Sen o Markétě

Viděla jsem ji, jak vyšla naboso do mokré trávy. Šla se přivítat se stromy a chválila krásné ráno. Do kůry jabloní obtiskla otevřenou dlaní svůj poslední sen, pak prsty jemně pohladila ten předchozí a další vedle něj.

Kdyby se tehdy sklonila a dotkla se země, zapustila by kořeny. Země by ji přijala a neptala by se na nic. Jen by zašeptala: „Vítej doma!“ A povzbuzovala: Jen se zelenej, kveť, ploď!“ Na podzim by jí zazpívala ukolébavku, v zimě tišila vrány,  aby ji nerušily z odpočinku. A  na jaře by z její kůry dělala výklad snů.