Světlejší včerejšky V.

Saša asi onemocněl. Už dopoledne jej bolela hlava a tak si po obědě ustlal postel a spořádaně do ní lehnul. Chvilku zíral na nažloutlý strop. V rohu si nějaký velký pavouk dělal svou síť a Saša si vzpomněl na předvčerejší cestu z práce. Na kraji cesty našel vážku s pochroumanými křídly. I když ještě musel do města, na úřady a nakoupit, raději na všechno zapomněl a opatrně nesl vážku domů. Byla nádherná - se zelenočernými pruhy - připomínala mu  vojenské vrtulníky, jež dřív tak často vídával. Doma ji položil ven ke schodům na trávu a šel hledat čím se taková vážka živí. Doma měl všehovšudy tři knihy, ale i když je prolistoval i pozpátku, nenašel žádnou zmínku o vážkách. Trošku smutný si pak sedl na schody a pozoroval tu malou chuderku. Pak dostal spásný nápad a za pár minut jste mohli zřít jak se od schodů odlepí postava v otrhaném kabátku a každého kolemjdoucího se ptá: "Prosím vás, nevíte co jí vážky?"
Nikdo mu neporadil.
Kolem půlnoci už mu byla zima a byl značně prokřehlý. Spadla rosa, ale on tam seděl dál a čekal na člověka, který by mu poradil.
Druhý den nešel do práce, ale do knihkupectví, kde začal horečně listovat v knihách o zvířatech - dokud jej odevšad nevyhodili nerudní prodavači.
A další noc na schodech. Tehdy se asi nachladil.
Teď blouznil v horečce a napadaly jej slova a věty jejichž význam neznal ani on sám. Bylo mu opravdu špatně. Tak, jako snad nikdy v životě.
Večer se cítil již trošku lépe, tak pomalu vstal, stěží otevřel těžké dubové dveře vedoucí do jeho podkrovního bytečku a vyšel ven na orosené schody....

---