Dostává nový život

Krátké prsknutí a zasyčení a v dlani se choulil mihotavý plamínek, sirka ještě chvíli nebude pálit prsty, ještě chvíli bude oheň olizovat jenom tenké dřívko, než okusí i bříška prstů a sirka dopadne do vlhké trávy, bolestně sykne a uhasne.

A nebo také ne.

Chvíli je možné ji  podržet v dlani, to ano, nabrat trochu jejího tepla, ale pak bude lépe nechat ruku trochu poklesnout, jakoby náhodu zavadit plamínkem o pár stébel slámy vyčuhující mezi trámy, jakoby náhodou nechat plamínek přeskočit, dívat se jak šplhá po stéblech, polyká je obezřetně, jemně, něžně je hladí, ona se slastně prohýbají a černají, oheň jim dává nový život. Zatím je plamínek tak lehký a nesmělý. Ale to se brzy změní.

Stodola září do noci, trámy žhnou, praskají, střecha se propadá dovnitř, stavba se kácí, mizí před očima. Dostává nový život. A s ní i někteří uvnitř.

Pochodně ozařují černý les, přes křik a hrozby téměř není slyšet, jak vepředu, v temnotě kdosi utíká, větve se po něm natahují, kořeny se pokládají do cesty, není vidět škrábance a krev je černá jako vše okolo. Jen ten jas v očích.

Stín se nehýbal, dostihli ho, uštvali, ještě pár kroků a pak se uvidí, smyčka už je uvázána dávno, větev se v lese též jistě najde. Nejdřív ale psi. Ti ale běhají kolem stínu, otálejí, když už dávno měli sevřít v tlamě vyhublé lýtko, nemají se k dílu. Je konečně jedno, co způsobí ránu, i vidle práci provedou dobře, drží-li násadu odhodlaná ruka.