Zrcadla

  Pod dohledem nespočtu zrcadel jsem seděl v rohu kavárny Palais des Glaces, kde – snad vyjma neděle – trávím každé dopoledne. Čekal jsem na Ludvíka, který měl co nevidět přijít. Zbývalo jen pár minut do půl jedenácté. Vláčné dopolední světlo pronikalo malými okny objatými rámy starých zrcadel. Naopak všechna zrcadla vypadala jako okna. Prostor se v nich odrážel a umocňoval. Jednou se kavárna zdála nekonečná, jindy malá, ale o to útulnější. Každou minutu jinak. Absolutní symetrie tvoří uličky organického labyrintu, jenž je řízen systémem v chaosu. Mám tajné podezření, že všechny zákonitosti optiky zde podléhají náladám jednotlivých hostů. Člověk, který se venku cítí ztracen, nalézá v zrcadlech kavárny Palais des Glaces bezpečné útočiště, kdežto ten, koho svět tísní, zde snadno osvobodí své myšlenky od upachtěné všednosti.

  Ponořil jsem lžičku do kávy a zamíchal ji. Ludvík měl už celých pět minut zpoždění a stále nepřicházel. Čas, který v kavárně nabývá až hmatatelné tíhy, plynul. Pomalu? Rychle? Netuším, cítil jsem jen pohyb samotný. Musil jsem se podivit Ludvíkově zpoždění, neboť vztah, který jsme si mezi sebou vybudovali, je založen na absolutní dochvilnosti. Každý den, vyjma neděle, přesně o půl jedenácté za kulatým stolkem č. 7 v Paláci zrcadel.

  Již jsem chtěl odejít, když tu se konečně objevil. Objat rámem zrcadla (v němž se ve skutečnosti nacházely dveře) se nesčetněkrát odrážel v oknech (jež ve skutečnosti byla zrcadly) a od prvního pohledu vypadal zničeně: pod očima měl tmavé kruhy, jako by celou noc nespal, a jeho oblek na něm nedbale visel jako na figuríně za výlohou laciné konfekce.

  „Vypadáte strašlivě,“ nadhodil jsem ihned, jakmile jsme se vzájemně pozdravili, a on usedl. Židle pod ním rustikálně zavrzala.

  „Celou noc jsem nespal.“

  „To je tím vedrem. Je úmorné. Takové počasí…“

  Doprostřed mé věty však vstoupil číšník. Na nic se neptaje, stál před naším stolem a svou mlčenlivou autoritou nás chránil od banality rozhovoru. Krédem zdejší obsluhy je absolutní ticho. Myslím, že proto, aby se neprobudila zrcadla, která spí po stěnách. (V jednom starém svazku, který mi kdysi Ludvík přinesl, jsem četl, že probudí-li člověk zrcadlo, vyjeví se mu celý jeho budoucí život a to včetně smrti.)

  Skromným pohybem ruky jsem naznačil, že káva, kterou jsem měl již skoro dopitou, mi prozatím stačí. Ludvík řekl:

  „Jako obvykle,“ načež ihned, co číšník odešel, namítl: „Ale kdeže horkem, měl jsem zlý sen. A nikoliv jeden. Třetí. Tedy, abych byl přesný, třetí ve třech po sobě jdoucí dnech. Dokážete si představit sen na pokračování?“

  „Snadno, četl jste o Lexicon Cosri?“

  „Bohužel nikoliv.“

  „Vyjde-li nám ještě čas, půjčím vám ho. Daubmann, židovský tiskař z konce sedmnáctého století, v něm mluví o dvou mužích, z nichž každý žil ve snech toho druhého. Když jeden spal, druhý byl vzhůru a vše, co při svém bdění udělal, se odráželo ve snech toho spícího.“

  „Mně se však zdá o mně samém.“

  „Buďte rád, protože ti dva byli spolu spjati nejen sny, ale i životem. Když zemřel jeden, zemřel i druhý. Vy, chápu-li to dobře, jste však svým vlastním pánem,“ řekl jsem s myšlenkou na zrcadla, na objekt a na jeho odraz. Na zřetězení a nejistot, na neschopnost rozlišit jedno od druhého. Ludvík kvapem namítl:

  „Neřekl bych, že je to bůhvíjaká výhra. Jsou to strašné sny. Prvně se mi zdálo, že jsem se probudil.“ Znělo to vtipně.

  „Zajímavé,“ pronesl jsem snad až příliš uštěpačně.

  „Nebuďte sarkastický,“ ohradil se a upravil se kadeř vlasů, která mu spadla do čela: „Že jsem se probudil, protože do dveří mého bytu někdo bušil. Šel jsem je tedy otevřít, ale ještě než jsem ke dveřím došel, rozletěly se tyto v oblaku třísek a předsíň zaplavilo komando mužů v hnědých kožených pláštích a černých rukavicích. V rukou drželi matně černé pistole. Jeden z nich mě srazil obličejem k zemi a takto mě i držel, dokud zbylí neprohledali celý můj byt. Slyšel jsem tupé nárazy padajících knih, klapání zásuvek a tříštění skla. Stovky, dokonce tisíce kročejí, v nichž rezonovaly neznámé úmysly. S nosem zabořeným hluboko do koberce jsem si představoval, co se tak asi děje ve zbylých místnostech. Zajímavé bylo, že nikdo z těch mužů nepromluvil.“

  „Co hledali?“

  „Nevím, když ale skončili, muž, který na mě klečel, mi uštědřil tvrdou ránu do temene. Tehdy jsem se probudil.“

  „To se vám zdálo předevčírem?“

  Odmlčel se, ale posléze připustil:

  „Ano.“

  „A proč jste mi to neřekl?“ podivil jsem se.

  „A proč bych měl?“ ohradil se nezvykle ostře.

  Oba jsme vyděšeně utichli, na takovou razanci není nikdo z nás zvyklý. Ludvík sklopil pohled, jímž do nynějšího okamžiku těkal okolo mých očí, a sledoval rýhy v desce stolu. Já se opět utekl k zrcadlům, v nichž jsem sledoval Ludvíka, jak sleduje rýhy v desce stolu. Přišel číšník a na stůl položil malý šálek kávy: žádný cukr, žádné mléko, žádná minerálka. Jen jedna lžička a jedem oplatek. Jednojediná podoba Ludvíkova „Jako obvykle“. S ohledem na zrcadla však mohu mluvit o nekonečně mnoho lžičkách, nekonečně mnoho kávách, nekonečně mnoho oplatkách a nekonečně mnoho podob Ludvíkova „Jako obvykle“.

  „Promiňte… Nechtěl jsem se vás dotknout, jen nevím, proč jsem vám to měl tehdy říkat.“

  „Možná jsem vám mohl pomoci.“

  „Nedělejte hloupého. Vím, kam míříte.“

  „Dobrá,“ přistoupil jsem na pravidla hry, které mi načrtl: „co se vám tedy zdálo včera?“

  Ludvík nervózně poposedl. Dlaněmi objal svůj šálek kávy. Židle znovu zavrzala.

  „Že sedím v kuželu komíhavého světla v malé místnosti na staré a tvrdé židli. Zpoza mě se někdo ptá, přechovávám-li zakázanou literaturu. Odpovídám, že nikoliv. Nemohu se otočit, nedokáži to. Nevím proč. Sleduji skvrny na omítce. Nelžete, zakřičí ten někdo za mými zády, Víte přece, jaký je trest za přechovávání, neřku-li dokonce za šíření, zakázané literatury! Vím. Praskliny se sbíhají a zase rozdělují. Ve vzduchu se vznáší prach. Cítím nakyslý zápach lidského strachu. Nevím, kdo z nás dvou se bojí. Zřejmě já. Možná ale oba. Muž se zeptá: Jaký je trest za přechovávání zakázané literatury? Je to hrubý hlas. Mlčím. Vidím velkou tmavou skvrnu a přemýšlím, od čeho může být. Nikoliv od čeho je, ale od čeho může být. Ve chvílích strachu je představivost nejhorším společníkem.“

  Na to se nedalo nic namítnout.

  „Pak jsem se probudil. Byl jsem rád, že ten sen skončil. I tak jsem ale nad ním celé ráno přemýšlel. V koupelně před zrcadlem, které se neustále mlžilo, v kuchyni nad snídaní, jež pozbývala chuti. Udivovalo, že jsem si pamatoval každou jednu myšlenku svého snu. To se mi nikdy před tím nestalo. Mátlo mě to. Dokonce jsem byl na malou chvíli odhodlán vám o snu říci. Cestou do kavárny však vzpomínku na sen rozprášilo ostré slunce a když jsem za vámi přišel, už jsem měl hlavu plnou své nové hry. Mám ji už napsanou, někdy vám ji přinesu, je sice kousavá, ale myslím, že dobrá.“

  „Co dnes?“

  „Dnes ještě ne“

  „Ale ne hru, sen.“

  Ludvík se odmlčel. Byl na rozpacích. Jeho prsty se spletly do sebe. Pěna na jeho kávě se postupně rozpadla na několik malých ostrůvků.

  „Dnes to bylo ze všeho nejhorší,“ řekl: „Ležel jsem na tvrdém kavalci v malé cele. Přesto, že se dovnitř malým oknem dralo ostré slunce, celá místnost zůstávala tmavá. Jen vprostřed podlahy ležel žlutý třikrát svisle přeťatý obdélník.“

  „Čekal jste na smrt?“

  „Nevím. Skutečně. Víte, přímo jsem na smrt nemyslel, ale bylo mi tak nějak smutně. Chladno. Jako tehdy, když umřela matka. Ve snopu světla se v obrovských chomáčích vznášel prach, nikdy jsem tak veliké chuchvalce prachu ještě neviděl. Z chodby doléhaly pravidelné kroky, občas tlumený hovor, z něhož se však nedala oddělit ani ta nejprostší slova,“ povzdechl: „Slova. Jsou všechna tak slabá. V tom snu jsem byl strašně ospalý, možná jsem i usnul.“

  „Slova mají svou sílu, nikoliv však pro autora,“ namítl jsem, dopil kávu, načež pokračoval: „Možná jste nemyslel na smrt právě proto, že jste věděl, kdy a jak přijde.“

  „Možná,“ zamyslel se s pohledem plujícím po hladině kávy: „Ano, asi, dává to smysl. Víte, když jsem se probudil, nejvíc mě trápila právě nejistota, budu-li ve snu, jejž jsem právě opustil, žít, či nikoliv. Celé ráno mi ta otázka tížila mysl a dokonce, jak jste sám viděl, se se mnou přenesla přes práh kavárny… Vlastně vám děkuji.“

  „Není zač,“ usmál jsem se: „Sny bývají znepokojivé snad právě proto, že netušíme, jak pokračují po našem probuzení. Jsou to nedopsané příběhy, s nimiž my spisovatelé máme problém. Profesní deformace, řekl bych, nic jiného v tom nevidím. Ostatně víte sám, jak mě sny v literatuře popouzí.“

  Ludvík se zasmál a rázem z něj opadly všechny chmury.

  „Patetické, chápu tu ironii,“ dosvědčil, načež se podíval na hodinky: „Měl bych ale už jít, mám ještě práci se svou hrou. Sice jsem ji už několika lidem ukázal, ale vám bych chtěl donést opravdu již hotový rukopis. Taky mám domluvený oběd, který bych nerad propásnul. Znáte to, život…“

  Vstal a, aniž by dopil kávu, položil na stůl několik mincí a jal se odcházet. Nerozloučili jsme se. Vše jako obvykle. Postupně opouštěl jedno zdánlivé okno (ve skutečnosti zrcadlo) za druhým; vyklízel prostor kavárny. Nakonec vyšel na ulici a zatímco já jej pozoroval zpoza několika zrcadel (ve skutečnosti oken), přešel vozovku. Pak byl smazán projíždějící tramvají.

  Luskl jsem prsty a kavárna, zrcadla, okna, Palais des Glaces, vlastně celé město i se mnou a mlčenlivým číšníkem se rozplynulo v nadcházejícím východu slunce.

-

-