Reinkarnace

Za to mohl ten glycerin

„Tak si myslím, že už jsem se pohnuli z místa“, přivítal svého přítele Jirka Janda, vedoucí laboratoří v GANOMu, „jenže to nešlo se sójou, ani brambory, kukuřicí nebo pšenicí. Jako správná výchozí surovina se ukázala obyčejná krmná řepa. Ona cukrovka na to jde taky, ale krmná má ve výsledku lepší parametry. No, po třech letech práce jsme si to už zasloužili... Zkouška číslo jedenáct tisíc třista dvanáct. Je to sice teprve konec první fáze, ale teď už to půjde trochu rychleji,“ doložil se zjevným uspokojením. „Možná, že už bych o tom mohl napsat něco málo do věstníku... co myslíš ?“
Pavel Kuneš, výborný (a na svých dvaatřicet let velmi zkušený) chemik vyslechl kamaráda trpělivě - až při poslední větě sebou zaškubnul : „Hele, Jirko, nepospíchej : jen si vzpomeň, jak to bylo, když jsem dojel v NordPlastu s tím KOPem... Jak jsem byl rád, že jsem tě neposlechl a s uveřejněním jsem počkal.“ KOP – Kunešův odbouratelný plast... Co jiného čekat od koumavého chemika, který se vrhnul na ekologii ?
Tihle dva měli dost společného : oba byli svobodní, oba měli za sebou - a úspěšně – fakultu přírodních věd a Vysokou školu chemicko-technologickou, oba byli koumaví a pracovití, oba uměli své nápady zhmotňovat, oba bydlili v jedné ulici. Lišili-li se někdy v něčem, tak v postojích. Janda byl trošičku hr, Kuneš byl drobátko zdrženlivější.
„Nó“, protáhnul trošku zaražený Janda, „tam jste sice pochopitelně, ale přece jen zapomněli na dost důležitou věc : jak bude ta folie reagovat na výrobek, pro který byla určena. Vyzkoušeli jste účinky kdečeho a dobrý. Co já vím - sůl, ocet, olej, cukr, kyseliny, zásady, benzin, vzduch, teplo, mráz... Pak jste náhodou přišli na to, že to rozkládá obyčejná sodovka... Myslím si, že my jsme nic takového nevynechali, což je ovšem taky tvoje - tedy vaše - zásluha.“
„No uvidíme,“ ukončil Kuneš debatu, „ještě se něco objevit může. Já už se s tím kiksem vyrovnal a tak ti přeju, aby ti to vyšlo.“

To bylo v pátek. V pondělí si laboratoři Janda stáhnul gumové rukavice, aby si otřel zvlhlé čelo, pak se mimoděk opřel dlaní o pracovní stůl, na němž ještě před několika minutami ležel vzorek Z 11312. Něco mu pod rukou lehýnce sklouzlo... Asi glycerin, pomyslel si letmo a pustil to z hlavy.
Snad tady je to místo, na němž je třeba uvést, co je to vzorek Z 11312 a program ZZP – zdraví z přírody.
Začalo to úvahou nad zdravou výživou. Neopominutelný reprezentant této skupiny potravin je sójový program. Je pravda, že ze sóji se již teď vyrábí spousta rozličných jídel a polotovarů, ale pořád je to jenom sója a to ty výrobky jaksi uniformuje. Chce to podobně pojatou potravinovou skupinu - ovšem na bázi jiné základní suroviny a kombinovanou ještě živočišnou složkou. Z 11312 se ukázal jako nejslibnější – modifikovaný preparát řepy a masa nutrie. Jako by samo maso nutrie předjímalo vysokou nutriční hodnotu nově koncipované potraviny. Nikdo nic neopomněl. Snad...
Po práci si Janda šel umýt ruce. Na místě, kde si setřel utěrkou glycerin, se objevila lehce zarudlá skvrna. Tohle přece glycerin nedělá... takže něco jiného... co asi to mohlo být, to už asi nezjistím - no –snad to zmizí... a šel na večeři do Grillu.

Zatím se nic neděje

Práce šla dál a v zaujetí pro ni zapomněl Jiří na drobnou příhodu s domnělým glycerinem a rudou skvrnou na dlani. Jenom ve chvílích klidu cítil jakýsi divný tlak, neurčitý pocit v celém těle, jako tuhnutí, nebo co... Nevěnoval tomu pozornost, protože stačilo se něčím zabývat a ten nepříjemný pocit ustoupil do pozadí. Za několik dalších dní však pozoroval, že se pocit tuhnutí vrací častěji, že se prohlubuje a jen neochotně ustupuje při práci, nebo jiné činnosti. Navíc se přidalo mravenčení v konečcích prstů, nepříjemné a neodbytné. Ustávalo jen když si ponořil ruce vody, nebo i když jen vzal do ruky mokrý hadr. A zase uběhlo několik dní. Pocity byly tu hlubší a silnější, tu slabší a povrchnější, že i vzbuzovaly naději na vymizení. Ale opak byl pravdou : jednou, když si zase mírnil mravenčení prstů v Petriho misce s vodou, zjistil, že voda v misce ubývá s tím, jak mravenčení mizí. To se mi asi něco zdá, řekl si v duchu, ale myšlenka zůstala ač trochu zasunuta v nějakém odlehlejším mozkovém závitu. Už druhý den si ale musel přiznat, že se mu to nezdá : voda v misce opět ubyla. Jako exaktní vědec pak již odpoledne odměřil do Petriho misky sto mililitrů vody a ponořil do ní prsty, aniž by ho svědily. Ještě stále doufal, že to není skutečnost, ale jen fikce, fikce která se v různých podobách dostavuje třeba při přepracování. Hladina vody poklesla... Je to pravda, nebo jen halucinace ? Slil vodu kvantitativně ( jak jinak ? ) do odměrného válce a hlavou se mu rozběhla stovka možných vysvětlení, ale jedno jediné zůstalo po vystřízlivění : odsávám vodu z misky prsty, jako nějakými kořeny. Ještě stále nespojoval tento nevysvětlitelný děj s otřením vlhké, mastné skvrny na pracovním stole před nějakým třemi týdny. Netrvalo ani týden a zjistil, že vody ubývá více a že pozoruhodně mizí pocit žízně.
Byl na takovéto záhady sám. Jediný, komu by se svěřil se svými pozorováními, byl Pavel a ten byl již měsíc na nějaké stáži v zahraničí. Tentokrát vymýšlel odbouratelný plast na láhve s nějakými Francouzi, kteří v jeho práci objevily parciálně použitelné postupy a tak ho přizvali ke spolupráci. Věděl, že je to pro přítele dobré, nová naděje, ale zoufale ho potřeboval, aby mu pomohl vytříbit myšlenky a najít řešení. Každý den pozoroval, jak mu pod rukama mizí voda stále rychleji, zjistil, že stačí namočit jednu ruku, aby svědivé mravenčení přestalo i v té druhé. Jednou přemýšlel o pozorovaném jevu a snad proto si zapomněl otřít „napojenou“ ruku. Uchopil jí housku se šunkou, když zazvonil telefon.
Zvednul ho druhou rukou a zjistil, že volá Pavel. Hlas jako z Austrálie, nekonečně vzdálený. Napadlo ho svěřit se mu se záhadou, která jeho mysl zaměstnávala čím dál více, ale pak usoudil zcela správně, že vysvětlovat něco tak abnormálního nelze telefonem ani tak chytrému člověku, jakým Kuneš bezpochyby byl. Tato myšlenka byla nejvýš půlvteřinová, než ji zavrhl. Znatelně nalomeným hlasem se přítele zeptal, kdy se vrátí domů. „Co blbneš ? Já už jsem doma! Kdes‘ myslel, že jsem ?“
Jiřímu se najednou zdálo všechno snadné. Pavel je už tady a spolu jistě na něco přijdou. Na něco... na co ? Ale co, hlavně že je tady a že na tu záhadu není sám.
„Nepůjdeš na pivo ?“ Jak to řekli najednou zdálo se oběma, že slyší v telefonu ozvěnu své vlastní otázky. Zlomek vteřiny trvalo, než jim došlo, že oba v tutéž chvíli vyslovili tutéž myšlenku a rozesmáli se nádherně uvolňujícím smíchem. „Ono se to francouzské pivo dá pít fakt jen po jídle a mně už se po našem Gambrinusu docela stýskalo“ ještě s doznívajícím smíchem doložil Pavel. Jiří mu ani neřekl, že a proč už dvacet dní nemá na pivo ani pomyšlení. Ukončil krátký rozhovor s tím následujícím dlouhým smíchem lakonicky : „Tak dobrý, ve tři Na růžku!“ a zavěsil. Chtěl se zakousnout do housky a v tom zůstal naprosto konsternován : z housky mu v ruce zbyla sotva půlka, taková jako ohlodaná, ohlihlá... Na dlani jen lehce zarudlé místo. Bez jakýchkoli pochyb usoudil, že se mu půl housky vstřebalo dlaní do těla.
Celý zbytek pracovní doby se už na nic nemohl soustředit a pořád vymýšlel, jak to vše Pavlovi říci, aby neměl důvod domnívat se, že na něj chystá nějaký špek, boudu, podtrh, habaďůru, srandičku. Žádný z vymyšlených způsobů mu nebyl dost dobrý. Jak tak vymýšlel a zavrhoval, najednou tu bylo tři čtvrti na tři a bylo po vymýšlení. Ale co, nechal si proletět hlavou, když to nevezme na poprvé, vezme napodruhé, nebo napotřetí ...Shodil pracovní plášť, vzal si koženou bundu, přesvědčil se má-li dost peněz – i když : jde s Pavlem a peníze ani nebude potřebovat.
Podezření
V hospodě bylo skoro prázdno – no jo, ona se plní až tak okolo páté, šesté hodiny. Každý chlap do sebe hodí večeři a utíká do společnosti plných půllitrů a prázdných, ale odpočinkových, řečí. Pavel už tam seděl a na účtence už měl dvě čárky. Už mám třetí, nemohl jsem to vydržet, tak jsem si to první šoupnul na stojáka u pultu. Proti svému přesvědčení, no. Tak jak se máš... Ani to neznělo jako otázka, ale jako konstatování : rád tě vidím a ptám se jen proto, že i my musíme nějak začít - po pěti týdnech.
Když viděl Jiřího kukuč, pochopil, že je něco ve vzduchu a to nic malého. natolik se znali. Jiří si ani sám neuvědomil, jak se mu trápení posledních dnů zapsalo do rysů v obličeji. Teď si to uvědomil a zároveň i to, že Jiří mu entrée docela dost usnadnil. A začal vyprávět...
Soustředil se na to, aby byl pokud možno přesný a ani mu na mysl nepřišlo, že měl pochybnosti, jak to Pavel přijme. Ten naprosto soustředěně poslouchal a pokud stačil - dával si události do dílčích souvislostí. Ne, že by mu bylo vše jasné, snad jen to, že vyprávění Jiřího je dost daleko za hranicemi jejich obvyklého žertování a že Jiřího obličej nelze zformovat až do stavu takové bezradnosti, zkroušenosti, nejistoty jen pro nějakou recesi. Asi proto také, když Jiří končil zcela novým zážitkem s ožižlanou houskou, nastalo dost dlouhé ticho. Přerušil ho Pavel, který snad jen chtěl dát najevo, že to opravdu poslouchal : „S tím musíme něco udělat...“ Banální, nicneříkající prohlášení, ale oba věděli, že něco systémového mohou začít formulovat až po důkladné analýze všech okolností, dějů, stavů a možných vlivů. To chtělo trochu času, aby selekce nedůležitých faktorů byla přesná a nezkreslující. Pomalu, pomalu začali tím, kde došlo ke kontaminaci (a že šlo o ni bylo naprosto jasné a také to bylo ustaveno jako výchozí axiom). S tím paralelně bylo nutno uvažovat, jak a čím byl Jiří kontaminován a jakým mechanizmem. Ještě týž den se dobrali skoro jistoty, že kontaminace nastala setřením podezřelé skvrny na pracovním stole nechráněnou rukou, zřejmě omylem považované za glycerin.
Když dospěli až sem uvědomili si, že před oběma zteplává půl piva a oba se současně napili, současně zkřivili obličej a současně prohlásili fuj! Není divu – po půldruhé hodině. Jiřího najednou napadlo, jak podpořit věrohodnost svých slov a s usyknutým : „Podívej.. !“ ponořil ruku do poloprázdného půllitru. Netrvalo to ani dvě minuty a hladina piva začala zřetelně klesat. „Panebože ! Ona ti ta ruka nasává ! To je... to je...“ Nedopověděl. Chvíli bylo ticho přerušované jen Pavlovým „hm.. hm ...“ a pohledem upřeným na zbytek piva v Jirkově půllitru.
Nechali si nalít čerstvý nápoj a pak meditovali dál : čím se stalo, že ta látka v Z11312 získala takovou agresivitu, schopnost infiltrace do organizmu přestupem pokožkou a co to vlastně je ? Pavel se nadechl, ale v zápětí nápadně a neočekávaně nic neřekl, bylo však vidět, že ho jazyk svrbí. To neušlo ani jinak ještě ne zcela v obvyklé kondici se nacházejícímu Jirkovi : „copak tě napadlo, ven s tím. Tebe nic pitomého nemůže napadnout, aspoň ne natolik, že by se nedalo vůbec říci...“
Pavel se podíval na Jirku, pak pod stůl a zpět na kamaráda a opatrně, pomalu začal jakoby odsekávat jednotlivá slova : „Jde o to, jestli nedošlo při katalytické přeměně bílkovinné podstaty k deformaci podstaty genové.“ A dodal : „Já vím, vypadá to jako nesmysl, ale zcela vyloučit se to nedá. Rozhodně je to jeden ze směrů, kterým musíme jít.“ A pak už se dali do tak odborné debaty o možných analytických metodách, mezi nimiž atomový refraktometr a elektronový mikroskop byly nejjednodušší přístroje, o nichž už stejně jen málokdo měl představu, co vlastně a k čemu jsou a jak vypadají. Tak ještě hodinu probírali případ ze všech možných pohledů. Jiřího ta věcnost a nutnost soustředit se na věc spolu se čtvrtým pivem přivedla do lepšího duševního stavu a tím ho dostala i do lepší pracovní pohody a vyšší duševní výkonnosti. Přesto si už páté pivo nedali – usoudili, že už toho i onoho bylo dnes dost a že to musí trochu strávit Pavel jako novost, Jiří skutečnost nahlíženou trochu jiným pohledem. Takže zítra ve tři ? Ve tři.

Druhý den v půl druhé zazvonil v Jirkově pracovně telefon : všechno je jinak : „za hodinu odjíždím znovu do Francie, ale naštěstí jen na tři dny. I tak musíme odložit tu schůzku na sobotu. Přijdu pro tebe po obědě... Zatím zkus vypozorovat nějaké další, méně nápadné změny. Nevím ale, co bys měl specielně pozorovat. Byly by dobré, mít co nejvíc pozorování jako výchozí materiál. Já vím, co ti to říkám, vím, že to je ti jasný. Tak se nezlob – opravdu to jinak nejde. Nazdar !“

Jiří nijak zvlášť netrpěl neočekávanou změnou programu. Byl si vědom, že práci je někdy dát přednost i před daleko důležitějšími záležitostmi a o to víc práci, kterou oba vykonávají : týmové práci na velmi vysoké úrovni. Seběhl se schodů – no, ono to nebylo obvyklé seběhnutí, spíše – volně sešel. Doma vždy vyběhl po dvou do druhého patra, kde měl byt. Dneska jen vyšel. Po jednom. Když strkal klíč do zámku, vypadl mu celý svazek klíčů z ruky .. já mám ty ruce nějaký olšový, pomyslil si. Svlékl se, pohlédl do zrcadla : hele potřebuji oholit. Až ráno.. ale ne, ráno mám fofr, to bych se zdržoval. Oholil se. Holení mu nikdy nepůsobilo radost ani rozkoš, ale tentokrát ho dokonce skoro bolelo. Zahrnul to vše do nových zjištění. Hele, řekl si sám pro sebe, ono se takových prkotin asi najde víc.
Pustil počítač a všechna svá dosavadní zjištění, která mohla mít vztah k jeho současnému stavu, systematicky zaznamenal do přehledné tabulky i s dosavadním hodnocením jejich významu : 1 – 5. Uvědomil si, že má hlad i žízeň. Koukl na hodinky : sakra je to půl sedmý, nebo půl šestý ? Asi si budu muset nechat napsat brýle, blesklo mu hlavou, je to dost brzo ve dvaatřiceti... mezitím došel k oknu : půlsedmý. Proto ten hlad ! Chtěl se najíst normálně, takže si vzal chirurgické rukavice, ukrojil si krajíc, vzal máslo a sýr, nalil si z načaté láhve dvě deci svatovavřineckého, pustil televizi a usedl ke stolu. Teroristé nechali vybouchnout bombu v zalidněné části Jeruzaléma, Američané chtějí snížit množství skleníkových plynů, ale ne ve svých zdrojích, Sparta zase vyhrála a Jágr se snad konečně ožení. Pokolikáté se to už říká... Nojo, Jardo, já taky nekvaltuju... a teď – bůhví, co bude ! Večerní program jako skoro pořád nanic, bláboly pro nenáročné diváky, vraždy a neprůstřelný detektiv – sračky. Svlékl tričko, slipy a odešel do koupelny. V zrcadle zjistil, že nějak podezřele přibyl v pase – kdepak je ten Sylvestr Stellone, kde jsou hodiny strávené v posilovně ? Neměl rád vulgarizmy, ale v tuto chvíli ho jeden mimoděk napadl : v... Prohrábl si vlasy : musím si je umýt, mám je nějak matné, jakoby šedivé (proboha – ale to snad ještě ne ?), nebo zelené...Vzal do ruky šampón, nalil si trochu gelu do dlaně a na chvíli přestal myslet na divnosti posledních dnů a týdnů. Pobyt ve vaně si prodlužoval : rochním se tu jako.. jako .. jako nutrie, napadlo ho najednou. Zasmál se, ale nějak nevesele, jakoby ten nápad s nutrií měl nějaký temný stín. Vyčistil si zuby. Aspoň ty mám perfektní, napadlo ho, jako... nutrie. Do pytle, co mne to pořád napadá za pitomosti – no, ale napíšu si tyhle postřehy k ostatním – na jejich vyloučení coby symptomů je vždycky času dost.
Na chvíli ještě sedl k počítači, doplnil pár drobností, vypnul počítač a šel spát.

První symptomy
Ráno se probudil, protáhnul se, prohrábnul vlasy, přejel si rukou po tváři, promnul si oči ... nějak blbě vidím, musím se objednat na oční... počkej ! já už mám zase fousy ? ale nějaké měkké... vstal, podíval se do zrcadla a dokončil .. a šedivé!!! Co je zase tohle - snad další symptom ? Pustil počítač, doplnil seznam o svůj nový poznatek a zase ho vypnul. Mám to tak akorát, řekl si, ještě že tohle nemusím holit... a ještě, že před dvěma měsíci zrušili píchačky. Stejně jsem měl poslední tři roky pracovní dobu deset hodin denně.

Navzdory očekávání přišel do zaměstnání včas. Navyklým postupem se dostal za svůj pracovní stůl, vyplnil objednávkový formulář na bednu chirurgických rukavic (od vzniku podezření, na kterém s Pavlem pracovali, nařídil větší opatrnost při práci s substancí Z 11312, aniž pracovníkům, kteří s ní přišli do styku, prozradil cokoli konkrétního. Ostatně on sám toho ještě moc nevěděl..). Prohlédli si poštu na stole i v počítači, odpověděl na pár zpráv, zkontroloval jeden odkaz na webovou stranu Anglické akademie, kde se zabývali podobnou problematikou, prošel laboratoří, kde umývali kyselinou stůl po nějaké alkalické látce, zastavil se u automatu na kávu plus mléko plus cukr, zastavil se u sekretářky ředitele (co je nového ? Nic, ale mohl by ses oholit), ještě s kávou v ruce se vrátil k sobě a usedl za stůl. Dopil kávu a cítil nějaké šimrání na tváři, přejel si po bradě a zarazil se. Vstal, přistoupil k zrcadlu. Pokožku na obličeji měl zarudlou, trochu pálivou. Sklonil se k umyvadlu a opláchl si tvář několika hrstmi chladné vody. Pálení přestalo, kůže zbledla za několik vteřin. Pro pánaboha, ono to snad nebude mít konec. Vousy mi povyrostly za ty tři hodiny o skoro tři milimetry. Vzal holící strojek (ten měl v kanceláři, doma používal žiletku) a zkusil se oholit. Stejně jako večer ho to dost bolelo a navíc se mu v zápětí podařilo ucpat strojek oholenými vousy. Vyčistil ho a holil se dál. Strojek nevydržel ani minutu a opět se ucpal. Vzdal to – stejně byl již v podstatě oholen. Tvář ho pálila – to se mu při holení strojkem nestávalo – ošetřil si tvář kolínskou, ale pálení se vystupňovalo k nesnesitelnosti, takže si ji opět opláchl chladnou vodou. Bolest ustoupila, ale docela nezmizela. Dal si do dlaně pár kapek glycerinu a hle ! bylo po bolesti... Pořád na něco přicházím, meditoval si v duchu, abych něco nezapomněl. Otevřel e-mail, napsal novou zprávu : vlasy, vousy, zuby, oči, obezita a poslal si to na svou vlastní adresu do počítače domů. Odpoledne a večer byly od včerejších k nepoznání s jedinou epizodou : k večeři si koupil dvě housky a kousek tlačenky. To není ta epizoda, ale pak zjistil, že na tlačenku nemá chuť a housku si podvědomě umyl pod tekoucí vodou... ježíši, co blbnu, vždyť já si myju jídlo - najednou mu blesklo : jako nutrie...
Najednou vytřeštil oči : to už není jenom náhoda – vždyť maso nutrie je komponentou Z11312, ale co ty fousy ? Nemám chuť na tlačenku – jako býložravec, mám zuby – jako.. mám radost z pobytu ve vodě jako...myju si housku - no já se chovám jako nutrie !! Ale co ty fousy ? a co ty vlasy ? a co ta lenost k pohybu ? a co ty oči ? Pavle, co ty na to ?
Pavel na to nic, protože Pavel tou dobou usedal na Orly do letadla OK – JET a těšil se na Prahu, na pivo Na růžku i na Jirku s jeho problémem. Tady si – v Paříži – jeden vyřešil : bude od února participovat na výzkumu Francouzské akademie významným podílem, takže teď může své síly čtvrt roku používat k řešení kamarádova trápení. Mohl místo nočního letu přespat v Paříži na účet Akademie, ale táhlo ho to domů a co si budeme namlouvat : také ho vábila - skoro neřestně - směs i někdy velmi protichůdných pocitů při myšlence na Jirkovu - jak to říci – řekněme transformaci...

Transformovaný kamarád nemohl usnout. Obludné představy, například jak coby hlodavec okusuje vrbu na břehu jakési vody, nebo jak ho pytláci honí, aby ho ulovili pro kožešinu, že nebude moci ani do divadla (občas), ani Na růžek ( někdy i třikrát týdně), že se ožení stejně pěknou kožešinovou samičkou, prostě jedna představa hezčí, než třetí. Usnul, když Pavlovo letadlo dosedlo na ruzyňskou runway.
Probudilo ho zvonění. Sáhl po budíku, ale budík jen tiše tikal. Vyskočil a hnal se ke dveřím, po cestě sebral z opěradla židle župan, ale vzápětí zjistil, že nezvoní ani domovní zvonek. Poslední možnost byl telefon. Zvednul ho už trochu otráveně, ale ta otrávenost ho rychle přešla : na druhém konci drátu byl Pavel a aniž čekal na nějaké uvítací projevy, spustil : „hele, kdy můžeš přijít, počkej – v deset otvírá Na růžku. Čekám tě tam.“ Úplně vynechal fakt, že Jiří by měl jít taky do zaměstnání i když pravda – velmi snadno se mohl vymluvit, omluvit, nebo prostě nepřijít : pracovník jeho postavení měl některá privilegia. Teprve teď se podíval na budík : no, to bych v té naší kulišárně stejně moc slavný nebyl, zvedl opět telefon a oznámil, že si bere jeden den volna. Jen tak, bez udání důvodu. Práce na Z11312 stejně stagnují, alespoň do doby, než s Pavlem zjistí, je-li preparát příčinou záhadných změn.

Začíná pátrání

Na holení ani nevzpomněl, což už sama o sobě byla dost velká změna v Jirkových návycích, jenom se s požitkem vykoupal. Ve vaně se převaloval, jen tak a tolik se mu vodě zalíbilo, že jen zvědavost, s čím Pavel přijde, ho donutila z vany vylézt a připravit se na odchod. Na pivo neměl chuť a marně i když jaksi jen periferně přemýšlel, cosi Na růžku asi tak dá. To je vedlejší, řekl si a zapomněl na maličký problém.
Pavel už seděl u jejich oblíbeného stolu, před sebou kávu – no vida, taky nemá po ráno chuť na chmel ! – a vstřícně se usmíval : ahoj ! Jiří usedl a Pavel hned vletěl do jejich záhady : něco nového ? Jiří mu podal seznam symptomů, které zaznamenal jednak v práci a společně s tím, co napsal doma, vytiskl na list xeroxového papíru. „Jsou tam všechny nenormálnosti, které jsem nějak zaznamenal, ale některé z nich mohou být jen představy. Tak spíš udělej nějakou probírku, než s tím začneš pracovat. Já na to nemám potřebný odhled...“
Pavel vzal papír, vytáhl tužku, opakovaným stiskem nastavil červenou barvu a ponořil se do Jirkova seznamu. Jiří si gestem objednal kávu s malým rumem. To nedělal příliš často a i to bylo známku nějakého posunu v chování. Po čtvrt hodině Pavel položil papír aniž v něm cokoli škrtl, jen několik položek podtrhl a udělal u nich otazník. Opřel se pohodlně o opěradlo židle, podíval se na ruku a na Jirku a povídá : „Něco se ve řípě formuje, ale je to zatím jen v mlhavých konturách. Musím si něco nakreslit a podívat se na vzájemné vztahy, co s čím koresponduje a co s čím je v rozporu. Možná, že budu mít několik námětů, co bych si myslil, že bys měl sledovat a pozorovat a taky ti asi napíšu některé analýzy, které bych od tebe chtěl udělat. Jsou spíš z tvého oboru a třeba tě při nich ještě něco dalšího napadne. Já teď jdu domů – nezlob se...ale já jsem se do toho obul a na další kroky potřebuji soustředění, pohodlí, nakonec – vždyť mne znáš ! Myslím, že to dneska zmáknu a večer ti to pošlu domů mejlem, abych tě zbytečně nenapínal. To kafe platím... hele, anis‘ ho nevypil...“
Doma se Jiří snažil udělat si trochu v hlavě pořádek, získat nadhled, ale přes to, že si – podobně jako Pavel – udělal pohodlí a měl klid, se mu to nedařilo. Nezbývalo, než s tím nadhledem počkat, nebo věřit Pavlovi – je přece jen v jiné pozici a ten kýžený nadhled získá snáze.

Mohl bych se oholit, napadlo ho najednou, mám ty fousy už skoro centimetrové. Centimetrové ? Podíval se do zrcadla. Opravdu : okolo úst měl skoro centimetrové bělošedivé vousy, jinak na tvářích normální – jak už tak po třech dnech neholení bývají – snad tři – čtyři milimetry. Mohl bych je hodit pod mikroskop... no, co bych tam mohl vidět : úbytek pigmentu, nějaké ty odumřelé buňky. Item vlasy – taky se mi nějak změnily, ale to je totéž... banální změny s věkem, i když trochu předčasné. Mohl bych si nechat udělat rozbor krevního séra, to by mohlo něco napovědět, jen aby to nebyla leukémie, nějaké příznaky by s tím docela souhlasily. Snad jenom to, že se nehubnu, ale naopak... Tak se ponořil do spekulací, že zapomněl na holení. Vzal si knihu o poruchách a nemocech krvetvorby, našel stať o leukémii, začal porovnávat svá pozorování se symptomy nemoci a při této optimistické četbě usnul. Zdálo se mu skoro totéž, co včera v noci a tak se nakonec po dvou hodinách probudil zpocený, zmatený a jen zvolna se vyrovnával. Osprchoval se, vyčistil si zuby (oni mi ty zuby snad už zase nějak povyrostly, nebo mám halucinace?), vzal si pyžamo a neadekvátně unaven zalehl, pustil si televizi a opět záhy usnul. Tentokrát spal beze snů a pocení. Probudil ho výstřel. Doslova vyletěl z postele, promnul si oči aby zjistil, že v televizi končí noční program a zároveň nějaká akční inscenace střelbou hodnou bitvy na Dukle. Vypnul televizi, napil se minerálky a znovu zalehl. Dospal až do sedmi hodin. Lekl se, že zase zaspal odchod do zaměstnání, ale pak si s úlevou uvědomil, že je sobota. Volno. Úplně zapomněl na to, že Pavel měl už večer poslat mejlem nějaké nápady jak pokračovat v luštění záhady GET, jak si ji pracovně nazvali. Genové transformace. To ještě netušili, že už zanedlouho ji přejmenují...

Usedl k počítači a zapjal ho. Po úvodní obrazovce naskočila nabídka a mezi ikonami i ta, která věstí příchod pošty. Otevřel Pavlovu zprávu a četl : Ještě než se do něčeho pustíme, musíme si být jisti podstatou věci, tak jak se nám jeví dnes. Z něčeho vyjít musíme a možná, že to bude cesta plná omylů a slepých uliček. Pro začátek by byl dobrý biologický a biochemický rozbor vousů a vlasů a rozbor krve : jednak séra, jednak krevního obrazu. Myslí nám to podobně, uvědomil si Jirka. Nechci ještě uvažovat o generální ose, která by v této fázi mohla být zavádějící. Zatím vynecháme psychologii, která je v tomto případě na straně důsledků spíš, než příčin. Jak jsem včera řekl : spoléhám na tvou erudici a zkušenost a na to, že přijdeš na pokračování, které potvrdí, nebo vyvrátí něco, na co teprve přijdeme. Pavel.
V sobotu někdy jezdíval za Irenou, většinou ohlášeně, někdy i bez avíza. Byl to velice volný, ale docela vřelý vztah, který jim oběma dost dával a přitom je nikterak neomezoval. V jen málokteré dvojici, pokud vůbec byli dvojicí, bylo tolik tolerance. V tomto rozpoložení však jí nechtěl na oči, ani do postele a kdesi v zadním traktu mozku se obával, zda nebude muset vymýšlet hodnověrnou výmluvu, kdyby náhodou zavolala sama. Nestávalo se to často, ale náhoda je vůl... Namísto vymýšlení výmluvy se oblékl, vzal klíče od pracovny v ústavu a vyšel z domu.

Začíná přituhovat

Vrátný se ani nedivil, že přichází v den volna, bývalo to docela obvyklé a tak žádné dotazy, ani takové ty jen aby řeč nestála, jen pozdrav a konstatování, že na tuto roční dobu je dnes neobyčejně pěkně. Pravda, uvědomil si Jirka, který si krásného slunečného dne v zaujetí myšlenkami na nadcházející práci ani nevšiml. V budově byl klid, i na tento ústav neobyčejný. Byl tu jen vrátný, on a služba u laboratorních zvířat. Usedl k počítači, zapnul mikroskop, nastavil 450 násobné zvětšení a než se přístroj stabilizoval za pomoci zrcátka pinzety a nůžek si odpreparoval jeden z podezřelých vousů. Vložil ho mezi sklíčka, zakápnul opticky neaktivní suspenzí a vložil do mikroskopu. Na obrazovce se neobjevilo nic, co by se nějak vymykalo normálu, ale pak si uvědomil – jakému normálu : vždyť vousy pod mikroskopem nikdy nezkoumal, tak jaký normál. Takže si opět namluvil zrcátko, nůžky a pinzetu a odpreparoval jeden vous, o němž byl přesvědčen, že není podezřelý. Kromě toho, že buňky měly trochu jiný tvar, nic... Tak to zkusíme probarvit... a přikápl na sklíčko trochu roztoku metylénové modři. Normální vous se malinko více probarvil, jako by byl částečně nekrotický, ale jinak nic. Nařídil mikroskop na zvětšení 1350 násobné. Nic zásadního se neukázalo, jen se trochu lišila v odstínu zrnka pigmentu. Měnil barevné clony na osvětlovací lampě až zjistil u filtru s barvou odpovídající 3800 Å, že zrnka pigmentu podezřelého vousu nápadně ztmavla. To znamená, to znamená... to znamená, že jsou v podstatě zelená. Třeba jako chlorofyl, napadlo ho okamžitě. Myšlenku ihned zavrhl, ale netušil, jak blízko byl pravdě. Nicméně si výsledek bez tohoto komentujícího doplňku poznamenal do improvizovaného protokolu, jak byl zvyklý na systémový postup při výzkumných pracích.
Stejný postup pak zopakoval i s vlasem ovšem s tím nepatrným rozdílem, že vlasy nedělil na »podezřelé« a normální. Nic ho nezaujalo v první fázi, ovšem když zvýšil rozlišovací schopnost mikroskopu opět zjistil, že vedle normálních poměrně větších tmavých pigmentových zrn v buňkách se vyskytuje ještě menší počet drobnějších, mnohem světlejších pigmentových zrnek. Už se nezdržoval výběrem filtru, nasadil rovnou 3800Å a hle ! kontrast mezi zrny skoro zmizel. To už není žádná náhoda ! Chytil se tohoto jevu a pokus až skoro do omrzení dělal s vousy a vlasy z různých míst na obličeji a na hlavě. Kyž už ho od napjatého sledování monitoru počítače bolely oči, zdvihl hlavu a zjistil, že slunečný den se změnil v červánkový podvečer. Aniž vyhodnotil výsledky komparace (zítra je taky den) hodil na sebe bundu a zamířil Na růžek, na večeři. Vzpomněl na Pavla (ten se asi má) když otevíral dveře do hospůdky. Byl uvítán, jak se štamgasta sluší, usedl ke »svému« stolu a objednal si znojemskou s rýží.

Pavel se neměl. Kdyby ho Jiří viděl, tak by ho neviděl. Kolem Pavla stohy knih, ve kterých se nejvíce opakovaly výrazy jako gen, antigen, RNA, DNA, chromozóm a takové podobné srdečnosti. Po celodenním studiu nepřišel ani na náznak, že by se způsobem, jaký situace Jiřího navozuje, spojovaly do řetězce chromozómu geny rostlinné a živočišné provenience, nebo že by byly schopny takové substituce. Snad něco vzdáleně podobného takové substituci naznačovaly výzkumy z Cambridge, ale to se jednalo o jednobuněčné, nebo jen málo vyšší organizmy, u kterých se stejně nedá vyhraněně mluvit o rostlinné, nebo živočišné bázi.
Jiří se taky neměl. Měl sice před sebou perfektní znojemskou, skvělé pivo a kytky na stole, nechutnalo mu a navíc, nebo právě proto, mu bylo líto, že si nedal ještě hodinku práce s tím vyhodnocením. Když už chtěl odstrčit talíř s více, jak polovinou večeře a sahal po sklenici, otevřely se dveře a v nich se objevil Pavel, zřejmě se stejným cílem.
„Co to máš ? Znojemskou ? Jaká je ?“ a aniž čekal na odpověď, objednal si ji taky. Pavel tedy přitáhl talíř zpět a večeři dojedl. Mezitím se dal do jídla Pavel a tak rozhovor uvázl. Když pak byl prostor na řeč, omezili se jen na několik slov : „Byl jsem v ústavu.“ „No,a ?“ „Nevím. Udělal jsem asi stovku mikroskopických snímků, ale na vyhodnocení jsem už neměl. Zítra...“ „Já dělal řešerši, ale zatím nulovka. Zítra mám ještě asi patnáct možností.“ Pak už nemluvili, každý si dal ještě jedno na noc a rozešli se po pár společných krocích a přáním dobré noci. Jo, spi aspoň ty, se mnou to asi bude horší, pomyslel si Jiří. To ale podcenil vliv celodenní práce na počítači a únavu zraku. Spal od deseti až do půl osmé a kdyby nebylo jistého přírodního úkazu, jímž se tělo zbavuje přebytečné vody a dalších balastů, tak to možná ještě protáhl.

Po dlouhé době se zase ráno cítil dobře. Posnídal cornflakes s mlékem, oholím se až zítra, aby se mně kolegové nebáli (a hlavně kolegyně, že ?), srovnal si trochu vlasy (mohl bych být vodník) a docela se těšil na známou práci s neznámou ještě náplní. Dnes poprvé měl pocit, že se hrabe v životě někoho jiného. Jo, dobrý spánek dělá zázraky...
Šel do ústavu tak bujaře, jako by šel na rande. Je to úplně tak, jak říkávala babička : Člověk si zvykne i na šibenici... Když si na to vzpomněl dokonce se zasmál. Smích ho přešel se vstupem do vestibulu ústavu. Trochu to na něj padlo i když se necítil tak sklíčeně, jako v minulých dnech. Nějaké další příznaky podobné vousům a vlasům zatím nepozoroval – nastupovaly pomalu a tu si uvědomil, že je pravděpodobné, že takto se chová nákaza - či co ho to potkalo – která se bude obtížně a pomalu léčit. Zejména – a v tu chvíli si uvědomil dosah Pavlových slov – jestli se jedná o nákazu na bázi genových změn. Zamrazilo ho, když si jen na okamžik pustil fantazii z řetězu a představil si, co všechno by mohlo z té genové změny rezultovat. Brrr...

Svlékl, se pustil počítač a usedl k němu. Nejdřív tabulku výsledků, aby byl nějaký přehled... Spustil Excel a už řadil výsledky ve známém mu systému. Tři sta hodnot vnést v nějakém řádu chvíli potrvá, ale i to bylo najednou hotovo. Najednou dostal chuť na cigaretu, i když až na dva-tři případy nikdy nekouřil. Nakonec byl rád, že není nablízku někdo, kdo by jeho přání, chuť uspokojil. Za chvilku ho to přešlo a pokračoval : průměr, procentuelní poměr, střední vážený průměr, směrodatná odchylka – cokoli, co by mohlo něco říci, odpovědět na otázky co?, jak ?, proč ? Excel pracuje rychle, daleko rychleji, než mu stačíte podsouvat výchozí data. Vytiskl tabulky se všemi možnými zpracováními a vyšel do sychravého pološera, která panovalo venku navzdory tomu, že bylo krátce po poledni.
V chůzi vyndal mobil a zavolal Pavla : „Nevím, co děláš a kde jsi, ale já teď razím Na růžek na nějaký guláš, nebo takového něco...Mám nějaké ty výsledky.“ Po pěti minutách otevíral dveře Na růžku. Pavel vešel, když si věšel navlhlý plášť na věšák v rohu místnosti. Chvilku počkal a pak společně usedli ke stolu, jako skoro vždy ke »svému« stolu...

Pomůže kvantový ultramikroskop ?

„Tak co máš ? Ukaž..“ a už se hrnul na papíry v Jirkově ruce. Chvilku se do nich díval a pak střídmě konstatoval : „Nedovedu posoudit, jestli to k něčemu bude. Ono se to ukáže až budou ještě další rozbory, na příklad krve, lymfy, moči, očního pozadí, encefalogram a ještě třeba na něco přijdeme. Zkus udělat ještě něco z toho, co jsem ti teď vyjmenoval. Napadlo mne udělat elektroforézu bílkovin ze séra, zkusit genovou analýzu, vlastně obraz DNA, už jsem se předběžně informoval, jestli nás pustí na KUM...“
Jirka překvapeně zvednul oči : KUM ? Který ? V Paříži, nebo dokonce...“ Pavel ho přerušil : „Uklidni se. Už ho mají v Praze i v Brně. No a v Brně mám jednoho spolužáka z gymplu, který k němu má velmi blízko. Bylo by to jen na několik minut, ale pokud si připravíme vzorky v předstihu, mělo by to stačit.“ Kvantový ultramikroskop, neboť to byl právě onen KUM, dokázal rozlišovat nejen na úrovni buňky, ale s použitím UV světla, případně při zvláštní ochraně dokonce gama záření až na submolekulární úrovni. Nebýt toho zvláštního pocitu podobného strachu z neznáma, z nejistoty, co přinese budoucnost s tím šmejdem v těle, byla by to i pro Jirku technický bonbónek, chuťovčička, lahůdka... Jenže takhle...
Hostinský jim přinesl objednané jídlo, jako tradičně vynikající, pověstné, ale Jirkovi se honily po mozkových závitech všechny druhy myšlenek tak rychle, že je nestačil sledovat. Natož jídlo. Jedl mechanicky, jako bez chuti. Dojedl, přitáhl si plnou sklenici a teprve po napití si uvědomil, že právě prostrčil kravatou perfektní svíčkovou. Vypil pivo na dvakrát, zatímco Pavel teprve dojídal. Až na pár slov mlčeli. Jejich myšlenky obíhaly kolem sledovaného problému zatím ještě stále nepříliš koordinovaně. Řeklo by se, že postup prací, který už musel každou chvíli přijít se teprve začínal formovat. Po druhém pivě řekl Jirka : „Dost. Zítra jdu na tu krev a nechci, aby byly výsledky zkresleny ani špetkou lihu. A taky se domluvím, jestli by nešlo nabrat i tu lymfu...“

Vyrazili do nevlídného odpoledne, ale aniž se nějak domluvili, vyrazili směrem k zeleným rezervacím, jak žertem říkávali lesoparku v sousední čtvrti. Tam se dalo chodit hodiny po pěšinkách a stezičkách, meditovat si, nebo tříbit myšlenky. To přesně dělali oba a to potichu. Až po delší době Pavel přerušil ticho otázkou : „Jak se takhle cítíš ? Myslím psychicky... Ale nemusíš odpovídat, jestli je ti to nepříjemné.“
Donutil Jiřího, aby si na tuto otázku odpověděl nejprve sám pro sebe, což vlastně ještě neudělal. Ze strachu, přiznal se sám sobě. „Ještě jsem si to sám nezodpověděl. Bojím se té definice.“ připustil po pravdě. „Je to zatím příliš nepochopitelné a dokonale neznámé. Neznámé v přítomnosti, nedávné minulosti a nejhůře v blízké budoucnosti s pochybnostmi, jestli nějaká vzdálenější budoucnost vůbec bude.“
Definitoricky uchopeno !
„Abych pravdu řek‘, přesně takhle vypadáš. Proto jsem se taky zeptal... abys odpověděl sám sobě. Já tu odpověď vlastně vůbec nepotřebuji.“ Opřel se o strom, podíval se někam dolů, snad na boty, snad na něco v trávě, „řekneš si : to se ti to mluví, když na koukáš vlastně zvenčí. Máš částečně pravdu, ale to bys mne podcenil, kdyby sis myslil, že to beru jaksi akademicky. Ne. I pro mne je to velice osobní.“ Jiří se trošičku zastyděl, ač vlastně neměl proč – nic neřekl, co by Pavla k tomuto vyznání a ono to bylo ! vyznání...Kamarád. Náhle pochopil : Pavel nedal svou starost najevo proto, aby ho nepodporoval ve chmurných představách a náladách. A ať už to zkoušel tak či tak, nakonec se mu to povedlo. Jenom řekl bezbarvě : „Dík ! Věřím ti“ a najednou nápadně živěji „a teď už začínám věřím znova i sám sobě!“
Vyznělo to jako závěr z nějakého levného románu, ale bylo to spontánní, něco mezi překvapivým zjištěním a skálopevným rozhodnutím.
Pavel úlevně vydechl : „Tak tohle jsi už zase ty. Fuj, bylo mi skoro do breku, když jsem viděl, jak se ztrácíš...“ Odmlčel se jen chvíli a povídá : „Není ti kapánek chladno ? Já už jsem zmrzlý jak ...jak...Prostě je mi zima, jdu domů. Nemá cenu rozvíjet spekulace, které mají dost daleko do nějakých pracovních teorií, dokud nemáme tu krev a lymfu. Pak se můžeme rozhodnout, co dál...“
Jirka souhlasil. Také on byl nalehko, jen tak nejvýše přeběhnout vzdálenost mezi ústavem a hospodou a potom domů. Na nějaké procházky... „Víš něco o Ireně ?“ vyrušil ho Pavel z úvah o nedostatečném oblečení, „jak dlouhos‘ ji neviděl ?“ Jirkovi se otázka příliš nelíbila, ale přece jen s malým zaváháním odpověděl : Teď je to šestá neděle, co jsem za ní byl naposledy. Hele, mám ji rád a uvažuji, že bude-li ona chtít... ale teď je momentálně v pozadí.“ Rozešli se na rohu jen s mávnutím ruky.

Tak co je to ?

Doma ho čekal dopis z Kroměříže, tedy skoro jistě od Ireny. Po úvodní frázi, kterou jen proletěl s tušením něčeho nemilého (neměla ve zvyku psát jen tak) se zarazil a další větu četl několikrát, než ji pochopil a potom ještě než jí uvěřil. Jsou prostě zprávy a fakta, které mozek odmítá. Nicméně nakonec uvěří a docela dobře si uvědomuje, proč dostal tak nemilou zvěst.
Až mi budeš příště psát, jestli mi budeš ještě někdy psát, tak prosím : paní Irena Svobodová, jinak adresa zůstává. Abys nemusel spekulovat, co se stalo : sblížila jsem se s jedním kolegou a to – bohužel – nejvíc právě v den vrcholící ovulace. No a budeme mít Jirku. Měj se fajn v rámci daných možností. – No jo, tak sbohem, paní doktorko ! Jak je vidět, měl jsem víc práce, než ty. Já jsem žádnou kolegyni nepřeovuloval... Snažil se udržet nad věcí, ale trochu hořkosti to v něm zanechalo. Vztah na tři sta kilometrů má asi stejně siločar, jako příliš vzdálené magnety. Nic nepomohlo si uvědomit, že takto volný vztah nemusí přinášet jen výhody. Vzpomněl na neznámo v sobě : kdoví, jak by se jejich vztah v této situaci vyvíjel dál. Asi je to takhle úplně nejsprávnější... Jenže ať si to zdůvodňoval ze všech stran, stejně se mu mysl k nové situaci a staré lásce vracela. Trochu si uklidil garsonku, kterou poslední dobou zanedbával, hodil pár kousků prádla do pračky, udělal si vejce na cibulce, chleba jsem zapomněl koupit, ale tady kousek je - trochu tvrdý, dobře budou topinky...Práce mu pomohla a osobní trable odsunula do pozadí. Navečeřel se bez chuti a vrátil se v myšlenkách k práci na Z11312 a k dosud neznámé zdravotní komplikaci. Irena sice zmizela z jeho hlavy teď, ale kdoví, na jak dlouho ?
Nakreslil si na velký arch papíru schéma, diagram, na který udělal různé kroužky, čtverečky, obdélníky a kosočtverce a ty pak postupně pospojoval barevnými fixy, pak okolo některých polí udělal tlustý červený kroužek, řekl si pod vousy hm..hm.. přesednul si na pohovku, pustil televizi a usnul. Zdálo se mu, že maluje dál to své schéma na nekonečnou bílou zeď a jak mu vychází nepříjemný poznatek snaží se malovat dál a dál, aby původní výsledek přetransformoval, stále se mu to nedaří a najednou se začíná měnit v nějaké zvíře, je mezi čtyřmi vysokými bílými stěnami a snaží se najít východ a ... tak se probudil. Zpocený, se zvýšeným tepem, mírně desorientovaný. Pomalu se srovnal, osprchoval se a znovu ulehl. Pomalu se uklidňoval a skoro nenápadně přecházel všemi fázemi usínání.
Ráno ho probudil budík – na to budíky jsou. Vzápětí se rozdrnčel telefon a když vstal, začal zvonit i domovní zvonek. Zamáčkl budík, telefon nechal telefonem a otevřel dveře : za nimi stál Pavel, tlemil se (jinak se říci nedá), v ruce mobil a povídá : „..fajn, už jsi vzhůru. Tak abych snad šel...“ a vida otazník na Jirkově tváři : „No jdu kolem a vidím : tma. Tak abys nezaspal na tu krev, rozhodl jsem se že ti udělám budíček. Budíka jsem zaslechl, když jsem zmáčnul mobil...“ Mávnul rukou, otočil se a seběhl ze schodů.
Jiří se vrátil, vymazal záznamník na telefonu, sundal pyžamo a s požitkem se osprchoval. Nesnídal – jde přece na odběr. Když vycházel z domu, začalo drobně pršet. Dneska to jde všecko bokem, pomyslil si a pospíchal na polikliniku. Odběr proběhl tak, jak odběry probíhají – rutinovaně, rychle, beze slov. Fajn, mají nové jehly, ani jsem píchnutí necítil, řekl si Jiří a přidržel si tampónek napuštěný jodoformem na vpichu, který už stejně přestal krvácet. „Tady čtu“, povídá sestra, „že se ten vzorek má poslat do fakultní laboratoře, dobře, pošlu ho tam. Mohu ale vědět proč ? - vždyť naše laborka je celkem na úrovni...“
Jiří zamumlal něco o chromátografické analýze extraktu ze séra (pěkný nesmysl, řekl si v duchu) to víš, že ti budu vyprávět o zkoušce DNA, zbytečně by ti vrtalo hlavou proč to a - aby zahladil dojem, který vlastně ani nevzbudil – usmál se : „...o kvalitě vaší laborky vůbec nepochybuji, je to jen otázka přístrojového vybavení“ a s díky se odporoučel. Celou cestu do ústavu přemýšlel, zda ještě neexistuje aspekt, který s Pavlem nezahrnuli do souboru poznatků a předběžně plánovaných kroků v jejich postupné selekci. V tomto rozpoložení cítil, že se po něčem lehýnce sklouzl : hele, tady některému prckovi upadla zmrzlina a tolik litoval - jistě nešťastného - prcka, že se ani nenamíchl pro znečištěnou obuv. Po pár krocích na kousku trávníku si nedbale otřel botu a pak už tohle malé intermezzo pustil z hlavy. Po příchodu do ústavu se objednal k řediteli. „Přijď hned, nemám nic co by nemohlo počkat a ty nejsi z těch, co chodí s prkotinami“, zabodřil ředitel jen o pár let starší, než Jiří.
„Tak co máš“, zcela ředitelsky začal hned, jak se Pavel posadil – jak zaměstnanci říkali – do buzersicu. „Mám něco, co se ti nebude líbit : navrhuji zastavit práce na ZZP. Asi budeš chtít, abych ti řekl proč, když jsem do toho byl tak angažovaný. Byl, ale teď mám jisté pochybnosti o správnosti téhle cesty. Abych nechodil okolo : vzorek 11312 vykazuje abnormální genocidní aktivitu. Naštěstí to snad nezasáhlo nikoho jiného než mne. Nevím ještě do jaké míry, ale už jsme zaznamenali nějaké změny. Teď mám zrovna období, že se nic neprojevuje drasticky, ale očekávám, že mne zase něco brzy překvapí“.
„Počkej – říkáš : zaznamenali : kdo o tom ještě ví ?“
„Co ví, Pavel Kuneš na to vlastně přišel – nakonec má blízko ke mně i k problému. Já nebyl schopný to střízlivě analyzovat...“
„No, tohle opravdu není prkotina, pokusil se o úsměv, je to na mne dost náhlé...musím si to nechat projít hlavou. Zatím tě musím poprosit, abys o tom s nikým dalším nemluvil – aspoň do doby, než bude něco potvrzeno, nebo vyvráceno. Budeš-li mít čas, vypracuj mi zprávu o všem, co dosud víte, nebo si myslíte. Jenom pro mne. Nebude pro nikoho jiného dokud – jak jsem řekl...“
„Já mám všecko v počítači, přidám k tomu pár vět komentáře a můžeš to mít na stole hned zítra ráno. Stačí ?“
Rozloučili se stiskem ruky. „Nechceš nějaké volno ? Třeba by se ti hodilo...“
„Ne, ne, pro mne je lepší, když pracuji, nemám tolik času na zbytečné přemýšlení. Jestli dovolíš podívám se na ty OHV kukuřice. Nechali jsme je stát, když se ukázalo že pro ZZP nemají význam...“ Dostal souhlas a odešel ,k sobě‘, pracovat na zprávě a procedit všecko, co nebylo pro nikoho jiného, než pro něj a pro Pavla... Zabralo mu to - přes ta široká ramena, která dělal na šéfa - zbytek pracovní doby a tak jen stačil dát povel počítači k tisku a při tom se převlékl „do civilu“, což spočívalo ve výměně pracovního pláště za něco mezi svetrem a vestou. Vzal tři listy zprávy, vložil je do obálky, zalepil ji a napsal jméno ředitele a doušku „pouze do vlastních rukou“. Položím to na stůl sekretářce, řekl si, až půjdu kolem... Hodil na sebe kožený kabát a zamkl za sebou dveře kanceláře. Vstoupil do sekretariátu. Naproti se otevřely dveře a v nich se objevil ředitel. „Tady ti nesu tu zprávu“, podal mu obálku, „snad to nevadí, že jsem to slíbil až na ráno“ doložil s malým sarkastickým akcentem. Ředitel si ho nevšiml : „Dík. Hned se na to mrknu, kdybych ještě něco potřeboval, dát ti to hned ráno vědět..“ Takže si toho všiml, uvědomil si Janda, všiml... no, ono ho neubyde.
Doma čekala bílá obálka s povědomým písmem, ale beze slova - obsahovala pouze svatební oznámení slečny Ireny Slámové a pana Karla Svobody, oba bez titulu, hm... na jednu stranu decentní, na druhou stranu vůči mně dost... snad výsměch, škodolibost, ironie... Ale prd, řekl si – holka se chtěla vdát a normálně žít a já asi nebyl pro ni to správné ořechové, nikdy jsem nepřipustil debatu o zítřku a perspektivě našeho vztahu a tak to holt mám, no. To musela poslat už před tím telefonem, uvědomil si, proto asi žádné průvodní slovo... Hodil oznámení do koše a obrátil své myšlenky zase k problému posledních dnů a týdnů.

Epilog

Až potud jsem to sledoval jako nepřímý spolupracovník, ne vždy jsem byl u všeho, něco jsem si domyslil a dá se předpokládat, že něco mi také zcela uniklo. Přesto se domnívám, že jádro událostí je v podstatě konzistentní.
Jenomže v tomto momentě se vyskytl nový faktor : dostal jsem nabídku z Holandska, nabídku, která se neodmítá – v podstatě budu dělat to co dělám v GANOMu, jenže si za rok vydělám na svůj vysněný domek, můj a snad později i rodinný. Jsou tu jiní, kteří by na to měli větší gebird, ale stálo tam napsáno, že chtějí Jana Poláka, a to holt ! jsem já. Nedostudovaný… No - a zatím taky ještě svobodný…
Co je na tom blbé, je to, že tím pádem budu daleko od zdrojů informací a tak tahleta netypická kronika zůstane nedokončena, protože si netroufám do toho vnášet víc fantazie, než to samo obsahuje – vždyť ono i takto je to už skoro neuvěřitelné… No co - za rok jsem zpátky.
----------------------
Tak jsem se vrátil – zrovna na hodinu před týdnem. Nikoli za rok, ale skoro za tři… Vrátil jsem se nejen domů, ale i do GANOMu, jen dík stáži v Holandsku jsem postoupil na kariérním žebříčku o dva stupně výš – funguji tudíž jako samostatný výzkumník, samozřejmě i s platem, o němž se mi před třemi lety jen sotva zdálo... Vlastně tu teď pracuji na místě Pavla Kuneše, jehož zlákali do Berkeley.
Když jsem si zařídil všecky formality a další své záležitosti, včetně obhlídky domu, který bych chtěl koupit, vzpomněl jsem si na tuto nedokončenou… vlastně nevzpomněl – myslil jsem na ni občas i v tom Holandsku. Pohříchu jsem nedostával žádné informace a tak když jsem konečně stanul před GANOMem udivil mne jen vzrostlý strom, který jsem nebyl schopen určit – a že znám i takové, které jsou k vidění jen na opačném konci světa.

Slunce se sklánělo k západu (ježíšmarjá – to je klišé, ale nevadí – není to román, ale vlastně jen zpráva) … z ústavu vyběhli dva mladí lidé (nejsem sice starý, ale proti nim), jacísi rozevlátí, rozjaření, rozpálení… pod stromem se objali a následoval dlouhý polibek. Přijelo auto, vystoupil z něj ředitel a hlaholil : „… to už je v pytli se mnou – potřebuji si ještě na zítra něco připravit a nechám si v kanceláři notebook. Ta řípa…“
Pozdravili jsme se s úsměvem ( proč bych se na něj neusmál za těch čtyřicet tisíc měsíčně) a vrátil se k pozorování – a hle : mladý muž s nožem v ruce vyřezal zatím do kůry stromu srdce a dva monogramy. Oba bažanti se zalíbením prohlédli zvěčňovací ornament a odešli přes trávník pryč. Pomyslil jsem si : no vida, vy se za měsíc rozejdete, ale v té kůře zůstane váš příběh, dokud bude ten strom stát.
Zdálo se mi, že slyším tichý smích… rozhlížím – nikde nikdo. A znova tichounké ha ! a jak jsem zbystřil sluch a pootočil se ke stromu, zaslechl jsem docela zřetelně :

„…no – nepodělal by ses z toho, Honzo ? Celý život brojím proti tetování…kdyby to aspoň tak nebolelo“.