Jak se mi porouchalo auto

Znáte to. Pokud máte novější auto, nestává se to příliš často. Když už se to ale stane, většinou je to ve chvíli, kdy opravdu potřebujete někam jet. Před schůzkou s vaší životní láskou, kterou jste včera poprvé pozval na oběd. Před jednáním s japonskou firmou, která se rozhodla investovat do vašeho malého podniku. Nebo před fotbalovým utkáním, na které jste se celý týden tak těšil. Stane se to prostě vždycky, když je to nejméně třeba. Já měl koupený lístek na večerní představení Krále Leara.

Bydlel jsem tehdy v Brně teprve dva měsíce a skoro nikoho jsem tu neznal. Do malé banky v centru, kde jsem pracoval jako finanční poradce, jsem jezdil tramvají, zbytek cest jsem vyřizoval nejčastěji na kole. Auto jsem používal hlavně o víkendech.

Ten den jsem se v práci zdržel o trochu déle. Můj původní plán čítající krátkou večerní procházku musel stranou, i autem budu v divadle tak akorát včas.

Nasedl jsem, připoutal se, strčil klíček do zapalování a otočil s ním. Auto nenaskočilo. Zkusil jsem to ještě jednou, žádná odezva. Potřetí. Zase nic. Kára mlčela jako padlý strom. Uvažoval jsem, jestli bude rychlejší hledat příčinu problémů v motoru, nebo si zavolat taxíka. Nakonec jsem usoudil, že taxík bude jistější.

Další den ráno jsem si přivstal a šel se na auto podívat. Pokecali jsme si asi stejně dobře jako včera.

Neměl jsem moc času, ale chtěl jsem vědět, co s tím je. Otevřel jsem kapotu a chvíli hledal. Nic. Žádné spálené kabely, měrka do půlky od oleje a vody v chladiči, že by stačila na zaplnění celé babiččiny studny. Možná baterka, napadlo mě.   

Zavřel jsem kapotu, zamkl auto a vrátil se domů, abych se nachystal do práce.

Během dne jsem se myšlenek na auto nemohl zbavit. Uvažoval jsem, kam ho svěřím. Neměl jsem v úmyslu zaplatit za nějakou hloupost fůru peněz.

Osud mi do ruky přihrál Michala z dozorčí rady, který měl náhodou stejný vůz jako já. Napadlo mě, že bude určitě o něčem vědět.

„Prosím tě, znáš někoho se spolehlivým servisem?“ zeptal jsem se, když jsme vyřídili pracovní záležitosti.

„Ale copak? Doma už se nudíš?“ pousmál se Michal, „znám.“

„A myslíš, že by mi udělal cenu?“

„Určitě. Má svou práci rád. Počkej, dám ti číslo. “

Opsal jsem si číslo do adresáře a poděkoval. Později odpoledne jsem tomu muži zavolal.

„Dobrý den, pan Drobný?“

„Ano. Kdo volá?“

„Lumír Brabec. Slyšel jsem, že máte skvělý servis.“

„To mám.“

„Myslíte, že bych mohl využít vašich služeb?“

„Pokud o ně stojíte, já budu jenom rád.“

„Dobře. Myslíte, že byste se na to mohl kouknout ještě dnes?“

„To bych mohl. Víte, kde je Jungmannova ulice?“

„Najdu si to.“

„Fajn. Čekejte mě na parkovišti tak kolem šesté, ano?“

„Domluveno. Budu tam.“

„Nashle.“

„Nashledanou.“

Nejdřív jsem si v mapě našel parkoviště, o němž automechanik mluvil, a pak jsem zavolal asistenční službu, aby mi tam auto odtáhla. Ani na poslední pokus totiž nenaběhlo.

Když jsem dorazil na zmiňované parkoviště, bylo krátce před šestou, ale pan Drobný už na mě čekal. Byl to usměvavý chlapík sportovní postavy, mohlo mu být tak kolem třiceti. Vůbec nevypadal jako automechanik.

„Vy jste pan Brabec?“ zeptal se, když jsem sesedl z kola.

„Ano. To jsem já.“

„Petr Drobný, moc mě těší.“

„Mě též. Mám takový problém s…“

„Podívám se na to,“ přerušil mě, „pojďte rychle za mnou. Máme to jen na dvě hodiny.“

Otočil se a zamířil k budově na konci parkoviště.

„Ale moje auto stojí támhle,“ namítl jsem a ukázal na svého mlčícího přítele.

Zamračil se, pohlédl směrem, kam jsem ukazoval a zamračil se ještě víc. Pak to nejspíš pochopil, protože se jeho tvář rozjasnila a řekl: „Aha. Počkám vás uvnitř.“

„Neřekl jste před chvílí, že se na to podíváte?“ pohlédl jsem na něj tázavě.

„Však ano,“ odvětil mi trochu překvapeně, „skočte si do auta pro věci a přijďte za mnou.“

Vůbec jsem ho nechápal. „Jak chcete zjistit, co je s mým autem, když si ho nechcete prohlédnout?“

Petr Drobný vykulil oči: „Prosím?“

Zopakoval jsem mu svou otázku. Zjevně nevěděl, co má říct.

„My-myslel jsem,“ zakoktal, „že se chcete naučit hrát tenis.“

Hleděl jsem na něj jako na přízrak. Dělal si ze mě legraci? Pak mi to došlo.

„Vy nejste automechanik, že?“

Rozesmál se a opáčil: „Ne, to tedy ne. Jsem tenisový trenér.“

Bylo to trapné. Michal mi doporučil tenisového instruktora s dobrým servisem, jenže já teď nutně potřeboval něco jiného. Autoservis. Omluvil jsem se muži za vzniklé nedorozumění a pozval ho na sklenku. Ukázalo se, že je to prima chlap. Dokonce mi doporučil jednu menší opravnu na kraji města, kam jsem dal druhý den auto odtáhnout.

Ta dvě odtažení mě nakonec stála víc, než celá oprava. Byl to jen špatný kontakt. Nic víc.