Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNAIRA část 14.: Džungle je nebezpečná pro všechny.
Autor
naira
Džungle je nebezpečná pro všechny.
Tom se snažil počínat si co nejopatrněji. Zdálo se,že okolí je klidné. Našel část Naiřiných věcí.
Krev. Táhnoucí se stopy od krve někam pryč. Šel po nich, ale záhy skončily. Nemá to cenu. Vrátí se.
Prodírajíc se zpět zarostlou džunglí, pohrouživ se do svých ne zrovna záviděníhodných myšlenek sebou najednou Tom trhnul! Strnul a uvědomil si, že se začal zaobírat jinými věcmi a že ztratil svou vyhlášenou ostražitost. Okamžitě se probral, nastražil uši, přimhouřil oči... Učinil závěr : někdo ho sleduje! Teď musí být obzvlášť opatrný, než zjistí kdo to je? A než se dostane do tábora! Hlavně klid! Říkal si. Klid, to zvládneš. Zvládl jsi už horší...
--------------------------------------------------
Rail už měl vyťukaný kód na prosbu o zničení od nich zespod. Byla by to příjemnější smrt. Uklidnilo ho to, že to fungovalo. Na poslední chvíli to sice zrušil, ale fungovalo to. To je hlavní! Pocit, že může rozhodnout o minutě své smrti, je v dnešním světě uklidňující.
Když procitl, navzdory svým únoscům, kteří si asi představovali něco jiného, nevěřil svým očím. Byl v příliš velkém, orlosupím hnízdě a když se asi nechtěně začal probírat, tak zjistil, že bude asi potravou pro právě vylíhnuvší se mláďata těchto ne zrovna milých tvorů.
Když otevřel oči a zjistil kde je, tak to v prvním zlomku vteřiny chtěl vzdát. Opravdu jen v prvním zlomku. Pak si vzpomněl na Nairu... a Toma, Kiriho... a ty co už nejsou mezi živými...Dost! Přece to nevzdáš! Musíš se vzchopit! Spousta lidí na tebe spoléhá!!!
Zdálo se, že se Rail probral úplně. Rychle se vzpamatoval! Sice situace, ve které se zrovna nacházel, a to že zjistil, že je právě čerstvou potravou, pro právě se rodící nové orlosupí mládě, mu zrovna nepřipadala tou nejvhodnější, ale sebral všechny své síly. Pud sebezáchovy byl silnější. Měl jedinou možnost. Buď anebo. Výhled za jiných okolností, by byl nádherný. Mohutný košatý strom, který byl ozdobou ostře řezaného skaliska, nemluvě o hnízdě, vše impozantní, vzhledem k ostatnímu okolí. Rozhodl se pro hodně nebezpečnému slézání z jejich hnízda zpátky na zem. Asi si plně neuvědomoval situaci, nebo mu to bylo v tu chvíli jedno! Těžko říct. Ani neví, jak se ocitl na pevné zemi. Ví jen, že když uviděl, jak pomalu praskla skořápka ne zrovna malého vajíčka, už neváhal ani na okamžik. Teď se musí ještě ztratit z hřebenu skal aspoň tam, kde začíná les. Tady je pořád moc na očích.
Utíkal, co mu síly stačily. Skoro doslova se zhroutil pod nejbližší křoviska. Hluboce oddychujíc se snažil srovnat si myšlenky a po hodné chvíli i ostatní poznatky. Musí zjistit co mu zůstalo z vybavení, no po pravdě nic moc. Není na tom nejlíp, ran utrpěl dost, ale utekl nejhoršímu. Aspoň myslí, že nejhoršímu. Ale sotva na to pomyslel, tak se bál že to nejhorší ho možná teprve čeká...!
-----------------------------------------------
Tom už začínal být hodně nervózní. Nemohl zjistit, kdo ho sleduje, ale cítil to až v kostech. Věděl, že se musí vrátit do tábora. Myslel na Nairu... Na budoucnost lidí venku...
Už byl blízko tábora. Nemůže riskovat prozrazení. Kiri si musí poradit. Instrukce má...
Tom se rozhodnul vyrazit proti svému nepříteli. Už nemůže dál! Vyrazí proti němu, ať to dopadne, jak chce. Někdo ho celou dobu sleduje a on neví, opravdu neví kdo?!!
,,To není možný! " Tom si zhluboka, opravdu zhluboka oddechl. Nemohl tomu uvěřit.
Kdybych to jen tušil ty ,potvoro malá'.
Těžko rozdýchával situaci, kdy zjistil, že oním obávaným sledovatelem, byla malá Sarí, která se nehodlala vzdát přátelství s lidmi, nebo spíš s jednou osobou. Dlouho střežila Naiřiny věci. Konečně se dočkala někoho, kdo pro ně přišel. Sice to nebyla Naira, ale když ten člověk začal sbírat její věci, tak si řekla, že to zkusí. Zkusí ho sledovat. Vždyť nemůže nic ztratit. A co kdyby ji dovedl k Naiře.
Tom se vrátil do tábora v doprovodu Sarí. Naira byla štěstím bez sebe, když ucítila mokrý čumák na své tváři. Neuvěřitelná šelma se na ni vrhla a jala se ji olizovat a lísat se jakoby našla snad svou rodinu.
,,To je neuvěřitelný! Jak jsi to dokázala?" Tom stál nad nimi. Kiri kousek dál.
,,Já nevím? Když nás, po mém nešťastném pádu napadli, no ONI, nevím, jak jim říkáte... tak..počkej Sarí, nech toho! jo, taky mám radost že jsme zase spolu, ale teď počkej! Uklidni se ... Sarí.. klid...šššš" snažila se ji uklidnit. Hladila ji po hlavě a po hřbetě… Zdálo se, že se kočka po chvíli uklidnila.
,,Kde jsem to skočila? Jo, tak, no prostě, jednoduše se ke mně přidala. Opustila ji rodina. Já jsem ji nakrmila, rozdělila jsem se s ní o to málo co jsem měla a pak se mnou spala... Vlastně v jejich jeskyni, možná, nevím ... Od té doby se mně drží. Teda většinou. A ty ptáky přilákala ona. Možná mně pak nemohla najít? No jasně, pojď ke mně...." poslední slova už patřily divoké kočce. Lísala se ke své paničce, nebo za co považovala Nairu...
Tom i Kiri nevěřili svým očím. Sarí byla úžasná. Rychle chápala, co smí a co ne. Poslouchala Nairu téměř na slovo. A Naira se rychle zotavovala i díky ní.
Tom se pokoušel navázat spojení s ostatními marně. Spojení s jejich základnou vynechával. Bylo to příliš nebezpečné. Úzkostlivě jí to tajil a zatím se mu to dařilo. Myslel, že se mu to dařilo. Nechtěl riskovat. Musí si vystačit s dosavadním vybavením. Dost ztratili, ale nejdůležitější mají. Hlavně ochranný štít. Mají šanci před divokými zvířaty a ...možná i před nimi... možná, neví... Letos jsou nějak blízko. Moc blízko. Ne jako dřív. To byly zprávy o nich zřídka. Vyslaní vyzvědači přinášeli kromě spousty informací o všelijakých zvířatech a aktivity z podzemí, jen kusé chabé informace o nich. O zvláštních tvorech... Doposud žili v jiné, nebo v jiných oblastech. Donedávna o nich nebylo slyšet. Zjistili o nich málo. Hrozně málo. To co zahlídli, ti co měli to štěstí vrátit se do tábora živí, spíše skoro živí, či polomrtví, vyprávěli jen, že je to snad podobný druh opicím... Ale tak zákeřný, zabíjející...
----------------------------------------------
Rail se snažil uvažovat rozumně. Jaké má možnosti? Co má u sebe? Skoro nic. Vlastně vůbec nic. To není záviděníhodná situace! Opravdu není! Co mu zbývá. Z orlosupího hnízda se dostal téměř bez úhony, když pominem nějaké ty škrábance... Horší byly ty rány od zaseknutých drápů, co ho unášela ta přerostlá potvora, ale naštěstí nebyly hluboké, vzhledem k vrstvám oblečení, které měl na sobě i přes horké léto. Ještě, že si na to zvykl. Sice potrhán notně, však v kapsách třeba něco zůstalo.
Ale jak se tam dostal? To bude řešit později. Teď se musí zorientovat v oblasti. Nejpravděpodobněji ho unesl orlosup. Vzhledem k tomu, že se probudil v jeho hnízdě... A můžou za to možná ONI... Ale v každém případě je hodně daleko od krajiny, kterou zná. Aspoň si to myslí. Ale jak něco pozná, bude mu líp. Musí se pořádně porozhlédnout. Zatím okolí nepoznává. Je možný že ho odnesli tak daleko, tak strašně daleko?
Vydal se směrem do údolí. Šel opatrně půl dne, aniž by spatřill jakýkoli pohyb. Nejsou tu snad zvířata? Jen občas zaslechl nějaké ptačí cvrlikání, či slyšel šustot hrabošů, když je vystrašil... Jinak skoro nic. Že by to bylo přítomností obrovských ptáků? Možná. Nebo...?
Sotva na to pomyslel, uviděl je!
Jo, to jsou ONI! Je u nich tak blízko. A oni o tom neví. Zatím. Co má dělat? Vrátit se a jít jinudy? Zesláblý, jak dlouho to může vydržet? Ale ta příležitost se o nich něco dovědět je lákavá. Hodně lákavá. Zkusí jít blíž. Opatrně, pomalu.
Ale ještě před tím se pokusí o spojení, nebo aspoň zjistí jestli může podat zprávu.
Má akorát signál s podzemím. No na druhou stranu aspoň něco. Pro začátek to stačí.
------------------------------------------------