Proradná květina

Můj drahý příteli,

 Představ si, že pěstuješ květinu, pěkně se o ní staráš, pravidelně ji zaléváš, a ona kvete a kvete,je krásná a zdravá. Jednoho dne ovšem příjdeš opět s konvičkou vody, těšíš se, až si budeš moci čichnout její omamné vůně, ale zjistíš, že tvoje milovaná květina přes noc uvadla.

Asi si říkáš, co se mohlo stát, krásná zdravá květina nemůže ze dne na den uvadnout. To samé jsem si říkala taky. Opadaná květena  a seschlé lístečky mi lámaly srdce. Začala jsem plakat, slzy padaly přímo na květinu a s každou další kapkou mého žalu rostlinka začala ožívat.

Téhle květině přestala chutnat obyčejná voda, s každým dalším člověkem, který nad ní chodil plakat, jen aby ucítil její omamnou vůni, rostla a krásněla. Ale všichni, co jí tolik obdivovali, jen smutnili a smutnili. Dala jim sice chvíli potěšení, ale vysávala je, každou chvíli chtěla slzy někoho jiného, neměla dost.

Patřila všem a nikomu. Každého na chvíli okouzlila a odmítla, a tak to jde dál a dál, jako nekonečný koloběh. Já tomu všemu přihlížím a nevím, jak se mám zachovat. Květina už dávno není moje, ale sleduji její nestoudnost dál. Asi tě trklo jako mě, říci tomu kdo jí má ať jí přestane dávat, co chce, že uvadne. Ale vždy se najde někdo, kdo jí znova propadne.

Nejhorší je, že sama na květinu často myslím, v tom smyslu, že bych jí chtěla mít u sebe, ale pak si vzpomenu, jak hrozně se chová k lidem a touha ze mě opadne. Asi jí úplně nechám být a zapomenu na ni, protože jsou na světě i hezčí a voňavější květiny.. Jen se víc koukat kolem sebe, třeba je máme zrovna před nosem.