Projekt "Víte kdo jste?"

Motto: "Nezbude ti nic jiného než něco jiného", řekla veverka.

Setkávání se s lidmi mne přivedlo k pozorování. Stále něco říkáme, o něčem mluvíme, nějak komunikujeme.
Snažím se vnímat - jak. Vnímat - co říkáme, jak hlasitě to říkáme, jaká je tónina toho zvuku, jakou ten zvuk má
barvu, jakou má chuť. Vnímám, jak při komunikaci postáváme, jak gestikulujeme, na co se přitom díváme a jak.
Jak lidé vypadají, když o něčem mluví, co se jim objevuje v očích, jak voní a co si asi myslí.

Přijde mi, že veliká většina z nás komunikuje o ONOM, aniž bychom znali svůj subjektivní postoj nebo pocit k
ONOMU. Příliš často říkáme věty, které se říkají.

Obecné věty vytlačují naše prožívání, protože je bezpečné se nelišit. Obecné pravdy nám dávají jistotu. Pocit, že
něco je v pořádku, protože nejsem se svým názorem sám, ale jsem připojen k názorům většiny. Co je však v
pořádku? A ve vztahu k čemu? Potřebujeme autority. Lidi, u nichž máme pocit, že jsou si sami sebou jisti,
protože to dává jistotu i nám. Knihy, které tvrdí: "Ano, takhle to je." Duchovní, filozofické a jiné směry, které
dávají smysl. Jistotu pro jistotu.

Nedávno jsem byla na workshopu jednoho ruského režiséra, který nás učil takové zvláštní cvičení: Jeden člověk
má zavřené oči a druzí dva se snaží pomoci energie zvuku toho člověka k sobě přilákat. Pan režisér občas
chodil mezi námi a zkoušel ty "nevidící" přilákat zvukem na svou stranu. Po tomto cvičení proběhla diskuse.
Všichni říkali, že když přišel pan režisér, museli jít za zvukem jeho hlasu. Tam mi došlo, že to není v tom, že by
byl pan režisér silnější než partneři, se kterými jsme pracovali, ale v tom, že ti lidé se neumějí navzájem cítit. Cítí
pouze hlas autority, která pro ně autoritou je.

Tento obecný syndrom vzhlížení mne přivedl k závěru, že teprve začneme-li brát učitele jako sobě rovného,
můžeme se od něho něco naučit.

Napadlo mne - obrátit věci naruby. Co kdyby herci zkusili hrát víc pro sebe než pro diváky. (Souhlasím zde s
panem Jerzym Marianem Grotowskim, který říká, že diváci v divadle v podstatě herce ruší). Na místo toho, aby
se herci pohybovali po orgasmické křivce určitého data, kdy tam a tam v tolik a tolik předvedu to, co jsem půl
roku dřel, a oni mi za to zatleskají, mohli by to jednou zkusit obráceně. Divadlo ne hrát, ale divadlem v danou
chvíli být. Sám sobě - divadlem ve smyslu dívat se.

Prioritou by bylo zde prožití sebe sama - objevení svých možností. Dělat divadlo ne proto, abych to ukázal
někomu, ale proto, abych to ukázal sobě. Ne pro vnější oči, ale pro ty vnitřní. Možná, že naučíme-li se takto
pracovat s vlastní soustředěností, bude se nám v klasickém teátru hrát daleko lépe.

Mám takovou teorii opozit.

Svět je polaritní. Abychom mohli odstoupit "od", vstupujeme nejdříve "do". Abychom mohli vyjít "z", přicházíme
nejprve "k". Nemusíš umět zpívat, ale můžeš zpívat. Nemusíš umět tančit, ale můžeš tančit. Rozdíl mezi "umím" a
"neumím" je často jen v naší hlavě.

Cílem tohoto projektu je: uvědomění si. Bytí při vědomí. Snaha nalézt způsob, jak být sám sobě vším. (A taky
dědou Mrázem).

Při práci budeme využívat technik pro otevření hlasu, principy taneční terapie, taneční improvizace, smyslové
paměti a paměti kůže, nonverbálních technik projevu, arteterapie, techniky herecké práce podle M.A.Čechova,
dramaterapie, přírodní živly...

V kostce: můj vztah k čemukoliv. Chceme-li odpovědi na naše otázky, leckdy stačí poslouchat, jak ty otázky
pokládáme, a už z tohoto způsobu získáme odpovědi...

Ať už si o projektu myslíte cokoliv, máte pravdu.

Z čeho vycházím: něco z Grotowského, něco z Čechova, něco z Meredith Monkové, něco z Feldenkraise a
všechno ze mě.


Motto II: "Bůh ti dá pokoj, ale až potom..."

---