Co vyprávěl starý traper

Hyenu astrachánovou lze polapit bezpečně pouze za deště, kdy jí srst zplstnatí, ponejvíce na čenichu, který je vždy vepředu a proto také nejdříve promočený, nuže srst se zacuckuje a smotá ve většině případů takovým způsobem, že hyena nemůže otevřít tlamu a bez pomoci kadeřníka může být bez obav ulovena holýma rukama a odtažena domů. Je ovšem třeba dbáti, aby nebyla nedopatřením či z nedbalosti vyfénována či ostříhána, neb čelisti pak snadno mohou plnit opět svůj účel.

Čápa mořského lovíme v přestrojení za vydru běloocasatou, neb tu čáp nepovažuje nejen za svého nepřítele, ale ani za hodnu pozornosti, dokonce nelze vyloučit, že ji nezná vůbec. Leda by se jednalo o čápa mimořádně sčetlého a světaznalého. Pak by to byl asi malér. Nicméně v přestrojení k čápu připlouváme běžným vydřím stylem (ocáskem napřed) a snažíme se vyhnout se očnímu kontaktu. Útok zahájíme plácnutím do vody, imitujícím mořskou rosničku, čáp se ohlédne a v té chvíli na něj skočíme. Citlivým místem je levé podkřídlí.

Servírujeme s vavřínem.

Prasopsa bengálského lovíme velkým listem lopuchu samce, kterážto metoda se mnohým jeví jako poněkud zastaralá a neefektivní, ale dodnes používaná domorodými kmeny, tito jsou ovšem na úbytě. Prasopsi jim hromadně likvidují veškerou úrodu lopuchu, na který si po počátečním odporu již navykli a denně vyrývají čumáky sotva rašící lístečky a domorodci, zbraní nemaje, pozorují dění s prázdnýma rukama, krčí rameny a hynou.

Netopýr sedmitečný je skvělý na česneku s kapkou vačičího mléka, ale lovit jej je třeba před západem slunce, když je vyspán a  dobře naložen, jinak je maso žluklé a jsou po něm neklidné aviatické sny.

Pakobylku vejcorodou lze přivábit třením ebonitové tyče o ocas lišaje, kterýmžto prskáním statické elektřiny  evokujeme pakobylce dojem blízkosti samečka. Bohužel její maso je nedobré až hnusné, snad polívka by z toho byla, ale jinak není moc proč ji vábit.

Kulhavku tygrovanou dostaneme na špek, Vejráše královského raději obejdeme obloukem, ulita podkamenni taky nestojí za nadzvednutí, rorýse skřehotavého lze po delším hučení doň přemluvit, aby se sám vzdal. Na žihlavu jednohrbou máme jen jeden pokus, zbývá ji už poslední kus, rejnoka do oka, lamy do tlamy, pštrosa do nosa, nosorožce po předkožce, vorvaně do dlaně, laně na laně.