V zeleném pekle Caracasu

1. Briefing

Vyhlídková plošina, která na zeppelínu fungovala jako společenská místnost, se jemně otřásala v rytmu vibrací hnacích motorů. Naše vzducholoď, honosící se poněkud zvláštním názvem Pýcha a předsudek, sice nebyla jednou z těch moderních ale svůj úkol plnila dobře, takže jsem jí toto drobné bepohodlí dokázal odpustit.

Nepřítomným pohledem jsem přejel po ostatních, kteří si krátili dlouhý cestovní čas procházkou po vyhlídkové palubě a pak, podepřiv si hlavu pěstí, jsem se zahleděl ven z velkého proskleného panelu, u kterého jsem seděl. Pod námi monotónně ubíhal nekonečný prales, zatímco horní polovinu výhledu mi zakrývala spodní část obrovského těla motorové gondoly. Byl den, což se zde považuje za malý zázrak. Ostatně, v noci by se do vzduchu s takhle starou lodí odvážil jen blázen či pašerák. Ten druhý spíš než ten první.

Bože, jak já to tu nesnáším, pomyslel jsem si trpce. Všude okolo nás se rozprostírá moře zeleně bez možnosti změny, do všech škvír v pancíři zalézá všudypřítomná vlhkost a na každém myslitelném povrchu bez varování vyroste plíseň roztodivných tvarů. A to nemluvím o tom, že západ Slunce se tu za romantický pokládat nedá.

Zkurvená Venuše.

Moje jméno je John Ricardo a jsem jeden z příslušníků žoldnéřského útvaru Zbloudilé duše. Mám tu čest velet elitní pěchotě, dříve profesionálním vojákům, kteří službě Bratrstvu a lidstvu zaprodali tělo i duši, nyní útvaru, jehož členové prošli peklem a dali by duši za to aby mohli bránit svou nově nabytou svobodu.

Může se zdát, že Venuši nesnáším a možná je to i trochu pravda. Jenže těžko můžete nenávidět něco, co vám zachránilo život. Tehdy po masakru u Stahlheimu se před námi otevřely desítky možností. Na Marsu ale brzo vzaly za své. Jen díky Trevorovým kontaktům jsme se včas dozvěděli o úmyslech těch nahoře, které s námi měli a mohli utéct sem, do ráje všech žoldnéřů, kde je válka na denním pořádku. A tak, ač jsme sice jen malým kamínkem v soukolí války, se o nás brzo dozvěděla půlka všech verbířů na planetě.

Jenže pět let strávených prodíráním se trnitým houštím dokáže už člověku pěkně lézt krkem. Co naplat, osud si člověk nevybere. Rameny jsme přitom pokrčil jak těmi imaginárními tak skutečnými.

Pohledem jsem se vrátil zpět do společenské místnosti – bylo tady poměrně plno. Náš let trval už víc jak 40 hodin a skoro každý rád na chvíli vypadl ze své klautrofobní kajuty. Kromě mě tu byli skoro všichni ostatní velitelé oddílů, zbytek tvořili bojovníci i osazenstvo nebojové části. Ve vzduchu bylo cítit zvláštní napětí, které působilo skoro elektrizujícím dojmem. Z poslední akce jsme odletěli aniž jsme ji dokončili a skoro okamžitě jsme ve Volksburgu přesedli na tuhle rachotinu, která nás skoro celé dva dny kamsi odváží. Cíl určení zná jen Trevor a bůhví jestli ještě někdo další.

Takže jsme zatím jen čekali a volný čas využívali ke spánku a odpočinku. Každý z nás věděl, že za nějaký čas se nám ho moc nedostane. Teď už ale celou jednotku ovládl tichý duch nervozity z neznáma. Nikdo netušil kam jedeme a co tam budeme dělat a tak se všichni stahovali na jedno místo jak podvědomě hledali společnost svých nejbližších. Musel jsme se tomu zasmát – Trevor věděl jak si udržet pozornost všech okolo.

Jakoby v odpověď na mé myšlenky vrzly vchodové dveře a oči všech přítomných se obrátily k nově příchozímu. Vysoká ramenatá postava, do hladka oholená hlava, planoucí modré oči, hluboce posazené do lebky. Nikdo nebyl ani chvilku na pochybách kdo mezi nás vešel.

„Vážení, za pár hodin budeme u cíle přistaneme. Běžte se připravit a zkontrolovat si vybavení dokud je čas. Velitelé oddílů se za půl hodiny budou hlásit v mé kajutě. Rozchod!“ Jeho hluboký hlas s chraplavě ostrým podtónem se hladce zařízl všem do uší a z každého sňal všechnu lenost, únavu či nervozitu. Jeden po druhé se začali zvedat a odcházet za svými povinnostmi. Lehce jsem vyskočil z koženkového křesla kde jsem do této chvíle seděl a pohledem jsem se přitom střetl s Trevorem. Lehce se pousmál a kývl na mě. Ač jsem věděl, že každého z nás zná jménem, stoupla mi nálada. Než jsem opustil místnost, zahlédl jsem ještě jeho mohutnou postavu jak zamyšleně stojí u pozorovacího panelu a zadumaně hledí ven do pralesa pod námi. Vypadal nezvykle zachmuřeně. Nálada mi zase poklesla...

***

Kabina, kterou jsem sdílel společně s Ernesto Manuellem, mým desátníkem, byla až na druhém konci ubytovací paluby, takže jsem rovnou navštívil zbytek mého oddílu. Ani jedna z dívek, kterým jsem velel, nebyla na vyhlídkové palubě když Trevor přišel. Všechny sice měly výzbroj už dávno zkontrolovanou, na tohle jsem byl pes, ale poslední kontrola byla něco úplně jiného. Musely být nervózní stejně jako zbytek Duší a neznám nic lepšího než si pocuchané nervy uklidnit kontrolou zbroje. Už od Lunární akademie jsem na nic lepšího nepřišel. Tělem se mi začal rozlévat bujarý pocit z pomyšlení na to, že už se zase bude brzo něco dít, a úsměv mi na tváři vyrašil skoro sám od sebe.

Vrazil jsem k holkám bez ťukání, nějak jsem na to v té euforii zapomněl. Do nosu mě praštil sladký zápach pálené trávy, zatímco dívky provinile vyskočily z lůžek, na kterých seděly. Úsměv se mi z tváře smazal stejně rychle jako se objevil.

„Co to má znamenat?“ vyjel jsem na ně vztekle. Jestli něco doopravdy nesnáším tak to jsou oblbováky, které z vás na čas udělají nemyslící trosku s idiotským úsměvem na tváři. Holky zíraly do země, ruce pevně svíraly za zády a tváře jim svítily ostrým ruměncem. Za zády jim ke stropu výsměšně stoupal tenký proužek dýmu, ignorujíc jejich snahu ho nějak zakrýt.

„Kolikrát jsem vám to už říkal? Co kdyby se něco stalo? Kdyby loď spadla? Nebo nás někdo napadl? Vždyť byste se postřílely navzájem! Nány pitomý!“ drtil jsem mezi zubama nadávky a ruce se mi samovolně svíraly v pěst. „Dejte to sem!“

Regina, rudovlasé děvče s výrazem věčné křehkosti ve tváři, mi podala nedopalek a vzpurně pohodila hlavou: „Stejně jsme si ani nepotáhly.“

„Ticho!“ zařval jsem na ni. „Ještě jednou a vlastnoručně vás seřežu. Teď si koukejte zkontrolovat výzbroj, za pár hodin přistáváme.“ Dívkám se při mých slovech rozšířily oči zvědavostí a chtěly něco říct. Uťal jsem je mávnutím ruky.

„Udělejte co říkám.“ Prudkým pohybem jsem pak špaček típnul o stěnu místnosti a hodil ho na zem. „A koukejte to tu vyvětrat. Kdyby někdo z posádky zjisitl, že tu kouříte, tak vás vyhodí z nákladové plošiny za letu.“ Nato jsem se otočil a vyšel ze dveří, které jsem s prásknutí za sebou zavřel.

V úzké chodbě jsem se málem srazil s Jamesem McAvoyem, Trevorovým zástupcem a velitelem veteránů. Zřejmě všechno slyšel, protože mu na rtech hrál úsměv a šibalsky na mě mrknul. Zatímco jsem se s ním snažil na malém prostoru vyhnout, naklonil se ke mně a tiše, aby to neslyšel nikdo jiný, mi do ucha zašeptal: „Tyrane!“ Pak na mě znova mrknul a odešel za Trevorem do jeho kajuty. Zavrtěl jsem hlavou a odešel do svých ubikací. Má zboj už čekala...

***

Trevorova kajuta byla větší než naše a na vzducholodi za normálních okolností fungovala jako zasedací místnost. Byla, stejně jako ostatní společné prostory, obložena draze vypadajícím dřevem a po jedné straně měla ve stěně zasazené množství kulatých oken. U jedné z kratších stran měl Trevor rozložené své polní lehátko, na druhé straně bylo na stěně pověšeno promítací plátno. Na plátno svítila prastará promítačka, která vypadala, že se každou chvíli rozpadne. Usadil jsem se na jedno z posledních volných míst – vedle Hirihita Asuyakiho. Vysoký hubený muž s černými na skráních ustupujícími vlasy staženými do krátkého lesklého culíku mi krátce pokynul a pak se znovu obrátil zpět k plátnu. S Hirihitem jsem se moc často neviděl, svůj volný čas trávil většinou v meditacích a kromě lidí ze svého oddílu se s ostatními moc nestýkal. Nikomu to moc nevadilo, z Hirihita čišel zvláštní až smrtelně ledový klid, který každého uváděl do rozpaků.

Mezitím se usadiili všichni, kdo přišli a Ignác, Trevorův bělovlasý ordonanc, zavřel za posledním příchozím dveře. Trevor se zvedl od laptopu, který měl napojený k promítačce a přelétl nás pohledem.

„Dámy a pánové! Jsme asi dvě hodiny od našeho cíle a nastal proto čas shrnout si údaje, které máme k dispozici. Jak víte, naše poslední akce nebyla naplánována a především placena tak jak bychom si představovali a proto, když se na síti objevil inzerát nabízející dobře placenou práci kdesi na Istar Terra, neváhal jsem a jménem všech jsem ji přijal. Kontrakt, který letíme podepsat se týká vnitrokorporačních třenic v důlním městě Caracas.“

Bývalý inkvizitor ťukl do klávesnice a na plátně se promítla mapa oblasti. Sálem proběhlo tiché zamumlání. Mapka totiž byla cokoliv jiného než detailní. Pár čar, teček a nápisů a tím to haslo.

„Ano, ta mapa skutečně není zrovna povedená,“ pokračoval dál Trevor a kysele se přitom usmál. „Tohle je skutečně vše co máme k dispozici. Oblast Matocheklandu, kam nyní letíme, byla osídlena už před několika stovkami let. Ze stejné doby, bohužel, pocházejí i poslední topografické informace. Tato velmi hrubá mapka,“ mávl rukou k plátnu za sebou, „ je nákresem podle místních zdrojů. Nutno říci, že valná většina cest i osídlení už neexistuje. My se vylodíme zde.“ Mapa se vycentrovala na tečce ležící jižně od bílého fleku s nápisem Caracas. Osada Nalbenheim.

„Tahle díra,“ pokračoval dále, „představuje místní formu civilizace a je patrně nejluxusnějším místem, na které v oblasti narazíme. Je tu guvernérský palác podléhající pod správu v Narewu, takže určitou formu logistické podpory čekat můžeme ale nic extra to rozhodně nebude. Na druhou stranu, všichni můžeme zpaměti vyjmenovat deset horších míst.“ V očích mu blýsklo jak mu drsný žert zkřivil ústa do lakonického úšklebku.

Pár lidí se krátce zasmálo. Já mezi nimi nebyl. Hlavou mi proběhly vzpomínky na nocování v plné zbroji v polním stanu, kdy jsem i ve spánku špicoval uši abych slyšel blížící se pralesní predátory či něco mnohem horšího. Ne, pokud budeme mít v Nalbenheimu možnost normálně se vyspat, bude to pro mě ráj na zemi.

„Nicméně, teď k tomu, proč tam vlastně letíme. Jak jsem před chvílí řekl, v oblasti se odehrávají vnitrokorporační boje, nebo to alespoň takhle stojí v oficiální zprávě. Podle našich zdrojů se valná většina bojů odehrává zde, kolem bývalého důlního města Caracas, které už nějakou dobu leží v troskách. To je všechno co o něm víme.“ Trevor rozhodil ruce v hraném gestu bezradnosti a pak pokračoval dál.

„Naším kontaktem je jistý Sergio Ibanoza.“ Na plátně mapku vystřídala fotografie snědého muže s úzkým obličejem, orlím nosem, uhlově černýma očima a krátkými ulíznutými vlasy. „Jediné co jsem o něm zjistil, že pracuje z pověření místního guvernéra, barona Coelha. Ten je ve skutečnosti naším skutečným najímatelem. Budeme tak pracovat pro jednu větev bauhauské šlechty.“ Vedle Ibanozy se objevila druhá fotografie, tentokrát staršího muže s kulatou hlavou jako koleno, zapadlýma očima a tenkým knírem pod malým nosem.

Někdo z důstojníků nesouhlasně zamručel. Bělovlasý Ignác na něj vrhnul pohoršený pohled ale Trevor se na protestujícího podíval bez známek nepřátelství. „Osobně se mi taky nelíbí, že budeme bojovat v rámci korporačních třenic, ale částka, kterou Ibanoza nabízí, je více než zajímavá. A všichni víme, že peníze teď docela potřebujeme.“ Při těchto slovech se oběma rukama zapřel o stůl na kterém stál laptop s promítačkou a přejel nás vážným pohledem.

Pak pokračoval dál: „Za méně jak dvě hodiny přistaneme v Nalberingu. Pracovní čety vyloží naše vybavení, četa pěchoty jim pomůže a dohlédne na to aby nám posádka vzducholodi nedělala při vykládce problémy. Zbytek za městem vytyčí prostor budoucího tábora. Já se mezitím vydám do města najít Ibanozu a podle toho vám dám vědět co dál. Instrukce pro běžný chod naší malé domácnosti jsou stále stejné – nemluvíme s cizími lidmi, nejíme a nepijeme nic co předtím neprošlo testem. Je všechno jasné? Tak fajn, rozchod!“ Trevor na nás kývl a v očích mu zablesklo – očividně měl stejně jako my cestování plné zuby.

Místnost se rázem zaplnila tichým hovorem jak všichni probírali se svým sousedem co nás asi čeká. V koutě jsem zahlédl Mortimera, mystika a kněze z mého oddílu. Zamyšleně hleděl do plného sálu a nepřítomně si hladil vousy. Už jsem se k němu chtěl vydat, když jsem ucítil poklepání na rameno.

„Pane?“ ozval se zároveň s tím za mnou Ignácův hlas. Otočil jsem se na něj s lehkou otázkou v očích. „Pan Trevor by s vámi chtěl mluvit.“ Podíval jsem se ke stolu, kde stál náš velitel a zrovna hovořil s McAvoyem. Zachytil můj pohled a očima mi naznačil abych přišel. Pokrčil jsem rameny a bez námitek se k němu vydal. Když se velitel se svým zástupcem rozloučil, odešel McAvoy od stolu s nezvykle zadumaným pohledem.

„Co si myslíš o našem úkolu?“ zeptal se mě bez okolků Trevor, když jsem k němu přišel.

„Upřímně? Moc se mi to nelíbí. O tom co budeme dělat nevíme prakticky nic. Aby se z toho nestal další Stahlheim,“ řekl jsem s úšklebkem přesně to co jsem měl na mysli.

„Uvidíme, rozhodně ale doufám, že pravdu mít nebudeš,“ odtušil Trevor. „Každopádně pro tebe mám speciální úkol. Tys absolvoval průzkumnický výcvik, že?“ Aniž čekal na odpověď, kterou stejně znal, pokračoval dál: „Rád bych abys vytvořil alespoň přibližnou mapu oblasti. Pokud vím, tak součástí takového výcviku jsou i základy topografie a jedno z tvých děvčat, Roberta, je poměrně zdatná kreslířka. Rád bych měl nějakou pojistku pro případ, že bychom se sem ještě někdy vrátili.“

„Jak myslíte, pane. Nikdy jsem to sice nedělal ale jednou se začít musí.“

Trevor se krátce zasmál: „Bereš to s nadhledem, to se mi na tobě líbí. Rozchod!“ Krátce jsem zasalutoval a opustil skoro prázdnou zasedačku. Hlavu jsem měl plnou myšlenek na budoucnost...