Díra v duši

Přečetla jsem knížku "Díra v Duši" a pokusila jsem se pár jejích kapitol zrýmovat.

Hledám přítelkyni pro konec světa,

stojí v novinách, které držím v ruce.

Takový inzerát nečetla jsem léta,

začalo mi divně bušit srdce.

 

Po chvílí uvážení,

přepínám na autopilota,

dávám se do vytáčení,

přinejhorším ze sebe udělám idiota.

 

Na druhém konci zvuk záznamníku,

v krátkosti se představím.

Mám teď duši v otazníku,

tuhle volovinu už nespravím.

 

Po pár dnech,

mi zvonící telefon prozradil,

že muž, z inzerátu mi broucí dech,

se opravdu někdy narodil.

 

Schůzka se koná v kavárně,

kde visí divný obraz.

Nakukuji škvírkou v bráně,

zda na mě nečeká nějaký podraz.

 

Najednou na něj sjel můj zrak,

neptejte se mě, jak jsem ho poznala.

Prostě to bylo tak,

na první pohled jsem se zamilovala.

 

"Jsi opravdu krásná." řekl.

"Máš tak trochu tvář hrdinek Henryho Jamese."

V srdci mi tak vrtl,

že kdyby to nebylo nevhodné, rozbrečím se.

 

Věděla jsem, že on je ten pravý.

Do bytu k sobě jsem ho pozvala.

Napili jsme se trochu kávy

a pak jsem se mu odevzdala. 

 

"Dívej se mi do očí, zůstaneš tak v realitě"

bože lásko, je to skoro nemožné.

"Chci tě, Chci tě!"

Bylo to s ním rozkošné.

 

Probouzíc se ráno,

sahám na druhou půlku postele.

Je tam pouhapouhé prázdno.

"Do prdele, do prdele!"

 

Chci smýt ze sebe tu špínu,

pouštím na sebe teplou sprchu,

co zůstala mi ze včerejšího splínu.

Ze žalu mám červené oči a sucho v krku.

 

V posteli propukám v hysterický žal,

když pak vidím ho před sebou, vykřiknu:

"Kde si se tu vzal??"

Byl venku pro broskve, tiše mě objímal.

 

Myslela jsem, že je to konec lásky krátké,

a ona je teprve v rozkvětu.

Byla by škoda ztratit něco tak sladké,

jako když zlomí se křídla při letu.

 

---