sv. Augustin: O svobodném rozhodování

Aurelius Augustinus: O svobodném rozhodování

Augustinův text je rozdělen do tří knih, které sledují úvahy o různých otázkách, dotýkajících se problému svobodného rozhodování. V Knize první vysvětluje, proč je svobodného rozhodování příčinou zla. V Knize druhé pak proč je to, že od Boha máme svobodnou vůli dobrem. Ve Třetí knize vykládá, proč Bohu náleží chvála za řád veškerenstva, i když je v něm možný hřích. Celý spis je napsán jako dialog mezi poučujícím Augustinem a poučovaným Euodiem.

Kniha první

Augustin v rámci této knihy rozvažuje o tom, co je příčinou zla. Může jí být prakticky cokoliv existujícího - Bůh, svět nebo člověk.

Nejvhodnější je promyslet nejdříve, zda příčinou zla není sám Bůh, tedy stvořitel všeho. Pokud chceme Boha označit jako příčinu hříchu, je třeba najít situaci, kdy se Bůh dopouští zla. Ve skutečnosti taková situace neexistuje, nicméně existuje situace, kdy se zdá, že Bůh koná zlo. To je tehdy, když trestá hříšníky. Pro účely zkoumání není třeba dokazovat, že Bůh i v této situaci koná dobro. Stačí říct, že by ani takto Bůh nemohl být prvotní příčinou zla, protože i v tomto případě musí zlý čin člověka předcházet Božímu trestu a tudíž, že zde zlo nějak existovalo už před tím, než jiné zlo vykonal Bůh. Zdá se proto, že zlo musí mít první příčinu v něčem jiném.

Nabízí se tedy přemýšlet o tom, zda není zlo a dobro nějak přítomno ve stvořeném světě, ve věcech samých. Augustin používá příklad využití zdánlivě „zlého“ ohně v medicíně a na první pohled „dobrého“ chleba v travičství, čímž ilustruje, že i dobré věci mohou sloužit ke zlému a naopak, a že záleží na člověku jak s nimi naloží.

Zbývá tedy analyzovat poslední položku ze seznamu možných příčin. Touto poslední položkou je člověk. Co konkrétního v člověku je onou příčinou? Člověk, to je kromě těla i netělesná duše a netělesný duch. Tělo můžeme z úvah vynechat, jelikož se neřídí samo, nýbrž je ovládáno duší a duchem. Duše jako nižší netělesná část člověka, kterou disponují také zvířata, je prostorem, kde vznikají vášně a mohla by snad být za místo vzniku zla pokládána. Zlo zde však existuje pouze v jakési potencialitě, je spíše nutnou podmínkou vzniku zla, není však jeho příčinou v přísném smyslu toho slova. Duch má schopnost rozumového uvažování a může hnutí duše ovládat. Zdá se, že něco, co má schopnost rozumového uvažování může být za vznik zla zodpovědné ze všeho nejméně. Pokud známe tyto dvě netělesné složky člověka, nemělo by nám činit potíže určit kdy vzniká zlo. Zlo vzniká tehdy, když jsou iracionální pohyby duše postaveny nad řízení rozumného ducha a tento je tak nemůže usměrňovat. Co je ale tím, co volí, zda bude duch nadřazen duši či naopak? Kniha první tedy odpovídá na tuto otázku tak, že je to svobodné rozhodování a že je tato i příčinou zla.

Kniha druhá

Nezodpovězenou otázkou zůstává, proč Bůh nezabránil vzniku zla tak, že by člověku svobodnou vůli vůbec nedal. Zde je třeba si uvědomit, že svobodné rozhodování bylo člověku dáno proto, aby mohl konat dobro. Nebýt svobodného rozhodování, nebylo by konání dobra vůbec možné.

Možnou výtkou potom může být dotaz, proč nám Bůh nedal svobodné rozhodování tak, aby nemohlo být zneužito ke zlému. Taková svobodná vůle by však stěží vůbec byla svobodnou vůlí.

Kniha třetí

Poslední otázkou k zodpovězení je, zda v důsledku přece jen nemůžeme za původce zla považovat Boha, tentokrát v porovnání s úvahou v Knize první jistou sofistikovanější konstrukcí. Bůh disponuje předvědomostí. Když člověku dával svobodné rozhodování, věděl, že se člověk odkloní od jeho vůle a vznikne zlo. Zdánlivě proti sobě stojí to, že Bůh zná všechno, co se stane a že člověk hřeší z vlastní vůle. Vzniká jakási představa, že člověk svým dobrým i zlým rozhodováním plní jakýsi plán, který již existuje v Boží mysli a že Bůh vznik zla „naplánoval“. Ve skutečnosti se svobodné rozhodování s Boží předvědomostí nijak nevylučuje. Oboje existuje zároveň. Bůh rozhodnutí člověka pouze zná, nijak do nich nezasahuje a nijak je nevynucuje.

Další Augustinovy úvahy obsahují myšlenky o tom, proč je třeba chválit Boha za řád stvoření, i když je v něm možný hřích. Augustin vyžaduje od dokonalého světa nejen to, aby byl dobrý, nýbrž aby byl též spravedlivý. A právě tato spravedlivost vyžaduje existenci svobodné vůle. Kdyby se člověk nemohl rozhodnout pro dobro, nemohl by být za své rozhodnutí spravedlivě odměněn. Bez svobodné vůle by byl člověk pouze loutkou bez vůle, která je manipulována svým okolím. Svobodné, byť hřešící duše jsou jistě lepší než duše podléhající určenosti, které nemohou konat ani dobro, ani zlo. Navíc řádu veškerenstva hříchy nijak neškodí, neboť každý hřích je okamžitě neutralizován spravedlivým trestem, takže řád ani na okamžik netrpí porušeností. Díky svobodné vůli existuje mimo dobra spravedlnosti také milost, kterou Bůh může poskytovat pouze svobodně se rozhodující duši, stejně jako dobro lásky, která nemůže být vynucena a může tak existovat mezi Stvořitelem a stvořeným pouze tehdy, může-li se pro ni člověk rozhodnout vlastní vůlí.

Dialog končí po té, co Augustin dokáže, že svobodné rozhodování je hledanou příčinou zla a že nemá smysl hledat příčinu této příčiny, protože cokoliv dalšího co bychom nalezli, by snad mohlo být podmínkou nutnou ke vzniku zla, nikoliv však jeho příčinou.