Rezidence bělovlasých dětí 2

Na mojí žádost jsme šli kolem řeky. Ve vazké vodě se možná skrejvá ten koho hledáš, řekla mi čarodějnice. Pravda že tahle voda už byla spíš jako shnilé maso. A po smrduté hladině poskakoval malý kluk v pláštěnce, jejíž cípy si držel těsně kolem boků. Vždy se po kotník do slizu zabořil, ale pak se odrazil a přistál jinde. Občas si odpočinul na vyčnívajícím balvanu a skákal dál. „Houpy hou, vlnka za vlnkou,“ prozpěvoval si. „Až se stanu rybičkou, chci za svojí sestřičkou, houpy hou, ještě než mě za-bi-jou…“ Chlapeček se přikrčil na bobek, máčel ručku ve slizu a jeho cáry tahal nad hladinu. „Pozor vy! Pozor na tu vodičku. Nejsou v ní sice žádný škeble, ale moje sestřička. A nejen ona! Taky spousta úhořů a jeden dovopravdicky obrovitánskej!“

„Nevšímej si ho, kluk nemá do čeho píchnout, tak votravuje,“ řekl můj průvodce a pousmál se. Snad první emoce, kterou projevil.

„Ale mě zajímá, co říká. Snad bych se ho potřeboval na něco zeptat.“

„Nebude s tebou mluvit. Jen straší každýho novýho, kdo se tu ocitne.“

„Ti noví se tu objevují často?“

„Docela.“

„Je víc cest jak se sem dostat kromě té s tebou?“

„Nejjistější je správně umřít.“

„Správně?“

„Neřeš.“ Bezúčelnou diskuzi přerušilo nesouměrné bití zvonu nedalekého kostela. Jako by jím škubal na laně oběšený kostelník, který se ještě chvěje. Jak zvon vždy udeřil do stěny věže, odpadaly z ní cihly. Proti nám se valil prchající dav místních obyvatel. Byli všichni mrtví, ne že by měli vyhřezlé vnitřnosti nebo díry v hlavách, aspoň ne všichni. Ale i tak na nich bylo znát, že jsou mrtví. „Sakra, ghúlové,“ suše si ulevil průvodce

„Co jsou zač?“

„Zmrdi se zubama a drápama. Drž se za mnou, tady nemáš nic ze svý síly. Záhrobí je pro každýho. Kromě draků.“

„To přesně vím. Proto jsem tu.“

„Aby sis užil svý bezmoci? Ale vždyť mně je to vlastně jedno.“ Ghúly jsem viděl jen matně. Páchali masakr mezi mrtvými. Jen občas se zaleskly čepele jejich drápů. Bylo slyšet praskání kostí a to jejich vrčení jen těžko připodobitelné k zvířeti z našeho světa. Snad k vlkovi umírajícímu v bolestech, nebo lišce chycené v oku, co si kouše nohu. Jako by všechno, co ghúlové dělali, i tišení hladu, jim působilo utrpení. Jedno potrhané tělo se sesunulo do řeky. Natáhl se pro něj pařát, probodl lebku zmrzačeného, až mu ústy vystříkl zašedlý mozek. Pak ghúl utrhl hlavu a uprostřed ostatních prchajících ji žvýkal.

Z okrajů davu se po stranách plazili další poranění. Měli ohryzané kotníky, zpola vytržený hrudník, nebo vyhřezlou páteř. Nevypadalo to, že by jim zranění bránila ve fungování. Vlastně to nevypadalo, že by mohli umřít. Znovu.

„Počkej tu,“ řekl průvodce, když se dav už skoro přihnal k nám. Z jedné kapsy kabátu vytáhl tenkou dýku, z druhé podlouhlý palcát. Vběhl mezi ně a oběma zbraněmi si dělal cestu. Snad jsem se předtím mýlil, po některých ranách mého průvodce padli nemrtví na zem a ostatní je zašlapali do bláta. Pak už se nezvedli. Musel jsem valícím se uhnout, až jsem se dostal po kolena do slizké vody. Připadalo mi to jako stát v bažině, kdy se může člověk každou vteřinou propadnout dolů. Nebo něco zdola může vylézt ven. Úhoři! Sestřičko! Kdo z vás mi olíže nohu! Zaplašil jsem zvrácené myšlenky, ostatně chlapeček, který mě varoval, už taky prchnul.

Dav se přehnal, zůstalo po něm jen několik zavražděných průvodcem a odkousané končetiny. Sám průvodce stál uprostřed cesty, ghúla dýkou přibodl k zemi, palcátem mu roztřískal lebku.

„To nevadí, když je jen tak zabiješ… nebo některého z těchto?“

„Nevím. Zabil jsem jich stovky a ještě se nic nestalo. Ale jeden ghúl mi pláchnul, vrátí se brzo s dalšími. Což mi připomíná, že už bych měl letět.“ Zastrčil palcát do kabátu a stoupl si do pozoru, přesně jako předtím, kdy jsem jej objímal a on mě z rezidence přenesl sem.

„Co to plácáš? Bez svých schopností, bez toho, abych se mohl proměnit… tu chcípnu!“

„S tím se asi počítá.“ Než jsem se dokázal vysoukat ze slizu řeky, průvodce se rozplynul. Chvíli mi trvalo si uvědomit, že jsem v prdeli, do které jsem sice vlezl sám, ale někdo mi pěkně promastil cestu. A kostelní zvon se rozezněl znovu a intenzivněji.

Upíři seděli naproti profesorovi u oválného konferenčního stolku v rozlehlé, rovněž oválné, místnosti bez jakéhokoliv dalšího vybavení. Po stěnách byly fresky, některé letité až prastaré, jiné nově namalované. Všechny je spojoval motiv draka. Strop tapetovalo vyobrazení svatého Jiří. Lehce moderní zpracování, drak svíral hlavu světce v čelistech, zachráněná a následně zjevně upálená panna se lepila k monolitu na pozadí.

„Koukáte na naši galerii? Víte, můj pán je nostalgik.“

„A drak,“ pronesl starý a usmál se. Izachian by mu rád někdy tenhle úsměv vyřízl a přišpendlil si ho nad postel.

Profesor se na kolečkovém křesle ani nepohnul. Zřejmě ani nemohl. „Máte své informace stejně jako já své. Ty, mladý upíre, znáš vztah mezi upíry a draky?“

„Jak víte, že jsem mladej? Že mi na rozdíl od toho tady ještě stojí péro?“

„Mládí se pozná podle očí, tvoje jsou mladé, mladý, nasraný upíre.“ Snad měl pravdu. Jeho oči vypadaly opravdu staře. „Takže mi odpověz, znáš ten vztah?“

„Upíři jsou ti zlí, draci ti horší.“

„Máš rád jednoduché vysvětlení, poskytnu ti proto ještě další. Jsou lidé, kteří snili tak intenzivně, že se dokázali přetvořit na své sny. Změnili se v draky. Někteří z nich se nalezli a spojili do dračích rodin. Jedna z těchto rodin měla ještě jiný sen, tisíce otroků, kterým můžou bezmezně poroučet. Tak si draci, co bývali lidmi, z jiných lidí udělali upíry, silné otroky, odolné, poslouchající na slovo. Navíc je nemuseli nijak krmit, stačilo jim živit se tím, co v té době bylo všude dost. Krví. Nebyl to špatný nápad, ale v jedné věci se rodina zmýlila. Upíři nechtěli zas tak moc poslouchat. A navíc byli dost mrzutí z toho, jaký život vedli. Vlastně i z toho, co jsou zač. Ta dračí rodina podle legend měla dvacet členů. Upírů bylo několik tisíc. Zjistili, že když se všichni snesou na jednoho draka, vyhrají. Takhle povraždili celou rodin. Stále draky velmi nenáviděli a na potkání vraždili. A draci zas nenáviděli je. Vraždění neskončilo, dokud se mince zase neobrátila a upírů už bylo tak málo, že nemohli draky zabíjet. Pak se rozprchli po všech možných světech a dodnes se skrývají. To je konec prvního dílu té pohádky.“

„Nebylo to tak jednoduché, ani krátké, snad z toho nechceš dělat telenovelu.“

„Nech ještě pána mluvit,“ vložil se do diskuze starý. „Mě druhý díl moc zajímá, abych si mohl zatím rozmyslet ten třetí.“ Jedno z dětí přišlo k vozíku se sklenicí a brčkem, profesor nasál trochu minerálky.

„Rád, proto tu také jsme. Objevil se dráček, který svojí přeměnou ztratil veškeré iluze. Ani nově nabytá síla, ani nekonečné možnosti mu je nevrátily. Dráček se rozhodl, že s tímhle vším skoncuje. Nejdříve získal moc v tomto světě, díky jeho schopnostem, jeho magii, pokud tomu tak chcete říkat, to nebylo nic obtížného. Pak během krátké doby povraždil většinu lidí, kteří o existenci draků věděli a pomáhali jim. Ale náš dráček zjistil, že s těmi prastarými a zkušenými ze svého druhu se nemůže měřit. Proto se pídil po informacích a jeho věrný panoš-mrzák mu vždy byl po ruce. Tak objevil existenci světů a mezi nimi jednoho, nestvořeného pro draky, v kterém se opět stávají normálními lidmi. A dráček si řekl: Hele! Takhle bych mohl všechny ostatní brášky povraždit! Jistě ano, stačí je jen dostat do onoho světa.“

„A teď mi ještě nastiňte, jak by mohlo vypadat to další pokračování, já pak poupravím třeba jen trochu dramaturgie.“¨

„Snad jen v bodech. Upíři mývali schopnost procházet a přenášet objekty mezi světy. A nenávidí draky. Proč by se s jedním z nich nespojili, aby pozabíjeli všechny ostatní?“

„A co z toho budou upíři mít?“ řekl starý a vytáhl z kabátu vyšívaný kapesník. Otřel si s ním koutky úst.

„Zbaví se všech draků.“

„Všech ne. Nejmíň jeden zůstane. Upíři byli vždycky jako zvěř, buď využívaní, nebo pronásledovaní. Nikdy nemysleli moc dopředu. A tak se vždycky drželi pravidla, lepší zabít aspoň jednoho draka.“ Starý si kapesník zavázal kolem pravé dlaně. „Na copak tvého pána dráčka ještě potřebujeme, když už známe způsob jak se s draky vypořádat? My už nebudeme patolízaly žádného z nich!“

Profesor poodjel od stolku, jeho pravá, zjevně dosud fungující, ruka se zvedla i s pistolí zpod deky. Nejdříve střelil po starém, ale uhýbajícího upíra škrábla kulka jen do hlavy. Pak profesor dvě rány napálil do břicha Izachiana vyjeveného z vývoje situace. Starý kopl do stolu, ten vzlétl a zakously se do něj zbylé rány z pistole. Stůl následně zavalil jedno z dětí. Ostatní už ale také tasily zbraně. Profesor, jehož vozíček měl skryté elektronické ovládání, zmizel v zadních dveřích. Starý si vjel rukou z boku do kalhot a prsty protrhl kůži na své kyčli. Izachian jen dál seděl, svíral si postřelené břicho a chrchlal krev. Jedno z nejbližších dětí mu namířilo na hlavu. „Braň se!“ zařval starý. Izachian zareagoval rychle, skloubil dítěti obě ruce a ono si celou dávku vypálilo ze spodu do brady. Trochu mozku cáklo na zeď. Starému se konečně podařilo ze své nohy cosi vytrhnout. Byla to tenká pružná čepel, kterou tam dosud skrýval napůl ve svalstvu, napůl zaseklou ve vlastní kosti.

Kulky ze samopalů dětí už překreslovaly tapisérie v místnosti. „Nemáš v sobě ještě nějakou zbraň pro mě?“ křikl Izachian na starého, který se sbíral k boji.

„Jsi mladý, stačí ti ruce!“

Vzpamatovaný Izachian už dle svého zvyku pobíhal po čtyřech a kryl se při zemi. Ze stolku vyrval jednu nohu, používal ji jako kyj. Snad desetileté holčičce zlomil stehenní kost, pak jí vyrazil kyjem zuby a zbraň vbodl až hluboko do krku. Odrazil se a váhou svého těla další dítě přimáčkl k zemi. Několika ranami mu rozdrtil lebku. Bílé vlasy nasákly krví. „Ještě že upíři nemaj z dětí takovýho lufta jako draci!“ šíleně se zasmál a dál mlátil kyjem, než mu kulka prostřelila rameno. Starý se i přesto, že za sebou musel táhnout srůstající nohu, pohyboval nepřirozeně rychle. Čepel zvučně zavibrovala a chlapce od profesorova vozíku zbavila očí.

„Ahhh, ty děti,“ povzdychl si starý, když mu kulka prostřelila pravou plíci. Čepel svištěla vzduchem, samopal i s drobnými zápěstími odlétl do kouta. Otočka, čepel prosekla závoj krve, bílý pramínek dětských vlasů i s kusem kůže a kosti padl k zemi.

Izachian klečel na všech čtyřech, z ran po kulkách se mu kouřilo, jak se tělo snažilo olovo ze sebe vypudit. Rozhlížel se, žádné ze zraněných dětí nebrečelo, ani nesténalo, ale ty výrazy v jejich tvářích, blok v mozku, který jim nedovolil omdlít, zbavit se utrpení. „Doraz je konečně!“

„Ne! Pij z nich, všechny je vypij dokud jsou teplé!“ Starý se jedním skokem přemístil ke dveřím do kterých vbíhal zbytek profesorovy armády.

„Nepotřebuju pít!“

„Musíš, dělej!“ Jedno dítě, zabývající se krycí palbou, vběhlo do dveří. Starý mu jedním švihem odsekl obě nohy. Zbytek torza dopadl přímo k Izachianovi. Ranou pěstí dítě omráčil a začal z pahýlů jeho nohou pít. Tohle vojsko nebylo stvořené pro boj s upíry. Starý se jimi prořezával jako dušeným telecím. Občas některé z nich jen zranil a hodil jej směrem k Izachianovi. Ten byl už plný krve, vytékala mu z rozevřených úst.

„Už nemůžu… už ne…“

„Musíš! Dělej pokračuj! Pij dál, nebo ti na místě setnu hlavu!“

„Ty představy...“ zvedl si k ústům utrženou ruku.

„Žádné představy to nejsou! Je to skutečné! Běž tam, běž na to místo a najdi draka. Přines mi jeho hlavu nebo se sem nevracej!“ Izachian vymačkal žíly visících z dětské ruky a dračí místnost se změnila.