3 příběhy o smrti + 1 navíc: Lhostejnost

Aspoň, že po ránu pršelo, bylo mokro a tak se lépe chodí k rakvi. Alespoň někdo brečel, nebe. A pak snad babička. Bratránek měl červené oči, netušil jsem, že je takový citlivka. Možná měl alergii. Kdyby tam aspoň byla dědova fotka, někde vedle rakve, to bývá ne? Teda asi, viděl jsem to v televizi. Ani trochu jsem si nedokázal dědu vybavit.
Možná jak sedí v křesle a mlčí, kouká před sebe. Musel mlčet, protože neslyšel. Bráchova mladá už nechtěla dovnitř chodit, že se prý na ni vždycky tak kouká. Jistě, nepoznával ji, ani mě nepoznával. Bál se nás.

Jeho manželka/moje babička: Tak kdo si dá polívku? Nějak se tu teda rozsaďte. Já se moc omlouvám, ale prostě nemám dost židlí, já je chtěla koupit, říkala jsem si že se můžou hodit, ale pak mě zase ani nenapadlo, že by se nás tu sešlo takhle víc…“

Jeho dcera/moje matka: Ale vždyť je to jedno mami, pojď, pomůžu ti s tou polívkou, jo?

Manželka/babička: Hodná, tak to přinesme a já ještě dodělám řízky, ty už budou hned.

Ta ženská, pohřební referentka nebo co, mlela a vůbec nevěděla o čem. Hrála si na pohnutý hlas, měla to asi nacvičené. Mluvila o moudrém dědovi, o milujícím manželovi, o pracujícím otci. Kdo jí to asi napsal? Nebo jen na každém pohřbu opakuje to samé? O moudrém a milujícím bych pochyboval. Je sranda, že skutečně ze svého vztahu k němu si jasně pamatuji jen tři věci. Jak jednou jdeme spolu na proutky k jezeru, bylo to asi jedinkrát, kdy jsem s ním někam šel. Jak mu vyprávím v noci pohádku, já jemu ne naopak. A jak mi ze srandy jednou svázal nohy a poslal mě do kuchyně, pak se smál, že jsem třikrát upadl.

Jeho syn/můj strýc: Tak už je tam, dědeček hříbeček.

Jeho sestra/moje teta: Teda ale byla to rána to ti povím, teď to nikdo nečekal. Možná před týdnem, ale teď už mu bylo dobře a už ho měli pustit z nemocnice domů.

Syn/strýc: Ono aspoň že tak, teto. Protože měl ten konec rychlej. Co si budem povídat, bylo to pro něj vysvobození. Teď už tam někde nad námi sedí s Mílou a zase kecaj o rybách a tak. Přesně to si říkal, když umřel můj otec. Vysvobození, může to tak opravdu být? Nebo je to takovej dobrej opakovací kec jako moudrý-milující-pracující?

Sestra/teta: No vidíš a co vlastně mamka, Jiříku? Jak ta to zvládá?

Jeho vnuk/můj bratr: Mě až překvapilo jak dobře. Úplně v pohodě, teda nejdřív brečela, když mi to říkala, ale pak už v klidu, i se jako smála. Ono tohle není tak hrozný, jako když umřel taťka. Přišlo mi, že se jí teď i ulevilo, že už to skončilo. To jistě. Pěkně matku štvalo, že za ním musí do nemocnice jezdit. A že mu všechno musí pořád opakovat, zapomínal, a že tam sedí s těma starejma páprdama, prý se tomu občas musela smát. Řekla mu, že dokud nezačne chodit tak nesmí domů. Tak se v noci zvedl a chodil po nemocnici, skoro jim utekl. A když se vzbudil tak volal mámo, mámo, jako babičku, aby mu pomohla na záchod, jak byl zvyklý.

Vnuk/bratr: Ale jako já si i tenkrát po taťkový smrti zakázal příliš si to brát, na to bylo moc starostí, tak jsem to v sobě zamknul a nemyslel na to. To je nejlepší. Ale když něco zamkneš na dlouho, tak se to naštve a začne to hlavou mlátit o vrata.

Syn/strýc: No ono je to jasný. Já to teda babičce neříkal, ale je jasný že se tím ulevilo i jí. Vždyť měla ty poslední roky peklo, teď si může těch zbylejch pár růčků trochu užít. Ona už byla ráda, že si ho vzali do nemocnice. Ale pak si to zas vyčítala, že měl umřít prej doma.

Sestra/teta: Ale to je blbost, to by pro ní bylo ještě horší. Když můj táta umřel u něj v baráčku, tak jsem tam dobře půl rok nemohla ani vkročit. Prostě se mi to, já nevím, hnusilo nebo co.

Hmm to máte teda všichni velkou pravdu. Musí to být hrozný koukat se do obličeje mrtvole. Ale asi není moc pěkný koukat se sám do neznámý bílý nemocniční stěny a pak si umřít. A ten šok a to pobíhání po chodbách a stres, nejspíš to jeho smrt urychlilo. Ale to jsem nechtěl babičce zas říkat já. To se vážně nesluší.

Sestra/teta: Teď ke konci už to bylo fakt strašný. Jak nemohl chodit, on to pak všechno dělal pod sebe. A někdy, ono se to moc nehodí vám to o dědečkovi říkat, no ještě před obědem.

Syn/strýc: No ježíš, nejsme snad už žádný třasořitky. Vždyť už jsme si něco užili.

Sestra/teta: No jo, já jsem teda jen chtěla, že někdy, když to udělal pod sebe, tak si tam i šáhnul.

Syn/strýc: Bylo to vysvobození, co si budem povídat. Pro něj i pro nás.

Manželka/babička: Tak tady je polívečka, tak si pěkně nalejte, kdo chce, ty si nedáš, viď Jiříku, no neboj masíko je za chvíli, já už tam běžím to otočit. Snad se tam babička dneska nastydla a začala chraptit, jako by ten chrapot její zoufalství násobil, nemůžu ji poslouchat, až se mi z toho zvedá žaludek. Z ní. Ze sebe.

Dcera/matka: Ale sedni si už mami prosím tě na chvíli, noha tě bolí…

Manželka/babička: Vždyť to nic není, ty tu počkej. Já tě pak zavolám, ať mi s tím pomůžeš.

Co mu to zpívali, něco od Tučnýho? Měl ho snad rád, nebo je to ta správná písnička, co má lidi ždímat? Otec chtěl vždycky zahrát Až mě andělé… ale matka to zatrhla, že prý by to nevydržela. Tak se hrála jiná ždímačka. Kapela hrála přesně v těch pravých chvílích, aby ždímali co nejvíc.

Dcera/matka: Ach jo, ta si nikdy nedá říct, to je jak u blbejch na dvorečku.

Vnuk/bratr: No to je stejný, jako když mi pořád cpe nějaký peníze, za úplný blbosti. Říkám jí dokola, ne babi já to nepotřebuju, sama máš málo, ale ona začne trojčit, ne, ne to si musíš vzít, za darmo ani kuře nehrabe.“ Jak bratr mluvil za sebe, měl klidný, vyrovnaný hlas, pak začal ječet, valit bulvy a rozhazovat rukama. Myslel jsem, že imituje psychopatickou vražedkyně, ale měla to být jen naše babička.

Syn/strýc: Tak si je máš bez odmlouvání vzít a pak jí je někde šoupnout.

Nemá snad žádnou vlastní vůli? Jen počkej strýčku, až se k tobě taky budou chovat jako k batoleti. Ne strejdo! Tohle si do pusy nestrkej! A hlavně si nesahej tam pod sebe.

Syn/strýc: Ale pěkně jsme si poplakali, co?

Sestra/teta: Ale dej pokoj prosím tě.

Syn/strýc: Promiň teti, ale už jsem nějak na ty pohřby imunní. Víš, že jsem před dvěma týdny pohřbíval tchána?

Dcera/matka: No valí se to na nás. My si to prostě všechno umíme pořádně užít.

Syn/strýc: No ale to byla ještě sranda. Protože on tchán umřel doma no, a tak tchýně povídá, prej jestli bych ho nemohl oholit a oblíct, on umřel totiž v trenkách, infarkt to byl. Tak jsem to musel nejřív rozdejchat a pak teda říkám, že oholit jako ne, to že udělaj pohřebáci. Ale jo, že ho obleču. No dělal jsem to asi po hodině a to byste nevěřili jak už byl ztuhlej.

Vnuk/bratr:  My jíme…

Syn/strýc: Už bude konec. No tak pohřebáci přijeli a já jim ještě musel pomoc, protože jsou tam blbě dveře, tak jsme dědulu museli nést v dece. A pak se ještě pod rakví prolomila nějaká tyč a my dědka chytali ve vzduchu. No komedie, to vám povím. No a navíc Zuzča, jako dcera jo, byla v Turecku, tak jsme jí to ani nevolali, ona všechno moc řeší a určitě by se hned vrátila.

Dcera/matka: No a to jsem se chtěla zeptat, co Zuzča?
Syn/strýc: No nic, klasika, hodinovej záchvat měla a…

Dcera/matka: Ježíš to je taky charakter ta holka…

Syn/strýc: No ona na dědovi hrozně visela, byl její idol.

Dcera/matka: Jo takhle, no tak to je jasný. Já myslela co v letadle, když se tak hrozně bojí lítání.

Haló! Rodinko! Tohle je vzpomínková akce na dědu, nezapomínáte na to? Mlaskání, srkání, polívka crčí na ubrus a kape dolů na parkety, někdo jde pro pivo, pak pro slivovice, no jistě, musí se to pořádně zapít, zažrat, ale hlavně ne zažrat pod kůži, naopak, hlavně to všechno už vyždímat.

Dcera/matka: Ale na to, že děda nikde osm let nebyl, se sešlo na pohřbu docela dost lidí.

Vnuk/bratr: To docela jo, i když z příbuzných jsem půlku neznal a půlku si nepamatoval. To bylo jako na taťkovým, ale to bylo o hodně víc lidí. Z toho jsem byl asi nejvíc hotovej, kolik tam bylo lidí.

Syn/strýc: Holt už jsme ve věku, kdy se budem setkávat jen na pohřbech. Kdyby naši mrtví příbuzní věděli, jak o nich smýšlíme, umřeli by znovu a hlouběji. Je lepší žít sám a umřít sám, v tom už mám nyní jasno.

Syn/strýc: No to taky, když jsem jel pro urnu, jako tchánovu, tak si ji beru od toho pohřebáka a povídám, tak pojď dědo, zajedem si ještě na výlet. Ten jen valil voči. Ale kdyby tchán věděl, že na jeho pohřbu byl i jeho bratranec, tak by z tý urny asi vyskočil a nakopal ho do prdele. Ale já si myslím, že i táta by nechtěl, abychom si to moc brali. Vždyť on věděl, co je sranda. Ale, opravdu? Nebo si chceš jen ulehčit, že nic necítíš? Pro starého mrtvého už nikdo nesmutní. Kdo chce, aby po něm zůstala lítost a památka, musí umřít mladý.

Dcera/matka: Je zvláštní, že čím jsou lidi starší, tím víc se jim chce žít. Já to vidím na tý babce, jak k ní občas chodím.

Vnuk/bratr: Občas jo? Já ti nevím, že si vždycky necháš na sebe někoho starýho takhle nalepit a pak z toho máš jen běhání po nákupech, doktorech a ještě jim utírat zadek, když už jsou na tom zle. Ale mě už si s tím nestěžuj.

Dcera/matka: No a co mám dělat? Ten její synáček ji už ani neřekne mámo, vyká jí a dělá všechno proto, aby ji dostal z baráku. Už babku dokonce i mlátí, měla na ruce modřinu jak Brno. Já jí říkám, že s tímhle ať si mi ani nestěžuje, že já mám pak povinnost to ohlásit. A ona jen vejrá a vříská, že nechce mít ostudu. Tak ať to řekne těm svejm dětičkám, ale ty ji pošlou k šípku a řeknou, že si za to může sama. A je to pravda, barák přepsala na synka a teď to má, teď ať si to teda pořádně užije. Ach mami, jak mě vždycky dojímá tvá citlivá povaha. Nevím, zdali v té tvé péči o staré je skutečně soucit, nebo nějaká zvrácená touha pozorovat jejich utrpení. Je to snad skutečně tak pro děti, že čím starší jsou jejich rodiče, tím se stávají cizejšími?

Manželka/babička: Ale vždyť ty sis nedal ani ten řízek, ale dáš si aspoň chlebíček, viď?“

Já: A zabalila bys mi ho, prosím babi? Já už budu muset jít, zítra zas do školy, víš.

Manželka/babička: Ale to víš že jo, jen už běž, co tady s náma budeš sedět a fňukat, to k ničemu není. Ale dej mi ještě pusu, ty… počkej pozor jen na tvář, ať nechytneš ten můj kašel.

To dám a moc rád babičko. Protože příště v rakvi můžeš být ty a já si chci pamatovat, jak hebké máš vrásky a jak voní tvoje mýdlo, abych mohl brečet,  aby mi bylo smutno, když teď jsem to nedokázal a je mi z toho na nic.

Dcera/matka: Zlatoooo! Jsem doma!

Vnuk/bratr: V čem to bylo?

Dcera/matka: Ve Flinstonech přeci!

Já: Tak co?

Dcera/matka: No zbyly ještě řízky, tak je budem mít zítra k obědu, protože se mi nechce nic dělat.

Vnuk/bratr: No a tomu bys nevěřil, ale strejc tam vychlastal celou flašku vodky, a to ani neobědval! Ten ji zas měl.

Já: Já myslel babička…

Dcera/matka: No nic no, vzpomínala trochu, ale ta je v pohodě no. Ale že ses ty vypařil tak brzo, to se fakt nehodilo.

Já: Mě přijde horší, když strejda na tý… pohřební oslavě, nebo jak to nazvat, vychlastal sám celou flašku.

Dcera/matka: Tak to je snad jedno ne? To k tomu patří…

Já: Aha. Aha.