Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePoutníci a kouzelníci
Autor
Alojs
Ale jo. Žiji si na celkem vysoké noze. Ačkoliv bych ještě včera kopal do zastávkového sloupku, když by mi před nosem ujela tramvaj, dnes už vím, že by mi za pouhých deset minut přijela další. Ano, za pouhých deset minut. Pro někoho možná nikdy nekončící doba, vyplněná přehlídkou tupých pohledů na vajgly vyspárované nástupiště, kdežto pro takového mnicha z Horního Křovákova jen drobná - neřkuli přímo mikroskopická - mezírečka.
Ano, v himalájském království se mají věci poněkud jinak. Zapomeňte na televizi, přehrávače CD nebo na komunikaci prostřednictvím internetu. Místní domorodci zde povětšinou klátí stromy, vytrhávají kořínky, a když už si najdou čas na zábavu, vyšlou pár šípů vstříc černému puntíku a vesele si u toho zahulákají. Kdeže posezení o škopku nasycené tekutiny, kdeže flirtování se sexuchtivou asijskou nymfou. Na to se tady nehraje. Proutěná obydlí obývají převážně holohlaví pánové s ručníky kolem pasu a veškerý zdejší život vybrnkává až podezřele jednoduché noty. Jednoduché v porovnání se světem, který je vzdálen stovky kilometrů daleko.
Život v Bhutánu je svým způsobem krutý, zároveň však nesmírně poetický. Symbolizuje spjatost s opomíjenými životními hodnotami a poměrně ostře poukazuje na zbrklost okolo svištící civilizace. Daný kontrast je přitom natolik zřetelný, že by jen pouhý výčet rozdílů vystačil na dvě-tři pětisetstránkové brožury.
Relativně mladý úředníček Dondup sní o kariéře za velkou louží. Svou domovinu (byť krátkodobou) považuje za zapadákov, přičemž jej život v dokonale „odseknuté“ vesnici nepopsatelně trýzní. Ostatně, bodejť by také ne. Vždyť Dondup je již vzhledově jiný než ostatní, zde „uvěznění“. Hustá hříva na hlavě, cigárko v koutku a po ruce magneťák o váze několika kovadlin. Kdepak. Dondup je frajer, umí vyseknout několik úchvatných disko otoček a jeho pokoj je vytapetován těmi nejvytříbenějšími bembeřicemi „Made in Asia“. Ne nadarmo vyhlíží tento dobrák kýžené psaní z oblasti za hustou lesní bariérou. Až totiž dojde, bude moci zrealizovat své naspřádané plány. Zbabělý útěk opodstatněný oslavami ve vedlejší vesnici, následně šup do letadla a frrrr za soudruhy do Ameriky.
Tam je totiž fajn. Spousta aut, spousta lidí, spousta příležitostí… V tomto směru to mají nadějní trhači jablek snadné.
Ovšem, pokud se do té „Améryky“ dostanou. Stačí jen malinko zaváhat, promeškat autobus a vše se rázem čunkovsky zamotá.
Poutníci a kouzelníci jsou leckterými distributory uváděni jako multižánrová směska - s nejvýraznějšími odstíny pomyslné road movie. Což je poněkud úsměvné. Poutníci se sice nezapřou silným vztahem k silničnímu asfaltu, ale vše ostatní – tolik typické pro příkladnou „story on road“ – ignorují. Dondup a jeho přátelé překonávají trasu vstříc vkusně utnutému cíli převážně pěšmo, nepokořují přitom rychlostí rekordy, neboť trajdají podle zřídkakdy upřednostňované trajektorie. Což o to, že je ona trajektorie ukončena zdánlivě triviálním špendlíkem (cosi ve smyslu „Všude dobře, doma nejlíp“), přední příčky okupuje samotná forma a prostředky, jimiž jsou ústa divákova naplněna až po samotné mandle. Ostatně – ať už je kadence poselství jakákoliv, i běžný divák-popcorňák shledá přítomné jakožto adekvátní apel vstříc těm, kteří prahnou po lepším, aniž by registrovali stávající bohatství kolem sebe.
Snímek buddhistického lamy (mimo jiné autora filmu Pohár) sděluje vše nejpodstatnější prostřednictvím obrazů, nikoliv slovy, jak tomu bývá obvykle. Poutníci si tedy vystačí s pomyslným minimem. Devět postav ([ne]napravitelný Dondup, vtipně naladěný mnich, tichý trhač jablek, starý muž živící se výrobou rýžového papíru, jeho sličná dcerka + osoby „báchorkové“), jedna přímočaře udusaná cestička a několik slovních výměn, na nichž se scénáristické dláto náležitě předvedlo (leč úměrně záměru a posléze žádanému efektu). Jak už padlo výše, Poutníci promlouvají nedotčenou himalájskou přírodou (pár záběrů na pahorky a i ten nejzarytější zastánce betonové architektury kapituluje se smočeným kapesníkem) a umělecky naaranžovanými obrazy, kteréžto dále umocňuje absence hmatatelnějšího hudebna, precizní nasvícení a vkusně aplikované barevné filtry (příjemná kombinace červené, žluté a hnědé). Khyentse Norbu učinil moudré rozhodnutí – zavrhl benzín a naplnil kanystr čistou vodou.
Ostatně… proč ukazovat ňadra, když máme k dispozici neméně sexy-zátylek? Proč ochucovat dění decentními smyčci, když je bublající potůček dostatečně vábný a uklidňující? Pročpak žhavit reflektory, když jsou k mání sluneční paprsky (byť obtížně se deroucí na scénu skrze bujnou lesní vegetaci)? Proč umělé, když můžu mít přírodní?
Samozřejmě, výše zmíněná charakteristika přísluší tím spíš bájnému příběhu, který se na místech k tomu vhodných prolíná s hlavní dějovou linií.
Ba ne, Poutníci jsou sympatickou upomínkou zaprášených hodnot. Lehkou, střídmě vtipnou, jednoduchou ve svém sdělení, avšak o to silnější ve smyslu doznívání. Byť se snímek nachází na diametrálně odlišných polohopisných souřadnicích než ono „multiplexové“, minimálně obálka jej připodobňuje k titulům typu Sunshine či Fontána. Průzračná „artovina“, která sice osloví jen úzký okruh přátel zeleného čaje, leč…
…leč opravdu osloví.