Nic není, jak se zdá...

Stála jen kousek ode mě, v ruce svírala sešit v deskách, na kterém bylo poznat, že už s ní něco zažil. A dívala se upřeně na bílou kytku v ruce učitele botaniky. Vypadala, že pozorně poslouchá. O délce korunních lístků oproti kališním, o chlupech na lodyze… Ale občas jí to přece jen nedalo – a podívala se po mně. Rychlý pohled, vlastně ani ne pohled, jenom oči po mě koukly, hlavou skoro nepohnula.
A já se chtěl usmát nebo něco. Jenže než jsem to stihl, ona už se zase upřeně koukala na kytku a její propiska lítala po papíru; vlasy jí přitom padaly trochu do očí a vypadala děsně hezky… Až moc hezky, mnohem víc hezky než dřív. Teda…vždycky byla pěkná, ale tak…jinak. Tak křehce, nějak nedotknutelně, jako víla; možná. Krásná holka, ale já jsem na to nijak moc nemyslel. Zdála se mi vždycky docela zvláštní, spíš taková tichá, držela se bokem, nikam s námi nechodila, dost slušně se učila. Byla krásná, ale já si její krásy nevšímal, nezajímala mě. Protože z ní nic nekoukalo. Asi proto. Jenže teď…
Rukou si upravila vlasy a zase se po mě podívala.
Její veliké oči; a v nich?
Co si ona vlastně teď myslí? Co pro ni ta noc znamenala?
Díval jsem se na ni… Co jsem to vůbec udělal? Ona teď určitě čeká, kdy k ní přijdu, kdy ji obejmu… Nebo kdy aspoň něco malinko naznačím. Ale já se od rána držím zpátky…
Jenže já mám holku, Jindro!
Jo…kousl jsem se do rtu. Prostě se to nemělo stát, no… Nemělo, ale stalo se. Tak…
…Ale ona to určitě vidí jinak.
Do háje.
Pečlivě si psala poznámky. Vlásky už zase v očích.
Vypadala tak křehoučce. V té košili jí to děsně slušelo; až mě to dojímalo. Vypadala víc jako malá holčička.
…Ale včera… usmál jsem se. Ale rychle jsem si ten úsměv zakázal.
Jenže co teď?
Měl bych jí aspoň něco říct… Jenže co?
Mám se omluvit? Že jsem uletěl…no…že to snad chápe…a že bude lepší, když oba zapomenem…?
Jsem debil.
Jenže co?
Nemůžu si jí přece nevšímat. Po tom všem. Jen se tvářit, že se nic nestalo.
Jo… Musím za ní prostě zajít. Až bude nějaká příležitost. Vzít si jí bokem…a nějak normálně si s ní promluvit. Nějak…nějak opatrně. Prostě…no…něco vymyslím. Ale teď… teď stejně nemůžu dělat nic.
Taky jsem na chvíli stočil pozornost ke kytkám. – violka Rivinova…bílá ostruha…listy v přízemní růžici i na lodyze…
Ne, dneska to nepůjde.
Byla tak…úžasná. A teď tady stojí, s tímhle nevinným pohledem.
Co je ta holka vlastně zač?
Co o ní vím?
Ani si nepamatuju, odkud že vůbec je.
…Zase se po mě podívala.
Tohle nedělej, prosím…
…Co udělám, když to ona nebude chtít jen tak přejít? Co když…mě miluje? …No…možné to je… Takže…co když? Musím jí nějak vysvětlit, že mám Klárku…a že Kláru miluju. Jo, jasně, občas to skřípe, ale…miluju ji prostě. To musí ona pochopit.
…A jak se potom mohlo stát to, co se stalo?
Chtěla přece taky!
…Ale to není omluva.
Jak se to mohlo stát?
Prostě úlet. Jo, to taky není omluva, ale proč vlastně omluvu? Stalo se to, bylo to tak. Tak si to přece můžu přiznat. Ona je krásná, dostali jsme se do situace…kdy se těžko říká ne. Byl to bláznivý večer; a my…jsme ještě mladí…a já… No a prostě nemá smysl řešit příčiny. Už se to jednou stalo.
Co je třeba řešit, jsou následky…
Zarazil jsem se.
Do prdele!
Ani jsem se jí nezeptal, jestli bere prášky… Kurva! Na co jsem myslel?
Jo…na co? ušklíbl jsem se.
Ach jo.
Kdyby mi někdo včera touhle dobou řekl, že se vyspím s Jindrou, začal bych smát jako blázen a poslal bych ho do háje. …S Jindrou? Vždyť se na ní podívej! Taková holčička… Ne, to rozhodně ne!
Jenže život nachystá různá překvapení.
Večer jsme seděli v hospodě. Ona šla kupodivu s náma; ale seděla u stolu, koukala zasněně někam do prázdna a beze slova čekala, až jí donesou řízek a hranolky.
Tvářila se nějak posmutněle; ale to si uvědomuju až teď zpětně, předtím jsem si toho nevšiml. Ani toho, že odešla ven. Až když jsem si šel zakouřit (ostatní to moc nemusí, tak vždycky radši vypadnu), tak jsem ji uviděl stát přes ulici, opírala se o plot a něco si ťukala na mobilu.
Ani nevím proč, ale rozešel jsem se za ní. Málokdy jsem s ní mluvil; a teď mě napadlo, že by bylo fajn se s ní pobavit, trochu jí mezi nás zatáhnout. Koneckonců…ona je vážně moc hezká holka.
Došel jsem k ní…stála ode mě zády, čelem k tomu plotu.
„Jindro?“ řekl jsem; snažil jsem se opatrně, protože mě napadlo, že mně možná neslyšela přicházet, ale ona sebou stejně pořádně trhla. Otočila se na mě; a já jsem na okamžik úplně ztuhnul. Na tváři měla stružky po slzách. „Stalo se něco?“
Zavrtěla hlavou a otřela si oči. „Nic, to je dobrý,“ řekla. A dívala se přímo na mě. „Chceš něco?“
„Nic, jen…mě napadlo, že…prostě…“
Dívala se na mě a mlčela. Tvářila se nechápavě. A já byl tak zaražený, že jsem marně hledal slova.
„Tak…chtěl jsem si s tebou jenom pokecat… To je hloupé, ale já tě skoro neznám…“
Usmála se. Pak zase posmutněla. „Ráda bych se tam ještě vrátila, ale…“ oči se jí znovu zaleskly. „Teď…ani ne.“
„Jo, jo, chápu…“
„Půjdu už spát.“
„Spát? Počkej, jako teď?“
„Jo.“
„Ale…už je skoro úplná tma a…“
„Já se nebojím.“
„To je jedno, ale nemůžeš...“
„Jsem hrozně unavená. A navíc prostě…nemám vůbec náladu. Možná zítra.“
Stála přede mnou; dlouhé krásně divoké vlasy jí splývaly k ramenům a malinko je rozfoukával vítr. Na sobě měla jen tenkou mikinu, pod kterou se pěkně rýsovala její krásně tvarovaná prsa. Poprvé jsem si opravdu všiml (a vlastně pořád nechápu, že až teď), jak má ta holka nádhernou postavu. „Chtěl jen jsem říct, že nemůžeš jít sama. Půjdu s tebou.“
„Ne, to nemusíš…“ bránila se.
„Nenechám tě jít samotnou. V žádném případě.“
Podívala se na mě. „Ale ty chceš být určitě tady… Je to zbytečné, já to zvládnu.“
„Tady se pak vrátím. To je v pohodě.“
„No tak… díky,“ usmála se.
„Nemáš za co. Kdyby se ti něco stalo, do smrti bych si to musel vyčítat.“

Dlouho jsme šli vlastně skoro beze slova. Já se jí občas na něco zeptal, ale ona vždycky odpověděla jednou větou, někdy jenom pokýváním nebo zavrtěním hlavou. Tak jsem to potom vzdal. Skoro jsem už začínal litovat, že jsem jí ten doprovod nabídl.
Došli jsme na kraj vesnice, doleva se šlo na ubytovnu, doprava byl rybník a les.
Zastavila se a podívala se mi do očí. V tom pohledu bylo něco zvláštního, co mě překvapilo. Pohled, který jsem u ní nikdy neviděl; a ani bych nečekal, že uvidím. Řekl bych možná svůdný, i když nevím, jestli je to správné slovo… Navíc trval jenom kratičký okamžik. Pak se podívala se nebe. „Poznáš souhvězdí?“ zeptala se.
„Moc ne.“
„Já taky ne,“ usmála se. „Ale strašně ráda se dívám na hvězdy.“
„Jo…“
Podívala se na mě. A v očích se jí zase třpytily slzy.
„Copak je?“ zeptal jsem se opatrně.
„Promiň,“ řekla rychle a rukou si přejela přes oči.
„Stalo se něco?“
„Ne…jen…“
„Nechceš o tom mluvit?“
Přikývla.
Nevěděl jsem, co říkat. „Tak pojďme,“ vybídl jsem jí nakonec.
„Jo…“ řekla. Ale otočená byla směrem k rybníku. „To je dobré, že? Jak ty žáby křičí.“
„Jo.“
Usmála se. „Je to zvláštní, být tu jen tak s tebou…“
Taky jsem se pousmál. A vůbec nevěděl, co na to odpovědět. „Jo, jo to je…“
„Vážně? Teda…i pro tebe?“
„No…teda…jakože se vůbec neznáme…a…“
„Ty jsi fajn kluk,“ řekla. „Tebe mám ráda.“
Jen jsem se usmál. Až pak mě napadlo říct: „Jo, ty jsi taky…v pohodě.“
„Omlouvám se, že tě zdržuju. Jsi strašně hodný…“
„Nezdržuješ,“ řekl jsem rychle.
„Chceš se určitě vrátit…“
„Ne, nespěchám…o nic nepřijdu.“
„Takže by ti nevadilo ještě se třeba projít?“ zeptala se.
Podíval jsem se na ni. Pak jsem se usmál. „Nevadilo… to víš, že ne. Rád…“
Jo, rád… Jasně, že mi už v tu chvíli hlavou problesklo, proč že to asi navrhla. Ale v žádném případě by mě nenapadlo, jak to skončí.
Chvíli jsme se jen tak procházeli a povídali si. Pak jsme si na chvilku lehli do trávy a koukali na hvězdy… to už jsme se drželi za ruce.
Když jsem jí líbal, cítil jsem, jak z ní do mě proudí šílené množství energie. Ještě žádná holka mě nelíbala tak vášnivě; a já se ještě nikdy necítil takhle úžasně. Vznášeli jsme se někde mimo realitu, v ráji něžných doteků.
Toužil jsem po ní; toužil jsem po ní tak, jako ještě nikdy po žádné.
A bylo to nádherné.
Byl to ten nejkrásnější sex, jaký jsem kdy měl.
Jo…
A přitom jsem si o ní předtím vlastně myslel, že je nejspíš ještě panna. Vypadala tak… Ale dnešní noc mě vyvedla z omylu.
Na ubytovnu jsme se vrátili ruku v ruce, na chodbě před pokoji jsme se naposledy dlouze políbili…pak mi zmizela za dveřmi. A já šel taky spát. Svalil jsem se do postele v oblečení; ležel jsem na zádech se zavřenýma očima…a cítil jsem, jak se mé tělo pořád ještě vznáší…
Ale ráno moje poblouznění vystřídal neklid.
Viděl nás včera někdo?
To bylo asi první, co mě napadlo.
Nechtěl jsem žádné problémy.
…Kdyby se to dozvěděla Klára… Ne! Na tohle se prostě musí zapomenout…
Zapomenout.
Opravdu to chci?
Podíval jsem se na ni.
Je nádherná, bože, je nádherná!
Jenže to tak musí být.
Otočil jsem od ní a věnoval se botanice…

Večer jsem ji vůbec neviděl. Byla s námi na jídle, ale pak beze slova zmizela. Hledal jsem ji na pokoji, hledal jsem jí kolem rybníka, jestli se tam sama neprochází, ale nikde nebyla.
Cítil jsem zklamání; a bylo mnohem silnější, než bych si byl ochotný připustit.
Nejspíš se naštvala, že jsem… Bože, choval jsem se jako debil!
Kdybych si ji aspoň trochu všiml, dal jí nějak najevo…něco.
Ne. Já jsem se celý den tvářil, jako že vůbec neexistuje. A spoléhal jsem se na večer… Podělal jsem to…
Představoval jsem si, jak teď někde nešťastně brečí.
Jsem úplný idiot.
Zítra se jí musím za všechno omluvit a… Prostě zítra. Hned ráno za ní zajdu, hned ráno…

Stál jsem před autobusem a čekal, kdy se objeví.
Vyšla až mezi posledními. Na mě se ani nepodívala.
Tak jo…jdu za ní.
Teď?
Nejlepší to bude v autobuse. Vím, že sedí sama. Tak si za ní přijdu přisednout… Ať se klidně všichni diví! Usmál jsem se. Těšil jsem se, až se budou divit…
Nastoupili jsme. „Sedneš si k oknu?“ řekl jsem Markovi.
„Jo…jasně.“
Hodil jsem si batoh pod nohy a posadil se. Viděl jsem ji, jak nastoupila předními dveřmi a zamířila si to ke své třetí sedačce…místo vedle ní zůstávalo prázdné.
Jen co se rozjedem…
„Normálně, to nepochopíš,“ řekl najednou Marek.
Otočil jsem se po něm, docela otráveně. „No? Co?“
„Normálně, včera…“ usmál se. „Ty jo, já to sám pořádně nechápu…“
„Co?“
„Včera večer; nebo teda v noci… jsem si to rozdával s Jindrou. Drsné, co? By mě nikdy nenapadlo, že…“

Stála jen kousek od nás, v ruce svírala sešit v deskách, na kterém bylo poznat, že už s ní něco zažil. Vypadala, že pozorně poslouchá…

---