Rezidence bělovlasých dětí 1

„Civíš do tmy, jako bys ji viděl prvně.“ Jeli v autě. Řídil starý muž v kabátě, vedle něj seděl Izachian, jinak také ušpiněný mladík s dlouhými vlasy. Nemá cenu chodit okolo horké kaše. Oba byli upíři.

„Přemýšlím.“ Starý muž se zatvářil velmi překvapeně. „Prostě občas, když se napiju, mám takový divný představy… jako halucinace, chápeš?“

„Četl si zřejmě nějakou chytrou knihu, tvůj slovník mě dovádí k úžasu.“

„Třeba to ani žádný posraný halucinace nejsou! Protože když tam jsem, můžu dělat věci…“

„Aha. Věci…“

„Tak jo, jednou jsem viděl takovej sad. No sad, stály tam stromy, jenže ty stromy tvořily lidský těla. I deset poloshnilejch lidskejch těl v jednom stromě, ruce a nohy jako větve a takový sračky. Ale já tam v tom sadu přímo byl a jeden z toho stromu mě varoval, ať uteču dřív, než přijde zahradník nebo kdo. Že mě naroubuje a pak zalije, smál bych se těm kecům, kdybych tam doopravdy nebyl. A pak jsem teda zdrhnul a ocitnul se zas v obyčejným světě.“

Muž se zasmál a zahnul k železné bráně. „Ty zapomínáš na fakt, že krev je živá. Má své pocity. Chovej se k ní neuctivě a ona bude neuctivá k tobě. Chovej se k ní jako k droze a ona ti poskytne víc rozkoše a víc bolesti než jakákoliv droga.“

„Seru na tvý poučování. Když mi nechceš pomoct, tak prostě řekni, ať jdu do prdele. Už sem zvyklej.“ Zbytek cesty mlčeli, až do chvíle kdy dojeli k rezidenci. Byl to zrekonstruovaný venkovský zámeček, zřejmě dříve v barokním stylu, nyní značně zmodernizovaný. Před vstupem do proskleného vestibulu je očekával muž na vozíku. Z celého těla mohli vidět pouze pohublý obličej nad sádrovým límcem kolem jeho krku. Muž byl zachumlaný v dece, zcela bezbranný, odkázaný na dvě děti, které stály za vozíkem a tlačily jej. Dvě další jim otevřely dveře u auta. Oba upíři v těch děckách pocítili cosi znepokojivého. Mokrý kluk v pláštěnce, co se klidně potrestá sám, když není kolem nikdo jiný dost krutý…Izachian nevystoupil dokud holčička neodešla od auta. První co je odlišovalo od jakýchkoliv normálních dětí, ale zároveň spojovalo mezi sebou, byly vlasy skoro tak světlé jako starého šediny. Ty mladší je měly krátké, někteří až na ježka, nezáleželo na pohlaví. Čím starší tím delší vlasy měly. Vedle dveří do zámečku stáli chlapec a dívka snad ve věku třinácti let, vlasy jim sahaly až na zadek. A rovněž každý měl k černému opasku jinak zcela bílého oblečení připevněný samopal uzi.

Upíři kráčeli po pěšině k zámeckým schodům, muž na vozíku tam na ně čekal.

„Doprdele, co je tohle za kriplhaus? Kdo z těhlech má bejt náš mocnej spojenec? Ten nehybnej mrzák, nebo některej z těch albínů?“

„Ráčil bych si ti doporučit, abys nechal tyto úvahy pro sebe,“ řekl starý. „Už proto, že není úplně jisté, jestli se místní zámecký pán stane naším přítelem.“ Starý výrazně napadal na jednu nohu, až mu holčička, co je doprovázela, nabídla svoje ramínko jako podpěru. S úsměvem odmítl. Dívenka neřekla nic. Žádné z dětí nemluvilo, vlastně ani neměnilo mimiku obličeje.

„Kurev sedm, co je to s tebou?“ vztekal se Izachian.

„Ále v tomhle počasí mě vždycky bere dávný zranění z vojny.“

„To mě fakt poser… upírem se snad může stát vopravdu každej.“

„Jistěže, když se jím stal i takový psychotický úchyl jako ty, milý Izachiane.“

„Vítejte v mé rezidenci!“ zachraptěl ten na vozíku a pokusil se přátelsky usmát. „Mě můžete nazývat profesor.“

„Mluv co nejmíň, nejlíp vůbec,“ šeptal starý. „Pokud tu něco posereš, nejdřív tě setnu, abych se s tebou nemusel vláčet a nepadl si jim do rukou, pak se odsud probiji sám.“

„Jak já tě miluju, ty starej hajzle…“

Upíři následovali muže tlačeného na vozíčku, mezitím je v chodbě obstoupila tlupa dětí. Zbraně měly všechny.

„Odpusťte nutnou proceduru.“ Malé ručky prošacovaly jejich kapsy, Izachianovi zabavily zavírací břitvu. Pak mohli pokračovat dál do zámečku. Starý přistoupil těsně k vozíku, Izachian se tlačil za ním jako poslušný pejsek. Když se starý naklonil, profesor se pokusil odtáhnout a okolní děti sevřely ručkami pažby zbraní.

„Žádný strach,“ uklidňoval starý. „Přišli jsme vyjednávat, ne vraždit. To už bychom se chovali jinak. Chci se vás jen zeptat,“ ztišil hlas. „Co to je u všech čertů za prokleté děti? Nevím, co jste zač vy nebo jaké máte schopnosti, ale z těch příšerek cítím cosi hodně děsivého.“

„Můžete mluvit nahlas, nerozumí vám. Nerozumí už ničemu, jen mým příkazům, nebo, když mě někdo ohrožuje. Nemají pud sebezáchovy, ani žádné pocity. Takové jsme je stvořili… ne já je takové stvořil. Oficiálním krytím tohoto domu je, že se vydáváme za ústav pro postižené děti.“ Izachian se rozhlížel po prázdných tvářičkách i bolestném výrazu v profesorově obličeji. Ale, ale, co je s tebou pane kriple? Dloube tě v zádech, nebo cítíš provinění za to, co si těm děckám provedl…

„A k čemupak to je, pokud mohu být tak smělý,“ řekl starý už zase zvučným hlasem. „Víte hned z kraje bych rád zvěděl, o co tu jde.“

„Jistě, to je v zájmu nás obou,“ přitakal profesor. „Slouží k lovu draků. Využíváme posttraumatických komplexů způsobených proměnou v draka, které jsme vyzkoumali. Díky tomu se lze domýšlet, že draci mají z malých dětí zakořeněnou zvláštní hrůzu.“

„Takže vy se považujete za jakési… drakobijce?“

„A jak to jako kurva děláte? Vystrašíte je těma děckama a pak jim vozíkem přejedete po vocasu?“ promluvil poprvé Izachian. Podle toho jak se na něj starý usmál, tak asi i naposled.

Profesor se zato usmíval jen neurčitě. „Zeptám se jinak,“ navázal starý. „Co vlastně znamená to vy?“

„Snad jste pochopil, že tomuto domu nevelím já. Vlastně jsem jen… otrok podobně jako tyhle děti. Můj pán je momentálně mimo domov na jistém… výletě, proto jsem oprávněn s vámi jednat já.“

Můj průvodce mě pustil ze svých mohutných paží a já dosedl na zem. Upravil si těžký kabát a klobouk si stáhl víc do čela. Tak jsem viděl jen jeho ústa a bradu zjizvenou starými spáleninami. Jsem si jistý, že v naší rezidenci, tam ještě žádné spáleniny neměl.

„Co seš vlastně zač?“ vyhrkl jsem na něj.

„Poskok. Čarodějnice mi řekla, že chceš vidět jinej svět, tak jsem tě sem vzal, nic víc.“ Zvedl jsem se ze země a cítil se slabý jako už dlouho ne. Nos mi ucpal pach hniloby a plísně, kolem se tyčily vykastrovaná torza domů. Obloha nad mou hlavou byla čistá šeď bez jediného mraku. Chtěl jsem jiný svět a tak ho mám. Stejně jako jsem chtěl být drakem a stal se jím. Ani jeden z mých snů mi ale nezpůsobil radost. Asi to bude tím, že jsou moje sny moc černé.

„Jmenuješ se?“ pokračoval průvodce.

„Už nemám jméno,“ odvětil jsem prostě a dál se rozhlížel, hledal náznaky něčeho, proč tu jsem.

„Hm. A já neměl nikdy žádný, to si budeme rozumět.“ Šli jsme a průvodce mě vedl rozpadlou ulicí, pod podrážkami mi praskali šneci zapletení do řasy pokrývající kočičí hlavy, ve vzduchu páchla shnilá voda. Podíval jsem se svažující se boční uličkou. Na konci se tam nějaký žebrák plazil po kolenou, rukou se opíral o dům. Najednou se vikýř domu vyklonil a srazil žebráka na dlažbu. Odněkud ze střechy pak spadl velký kus tesaného kamene a rozmáčkl ležícího hlavu. Navíc se po cestě přemísťoval patník a vklínil se mezi žebrákovy rozhozené nohy, i vikýř se stále posouval a drtil jeho kosti pod sebe, patník mu rozmačkával pánev, kamenná cihla jako by tancovala a rozmazávala žebrákův mozek po dlaždicích.

„Drž se dál. Některý jsou nasraný,“ mávl průvodce paží směrem k domům lemujícím ulici.

Já k tomu neřekl nic, raději jsem odvedl hovor jinam. „Jak je možný, že dokážeš přecházet mezi světy?“

„Nevím. Nenarodil jsem se ani v jednom z nich. V obou tak napůl. A tak jsem mohl mezi nimi chodit, jak se mi chtělo. I nechtělo. A když jsem zjistil, že je stokrát víc světů a všechny jsou tak nějak stejný, mohl jsem přejít do jakýhokoliv z nich. Ukážu ti ale tenhle, kterej je možná ze všech největší, je to první můj a teď i tvůj svět, asi je tak velkej, proto je nejsnazší se do něj dostat. Taky je tak trochu spojenej se všema ostatníma. Stačí? Nejsem moc zvyklej mluvit.“

„Snad ještě, jak se to tu jmenuje?“

„Prdel všech světů, tak tomu říkám já. Možná záhrobí tomu můžeš říkat ty.“

„A kdo to stvořil?“

„Asi bůh? Je už jedno kterej.“