsem si, šoupli mi sem nějakou psychopatickou vražedkyni a na chvíli jsem se odmlčela. „Nemusíš se mě bát….nejsem žádný maniak…ona napadla mě, takže dostala co zasloužila,“ ubezpečila mě. „Jak víš, že mě napadlo zrovna tohle?“ zeptala jsem rozpačitě. „Jsme přece v ženském lapáku, taková je tu každá druhá,“ odpověděla s úsměvem. Taky jsem se pousmála a otočila se na bok. Schoulila se do deky a zavřela oči. Franccis na mě ale pořád mluvila, tak jsem jí požádala, jestli by mě nechtěla nechat trochu se vyspat. Odpověděla, že se asi půjde taky troch prospat, že jí ty poslední události daly pořádně zabrat. Poslední co jsem slyšela bylo její: „Dobrou“. Během pár chvil jsem se objevila znovu tam, kde jsem stála než jsem se probudila. Rozběhnul se za mnou můj manžel a povídá: „Opi, není ti nic….cítíš se dobře? „Cítím se skvěle, jen jsem se na chvíli zamyslela“ povídám a chytám svého muže za ruku a spolu jdeme k hostům na zahradu. Jak se tak blížíme k zahradnímu altánku, tak si všímám, že můj přítel z dětství Gorge má novou přítelkyni. „Zdravím osazenstvo,“ povídám s úsměvem. „Jé Gorgi, nepředstavíš mi svou novou přítelkyni?“ „Ale ovšem Opero….Drahá, tohle je Opera Uniová….Opero, tohle je Franccis…Franccis Brenenová. Usadili jsme se kolem ohniště a začali jíst maso, která nám můj manžel servíroval přímo z ohně. Něco mi tu ale nesedělo…všechno se zdálo být perfektní, ale já pořád měla pocit, že něco „nehraje“ jak má. Byl tu nějaký rušivý element, který mě nenechával klidnou, na který jsem ale nemohla přijít. Něco mí říkalo, že se mám otočit a tak jsem se otočila a uviděla staré pootevřené a dřevěné dveře pryč ze zahrady na pastviny okolo stavení. Byla zasazeny do velké 4 metrové bílé stěny, která byla postavena na západní straně stavení. Z těch pootevřených dveří ale sálala taková nepříjemná záře. Bylo mi divné, že nikdo ostatní si toho nevšímá, ale mlčela jsem. Obraz se znovu začal rozpadat do černé prázdnoty, když jsem znovu otevřela oči a probrala se, tak jsem byla zase uvnitř samotky, ale něco tu nehrálo. Franccis byla pryč a do očí mě bodala záře z chodby, která do místnosti svítila skrz naplno otevřené dveře. Ovšem žádné siluety bachařek jsem neviděla. Rozmotala jsem se tedy z toho smuchlance z deky a bosa jsem opatrně vyšla ven z místnosti do dlouhé přívodní chodby do přízemí jednoho z pavilonů. Samotky byly totiž izolované od zbytku budovy, tak aby nebyl slyšet ten strašný bláznivý jekot a řev lidí, kteří tam strávili delší dobu než tří měsíce. Zesláblá a dezorientovaná jsem šla pomalu napříč chodbou, zvykajíc si na ostré světlo ze silných zářivek. Došla jsem až na konec chodby, na jejímž konci byl velké železné dveře modré barvy. Normálně byly zamknuté, ale přesto jsem je zkusila otevřít. K mému velkému překvapení šly otevřít úplně normálně, tak jsem tedy vešla do velké místnosti.. V téhle místnosti bylo o dost slabší světlo, než v té spojovací chodbě, takže už mě nebolely tak oči a já se konečně mohla pořádně rozhlídnout po okolí. Místnosti byla velká asi 40 metrů čtverečních, byla dost vysoká, no 4 metry to musely být minimálně. Byla vymalována na červeno a na stěnách viselo 15 jasně bílých svěracích kazajek. Byly tu jediné další dveře a to přesně naproti těm, které vedly to spojovací chodby se samotkou. Zvláštní je, že si nepamatuji, že by mě tudy vedli. Pomalu jsem tedy přešla tu červenou místnost, ze které jsem neměla vůbec dobrý pocit. Jakmile jsem prošla dalšími dveřmi, tak jsem se ocitla v místnosti s „recepcí“…tedy tam, kde se musí každý příbuzný nahlásit, pokud jde na návštěvu. Prošla jsem přes ní a přes hlavní dveře jsem se dostala ven. Nebyla tam žádné příjezdová cesta, jak si ji pamatuji, ale jen široké lány rozkvetlých květin kam až lidské oko dohlédlo. Na té pastvině stála dvě malé děvčátka otočené zády. Pustila jsme se tedy za nimi, ale ať jsem běžena jak jsem mohla, tak se mi pořád vzdalovaly. Po několika set uběhnutých metrech jsem to vzdala a zastavila, když jsem za sebou uslyšela mužský hlas. Rychle jsem se otočila a na té louce stál skvělé oblečený muž v bílém saku, v bílých botech s bílou košilí včetně bílé kravaty. „Opero, víš kde jsi a proč tady jsi?“ zeptal se mě ten muž. „Jo no jasně…jsem na nějaký blbý louce s chlápkem, kterému dnešní modní trendy asi moc neříkají,“ odsekla jsem podrážděně. Muž se jen lehce usmál a povídá: „Opero, tohle je tvůj poslední soud a já jsem tvůj anděl strážný.“ „Tyhle kecy si nechte pro někoho, kdo je na ně zvědavý,“ odsekla jsem znova ironickým tonem.“ „Zemřela si při autonehodě, při nichž zahynula celá tvá rodina…všichni už jsou tam, kde mají být, jen u tebe ještě nebylo rozhodnuto. Původní ortel byla tam ta díra, ve které jsi měla strávit věčnost, ale byla ti dána poslední šance.“ „Poslouchám,“ řekla jsem. „Můžeš jít dál po téhle cestě do těch krásných rozkvetlých lánů, nebo se můžeš vrátit zpátky do toho domu, zpátky do té temné kopky. „Vždycky v tom je ale nějaké „ALE“, že?“ „Oba moc dobře víme o té vraždě před 20 lety a o těch 6 letech v lapáku, které si zatajila před svou rodinou, před svým manželem, přátely i dětmi, takže Opero - můžeš jít dál po téhle cestě, ale nezůstanou ti vzpomínky na tvou rodinu a nikdy už s nikým z nich neuvidíš – to bude tvůj trest, nebo se vrátit stejnou cestou zpět a navždy pít ze studny nicoty….“ „Tak víš co, ty špatně vyšňořenej kašpare,….můžeš mi políbit můj krásnej zadek. Vyřiď tomu svému šéfíkovi, že mu na tyhle pravidla mu zvysoka s…. a že se vracím do díry. Prošla jsem zpět recepcí, skrz červený pokoj a spojovací chodbu a vkročila zpět do té temné místnosti. Dveře se za mnou zavřely a potom už byla jenom tma…..

---