Rezidence bělovlasých dětí 3

„Waldemar?“ Starý se prohrabával kabátem, až našel několik dalších mincí a vrazil je do automatu.

„Hmmm, voláš v pravou chvíli. Německá dochvilnost?“

„Sicher,“ usmál se jen starý unaveně. „Něco nového a co bude dál? Jediný moje otázky.“

„Izachian se stále neobjevil, jsou to tři dni. Lhůta, kterou jsem dal jemu i tobě.“

„Snad jsem mu toho řekl příliš málo, možná neví jak zpátky.“

„Stejně jako tam, na to přijde i takový cucák teenagerovské krve jako on. Byla to tvoje volba, já mu nevěřil nikdy.“

„Byl jediný, u koho jsme objevili schopnosti pradávných procházet světy.“

„ Možná, ale teď už je z našeho klanu odepsaný,“ řekl muž na druhé straně drátu, Waldemar, nesmlouvavě.

„To bys neměl…“ poznamenal starý spíš odevzdaně než bojovně.

„To stačí o Izachianovi. Nyní k tobě, Hansi. Byla to tvá odpovědnost, musíš ji nést. O draka jsme přišli, s čarodějnicí se nadále nemůžeme spojit asi proto, že ona nechce. Ale máme od profesora alespoň informace, které jsme potřebovali. Tvým úkolem je zničit to místo, aby se nám už nepletli do cesty.“

„Asi rozumím, pak tedy s pánem bohem.“ Starý zavěsil.

Vrčení pokousaného jezevce, zahnaného do slepé nory se rozdělilo do několika směrů. Z jednoho skřípěly drápy po zdi, ghúl asi lezl na střechu. Další se protáhli nejspíš oknem do domu po mé levé ruce. Uvnitř se tříštilo staré sklo a praskaly dlaždice. Celé to byla ubohá ironie mého života. Kolikrát jsem si přál, abych nikdy nespatřil obrázek svatého Jiří, abych nikdy ani nezatoužil stát se drakem. A přitom nyní jsem se modlil, jen aby z mých úst zaplál oheň. Ne, stačila by křídla, abych uletěl. Ale moje ústa byla jen vyschlá strachem, na lopatkách husí kůže. Ustupoval jsem, až k řece. Zradili mě všichni. I profesor? Věděl o tom, že já sám si na sebe líčím past? Ne, to těžko. Byl mi oddaný, protože jsem ho dokonale zlomil. I doslovně. V okně domu se mihla lysá umrlčí hlava. Popoběhl jsem podél řeky, alespoň se od nich nenechám obklíčit a zahnat do slizu. To už vážně radši jejich pařáty v mých vnitřnostech. Všiml jsem si dlouhého nože čnícího z mrtvoly ghúla. Slabá útěcha, ale lepší než chcípnout s prázdnýma rukama. Proč si průvodce nůž zpátky nesebral? Zapomněl, nechtěl ho zpět ušpiněný? Nechal mi jej? Vší silou jsem dýku vytrhl a skoro padl pod smradem z probodnuté ghúlovy hlavy. Obrátil jsem se proti blížícímu se vrčení. A pak se otočil zpět a zdrhal.

Izachian ležel na dlažbě tváří k zemi. Pak se překulil na záda a hleděl do nebe. Stejně šedý pohled jako do té dlažby. Zdaleka se tu neocitl poprvé, ale poprvé věděl, že tu skutečně je, a ne pouze na procházce svým šílenstvím. Tenhle svět existoval a on tu měl práci. Izachian se rozesmál. Škubal si dvěma prameny vlasů a zadkem mlátil do kočičích hlav. „Pěkně ste se mnou vyjebali!“ řval k bledému slunci, bledšímu než bývá měsíc. „Zase ste mi suprově vystříkali prdel! A tys při tom měl extra orgáč, starej zmrde! Jak mám asi toho kreténa najít, he? Jak ho tu mám kurva najít!“ Zvedl se a rozhlédl, vyplázl jazyk, začenichal, pak znovu jazyk. Jeho smysly byly stejně intenzivní jako v rezidenci. Tím přenosem, nebo co se s ním událo, ztratil hodně krve vysáté z dětí, ale zůstalo mu dost, aby své schopnosti měl na maximu. „Já toho mamrda asi cejtim.“ Zašklebil se a vyrazil k blízkému městu. Domy mu byly povědomé, vlastně ty samé, které viděl, když jeli se starým k profesorově rezidenci. Byly jen… mrtvé. Jako po atomové bombě, nebo spíš čtyřicet let po morové ráně, která pobláznila všechny obyvatel, a tak své domy pomočili, pokáleli a nechali hnít. Izachian došel k řece, kterou dobře znal.

Utíkal jsem po troskách pramic a vorů, přeskočil laminátové torzo windsurfového prkna, takový bordel obklopoval řeku. Doufal jsem, že to ghúly zpomalí, ale spíš to brzdilo mě. Měl jsem to štěstí je spatřit, jak se za mnou ženou. Se zbytky vlasů visících z temen vypadaly jejich hlavy jako lidské, ale spíš člověka z pitevního stolu. Navíc jim scházely rty. Dásně, čelisti měly odhalené a z nich se tyčily ty nepřirozené břitvy zubů, tak dlouhé, že ani nemohli mít mordy zavřené. Běhali po čtyřech, jejich ruce i nohy měly dlouhé drápy, které skřípěly o zem. Děsivá byla i jejich kůže - rozbředlá jako břicho padlé ryby.

Dýku jsem si vrazil za kalhoty, čekala mě zkouška mé fyzičky, která mě mohla zachránit nebo zabít. Řeka se kroutila, zatáčela. Kdybych běžel stále podél ní, jen se ghúlům přiblížím. Musel jsem přeskočit, ale bylo to dobrých pět metrů. Všiml jsem si, že se s řekou děje ještě něco. Hladina se nadouvala, jako by pod ní vedlo potrubí. Ale to potrubí se pohybovalo spolu se mnou. Musím jí prostě přeskočit!

Izachian došel k místu boje. Všude po zemi ležely části těl, větší masakr než spáchali se starým v rezidenci. Každý kus masa byl pokrytý černým povlakem, jako dekou nebo pytlem pro mrtvé. A uvnitř těch povlaků se pohybovaly věci podobné mouchám. Nejdřív Izachiana zaujalo, že necítí žádný pach krve, na který samozřejmě byly jeho smysly nejcitlivější. Díky tomu mu něco docvaklo. Nic v okolí, alespoň v tomhle městě, živou krev nemělo. Tedy krom bezmocného dráčka, po jehož hlavě se tu shání. To je důvod, proč jej tak jasně cítí. Během jeho přemýšlení se mouchy v pytlích, jak to on vnímal, rozdělily do dvojici. Vlastně celý povlak se roztáhl směrem k Izachianovi a jednotlivé části povlaku nabývaly přibližných tvarů krys. Než si to Izachian uvědomil, už stál v obklíčení. Ne krysy, ale spíš jen krysí stíny začaly toužebně kvičet. Izachian přelétl nad zemí olezlou šerem, ne plným much, ale malých temných krysích oček. Přistál na hladině, ale dokázal se znovu rychle odrazit, než jej polapila. Dopadl na zem a upíří rychlostí svištěl, kam jej vedl pach živé krve. Ne, zdaleka v tomhle městě nebyl jediným predátorem.

Už jsem asi zapomněl jaké má lidské a zvláště moje tělo omezení. Dopadl jsem dva metry od břehu a rovnou po pás zabořený do slizu. A rychle klesal hlouběji. Ale ani teď jsem nebyl před ghúli v bezpečí, jak jsem plánoval. Hned první z nich se vymrštil a skákal na druhou stranu. Zase mýlka. Letěl rovnou na mě. Hladina řeky explodovala a z ní se vymrštilo ohbí hadovitého tělo. Odrazilo ghúla do výšky, pak se zvedl i ocas a jako vyhozený tenisový míček to zrůdu odmrštilo. Pak ocas dopadl na břeh a zamáčkl dalšího do trosek plachetnic a katamaránů. A můj výhled zalil sliz. Nemohl jsem se ani pohnout, to svinstvo se mi navalilo i  do pootevřených úst. Jako by do mě lily shnilé zvratky, rozmixované syrové plotice. Navíc jsem panikařil, že jen kousek ode mě je cosi hrůznějšího než ghúlové. Někteří úhoři jsou dovopravdicky obrovitánský! Blížilo se to, sliz se deformoval a s tím i mé tělo. Pak to do mě vrazilo a vymrštilo na břeh.

Izachian obcházel poházené trosky lodí,vyfouklé vaky raftů. Došel do zákrutu řeky, kus na druhém břehu stál kostelík, ale pach nepřicházel odsud, táhlo to dál po proudu. „Kuřata, zpola upálený děti, stromy z lidí, tady je to norma, smiř se s tím Izachiane, smiř, smiř,“ šeptal si pro sebe a jen skrze zplihlé vlasy se ujistil, co viděl. Na šikmé střeše nalevo od něj leželo tělo v černé kutně. Ne, spíš lezlo, než leželo. A jak se koukl, zdálo se, že mu to ze střechy mávlo.

Stíral jsem ze sebe vlasce slizu a pokoušel se jej vydávit z plic. Věděl jsem, co mě z vody vyhodilo, nechtěl jsem říkat zachránilo, tomu jsem už moc nevěřil. Je to pořád někde tady, musím se co nejrychleji dát dohromady a vypadnout. Šustivý zvuk za mnou… jako když se něco velkého plazí popelem. Otočil jsem se a rychle pokusil utéct. Gigantický úhoř se na třikrát obtočil kolem věže vypáleného kostelíka. Jeho hlava jako fakírově kobře tancovala kolem věže. Snažil jsem se zdrhat, ale moje tělo po té lázni a sprintu o život bylo nepoužitelné. Padl jsem zpět na zem a tiskl se k ní. Prostě legrace. Drak se tu choulil a snažil se být neviděn. Úhořova hlava rozkvetla jako poupě, jeho čelisti se dotkly zad a krku, čnít zůstal jen namodralý jazyk, lemovaný závojem z jehelnatých zubů. Jak z něj ztekly sliny, objevila se tvář a ruce člověka.

„Ty nejsi z mých!“ zařval na mě ten z jazyka. „Tebe jsem nezachraňoval, ale svojí korouhvičku.“ Jazyk se naklonil k vrcholu věže. Až nyní jsem si uvědomil, že z ní ční dráty a do nich je vpletený vykostěný člověk. „No není roztomilá, podívej!“ Úhoř mocně máchl ve vzduchu ocasem.

„Jiiiiichhhhh…“ zachrčel ten na věži a o kousek se pootočil.

„Miloučká! A taky moc užitečná! Říká mi odkud táhne smrad ghúlů… jsem tady superhrdinou, zachraňuji místní od roztrhání. Ale i ghúlové musí jíst. Tak mi řekni, copak jsi ty zač, než tě jim předhodím.“

„Jsem drak…“ podařilo se mi dostat ze zanesených úst. Pak jsem se odhodlal k posledním zoufalému pokusu. Vlastně, kdybych se na to díval optimisticky, všechno vyšlo podle plánu. Podařilo se mi vyškrábat na nohy. „Ano jsem drak a přišel jsem ti nabídnout spojenectví.“

Izachian došel k místu, kde řeka mizela za temnou mříží kanálu. Proud tam byl silný a voda řidší, nanášela k mříži odpad, něco z toho odpadu ještě žilo a donekonečna vráželo do mříže. Nad kanálem se klenul kamenný most a z něj nyní dolů shlédl světlovlasí mladík. „Ty sem nepatříš,“ řekl. „Už se ke mně doneslo, že jde někdo z vnějšku po mých stopách.“

„Heleď, jak tě tak cítím a co o tobě asi vím, mi říká, že ty sem nepatříš dvojnásob. Dráčku. Tvůj kriplkámoš povídal něco takového, že tu nemáš žádnou moc. Zato já…“ Izachian vyskočil pět metrů do vzduchu a posadil se na střeše v úrovni mostu. „Já jsem docela v pohodě.“

„Říkáš, že mě profesor zradil?“ Mladík potlačoval napětí, ale Izachianovi se ještě nepodařilo zbavit jej toho namyšleného úsměvu.

„Spíš už asi umřel, jako celá ta tvoje pomrskaná organizace, jestli tam naši dotáhli, co jsme mi načali.“

„Aha, ale asi už je ani nebudu potřebovat. Víš, i já tu získal určitou moc.“

„Jop, klidně bych ti ji nechal, nemám proti dráčkům nic, jsi první, kterýho jsem poznal. I bych se vzdal tvojí palice, co mám donýst svým šéfům, kdo by se s tím svinstvem chtěl takovou dálku vláčet. Ale průser je, že abych se dostal zpátky, asi potřebuju tvojí krev. Tak nějak… všechnu…“ Izachian znovu vyskočil a dopadl na most proti mladíkovi. Ten ustupoval, ale jen pár kroků.

„Být tebou koukám se spíš za sebe, než před sebe.“ Izachian mu na trik nechtěl skočit, ale přesto se jukl přes rameno. Uvnitř mostní věže stála postava v kutně u každé nohy jí seděl jeden ghúl.

„Hups,“ řekl Izachian. Mladík se dal na útěk, ale než jej mohl pronásledovat, ghúlové vyrazili. Jak první skočil, Izachian ho ve vzduchu odkopl. Ghúl vrazil do obrubně mostu, zůstal tam po něm flek hnisu. Druhého už ale upír nestihl. Ghúl mu své přední drápy vrazil do hrudi, pak Izachiana přeskočil a poslušně se znovu posadil ve stínu druhé mostní věže.

Ten v kutně vykročil, jeho kapuce se rozevlála. Byl to kámoš, kterého si Izachian dal před pár dny na skále nad parkem, už si ani nepamatoval jeho jméno. Řekl: „Tys mi vysál krk, já ti teď vysaji oči!“

„Víš my si tu moc rádi hrajeme s takovými jako ty,“ říkal mi úhoř a nadšeně se kroutil. „S takovými, co sem přišli něco hledat, buď vyhrají a můžou jít někam jinam, nebo prohrají a my je hodíme ghúlům, nebo si hrají tak hezky, že se stanou jedním z nás.“ Úhořův jazyk začal vylučovat množství slin, celý se bíložlutě zalil, když sliny zase stekly, vykláněla se z jazyku žena s vyříznutý srdcem. Poznal jsem ji, byla jednou z těch, které jsem zabil při své proměně v draka.

„Hhha, hhhaha, pane, máte ještě hlad, pane? Dejte si, ať jste silný!“ Ta z jazyka si utrhla jedno ňadro a nabízela mi jej. Pak mi ho hodila k nohám a začala se smát. „Tohle jsou naše hry,“ řekla zase úhořovým hlasem. „Jsi jeden z mála koho jsem zasvětil do jejich tajů, protože věřím, že tvá nabídka bude zajímavá, draku!“

„Zajímavá a prostá,“ nabyl jsem sebedůvěru. „Přivedu ti sem desítky takových jako já. Desítky draků, aby sis s nimi mohl hrát a předhodit je svým ghúlům. Žádný už odsud nesmí odejít. Budeme si pomáhat, ty mě zbavíš draků a všech mých nepřátel, já ti jimi obstarám zábavu.“

„Jak dostaneš odsud sebe a je zase sem?“

„Jak se o ně postarám, je moje věc. Ale s tím, jak se vrátit do svého světa, mi musíš pomoct ty.“
„Tak jo! Já ti poradím, pomůžu a ty mi na oplátku pošleš hračky! Dáš mi gumové dráčky na provázku, já tobě půjčím svého kamaráda jako průvodce!“ Na zbytcích střechy kostelíka se vyplazil temný přízrak v kápy. „Seznamte se! To je drak a to je můj kamarád Sběratel očí.“

Starý řídil dodávku. Svůj kabát nechal pro dnešek doma. Vrata k areálu rezidence se mu dnes neotevřeli, musel tedy projet jimi. „Ach jo, aspoň jednou bych sem rád přijel a odjel zase nějak normálně. U ďasa, to se mi už asi nepoštěstí.“ Několik dětí mu se samopaly vyběhlo vstříc. Jedno rozdrtil pod koly, další mu přelétlo přes kapotu.

Profesor sledoval přijíždějící auto ze své komnaty. Stupidní naivka. Říkal jsem mu, že spojit se s upíry je nemožné. On stále nedokázal pochopit, jak hluboká je jejich nenávist k drakům. Nezabijí mě, jako jediného, když jim nabízím, že společně vyvraždíme všechny až na jediného! Pořád opakoval to samé, už jsem mu nedokázal vzdorovat. Ale snad jsem i chtěl, aby to skončilo takhle. Aby skončil ten sen hloupého kluka o tom, že zůstane jediným, dokonalým drakem. Elektrický motůrek profesorova vozíku jej vezl k vestibulu.

Starého dodávka se nadzvedla na schodech a vrazila do proskleného vchodu. Pak plynové lahve v kufru explodovaly.

Muž ve fialovém večerním obleku, s motýlkem a kloboukem, si zapaloval doutník, použil k tomu třísku z doutnajících trosek.

„Jaké jsou rozkazy, pane Waldemare?“ zeptal se ho šeptem jeden z policistů.

„Tělo z dodávky naložte do druhé, té naší, sanitky. Třeba se nám toho starého blázne ještě podaří trochu prokrvit. Takhle lehce to neukončíš, Hansi, to mi věř,“ řekl si ještě ten v obleku pro sebe a s rukou v kapse odcházel.