Lidský faktor

Lidský faktor

Jasně, že se mi na ten úřad znovu moc nechtělo, protože jsem si byl velice dobře vědom pravidel, na kterých se kdysi shodla nějaká většina, a asi vůbec nejsem v právu. Ale to už se přece vícekrát v minulosti stalo, že se někomu podařilo zmanipulovat davy, takže se sice formálně demokraticky většina na něčem shodla, ale časem se ukázalo, že původní rozhodnutí byla fatální chyba. A tolik se toho dnes dělá naprosto rutinně – je to údajně „historicky dáno“ - jen proto, že se nejspíš z pohodlnosti nikomu ani nechce přemýšlet, zda by některé činnosti nebylo lepší zkusit dělat i jinak...

V předsálí Centra řízené reprodukce se mě ujala jiná paní reprodoktorka, než která tady obsluhovala nedávno minule. „Kolegyně pro váš region je na tom v poslední době dost špatně zdravotně a tak za ni zatím zaskakuji. Nikdo ani neví, co se jí vlastně stalo...“, omlouvala ji a odváděla si mě do ordinace.

Položil jsem ruku se svým implantátem na snímač na stole a ona o mně okamžitě věděla vše podstatné – předpokládám ovšem kromě toho, kvůli čemu jsem dnes přišel. „Ale pane Karle1289, vám už jsme přece před nedávnem reprodukční partnerku vybrali, vaše Filoména4384 podle naší databáze žije a těší se plnému zdraví, tak proč ještě jednou navštěvujete náš úřad? Musíte přece vědět, že bigamie v posledním referendu ještě v minulém století díky hlasům žen neprošla“, zažertovala.

„Víte, paní doktorko, nechtěl bych samozřejmě nikomu ublížit nebo někoho nespravedlivě nařknout, ale obávám se, že v tom vašem programu, kterým každému vybíráte ideální životní partnery, může být chyba“, řekl jsem nesměle.

Reprodoktorka se ještě jednou pozorně zadívala na monitor a údaje z mého čipu a rozhodně odvětila: „Pane Karle, vždyť jste podle všeho duševně zcela zdráv, tak jak vás mohl napadnout takový ryzí nesmysl? Vždyť naše reprodukční centrum funguje už několik generací se stále stejným programem pro výběr optimálních partnerů podle jejich DNA, za který už v roce 2011 doktor Pukavec získal Nobelovu cenu. Regionální pobočky našeho centra používají všechny vyspělé civilizace a nedochovala se zmínka, že by se za těch víc jak 130 let našel někdo, kdo by výsledek výběru přišel reklamovat. I při těch desítkách milionů nás, vzešlých z výpočtů Pukavcova programu - jak si my sami tady z legrace říkáme „Pukavců1234“ - se nikdy nestalo, že by žena brzy neotěhotněla či dítě ze zdravotních důvodů v průběhu těhotenství potratila, nestalo se, že by se někomu narodilo dítě s jakoukoliv vrozenou vadou anebo že by se jakýkoliv člověk z Pukavcova programu ze zdravotních důvodů nedožil trojciferného věku. Jen se podívejte do statistik – většina z první generace Pukavců dodneška spokojeně žije, a co vím, tak nikdy nikoho nenapadlo ani teoreticky zpochybňovat správnost Pukavcova algoritmu. Vždyť musíte mít dost informací na to, abyste uznal, že nic lepšího zatím nikde na světě není. Jen se podívejte někam do archivu jak to vypadalo dříve a jak to nakonec i teď vypadá v některých barbarských koloniích – devět z deseti lidí je celý život na něco nemocných – kdekdo má cukrovku, křečové žíly, krátkozrakost, vadu řeči, rovnátka nebo zubní kazy, lupénku, poruchu krvetvorby, alergii na kdeco... Nebýt adrenalinových sportů a dopravních nehod, tak si tady neustále lebedíte skoro jako v ráji mezi samými zdravými lidmi a tu hrůzu si určitě ani nedovedete představit...“

„Víte, tohle já samozřejmě zpochybňovat nechci a uznávám, že ten program v jistém smyslu funguje dobře. Filoména4384 – ona, partnerka, kterou mi váš program vybral - se mi velice líbí: je krásná, chytrá, vtipná, pracovitá, skvěle nám to ladí, když třeba hrajeme dueto na housle, vaříme společně večeři anebo si zkoušíme reprodukci – takovou jsem si vždycky v duchu přál a předpokládám, že by se mi s ní určitě narodilo i několik zdravých krásných dětí, které by nám přinášely radost.“

„A to je málo? Co byste chtěl ještě více?“

„Víte, to je taková ošemetná věc o tom vůbec mluvit... Nikdy předtím jsem se příliš úvahami o své budoucnosti nezabýval, protože jsem se stejně jako ostatní spoléhal, že až přijde vhodný čas pro mou reprodukci, přidělí mi k ní váš úřad ideální partnerku se kterou budu šťastný a tím to bude navždy vyřízeno. Ale teď, když k tomu došlo, mi ten pocit štěstí stále nějak schází, naopak jsem velice nejistý a bojím se, že se někde mohla stát zásadní chyba.... Co chci více.. Ona mi ta moje Filoménka tak nějak nevoní... Když je vykoupaná a čistá a nemá na sobě zrovna nějaké parfémy, nic necítím – je pro mě taková naprosto neutrální – ani vůně ani zápach, prostě nic. Jak říkám, nikdy dříve jsem se ničím podobným nezabýval, ale teď z toho opravdu nemám žádný dobrý pocit.“

„Tak to zase nepřehánějte, pane 1289. Měl byste chodit méně do zoologické zahrady a taky přestat pozorovat psy či jiná zvířata, co se pořád očichávají. My jsme přece civilizovaní lidé a tak jsou pro nás čichové smysly mnohem méně důležité než pro zvířata! Napadlo mě teď, že můžete mít nějaký defekt v DNA související s poruchou čichových smyslů, ale hned mi došlo, že pokud by tam byl problém, samozřejmě by vás ani vaše předky Pukavcův program nejspíš vůbec nezařadil do své reprodukční fáze – samozřejmě by šlo i o hranici míry poškození – ale nikdy byste určitě od nás do čipu nedostal ani ono povolení k množení, které už máte...“

„Já chápu, že to je na první pohled určitě hodně nestandardní, ale nemohl bych od vás paní reprorko dostat k reprodukci přece jen někoho jiného, než tu, kterou mám teď nařízenou? Vzájemná vhodnost partnerů v Pukavcovi přece nikdy není na 100%, podle Ústavy to musí být nejméně 96%. Říkali nám, že máme s Filoménou4384 sice skvělých 99.9999% shody, ale já jsem skromný, mně klidně stačí i někdo, s kým se shodnu třeba jen na 98%, ale hlavně aby mi příjemně voněla...“.

„No vy jste se snad opravdu zbláznil, asi budu muset doopravdy zavolat sanitku! Pane 1289, nechápu, že při vaší obrovské inteligenci vám musím připomínat taková elementární fakta, jako že jsou některé události, které my lidé můžeme do jisté míry ovlivnit – třeba co si na sebe oblečeme nebo o čem se budeme bavit se sousedy, ale jsou jiné, kdy to už prostě z principu není možné. Je mi trochu trapné připomínat, že díky referendu po epidemii kajmanského moru ve třicátých letech minulého století byly u nás uzákoněny dva nejdůležitější principy – hned po narození bude omezena reprodukční schopnost všech mužů i žen vpravením biočipových implantátů, kterými bude možnost plodnost řídit, a také, že výběr osob k reprodukci bude omezen výhradně na výsledky Pukavcova programu. Z toho samozřejmě vyplývá, že výběr Pukavce je podle naší Ústavy pro všechny, kteří se někdy chtějí dále množit, naprosto závazný.“

„Tohle je mi samozřejmě naprosto jasné, paní reprodoktorko. Ale víte přece, že i profesor Pukavec byl jenom člověk a lidé jsou omylní – mohl tedy při psaní svého algoritmu udělat chybu. Já třeba považuji za překonané, že byl tehdy výběr natvrdo omezen jen na 6 platných číslic procentuální shody. Jasně - bylo to logicky dáno tehdejším stavem výpočetní techniky a miliardami osob, které se musely analyzovat a zadat do databáze, ale dnes už jsme přece někde úplně jinde – je nás mnohem méně a výkon počítačů o celé století dál. A další problém může být, že se lidé mohli splést i při onom tehdejším referendu – třeba opravdu není nejlepší výběr počítačový, ale přírodní. Vždyť všechna zvířata okolo se tady spokojeně vyvíjela stamiliony let a skvěle se dokázala adaptovat na prostředí, ve kterém žijí, i bez počítačových programů.“

„Tak to jste si nevybral zrovna nejlepší příklad... Možná to fungovalo miliony let, ale podle mě to byla od těch prosťáčků jen zbytečná cesta slepými uličkami. Určitě jste musel slyšet, že oproti stavu na konci 19. století už asi 97% známých živočišných a 95% rostlinných druhů nevratně zaniklo, protože se včas nedokázalo adaptovat na soužití s námi lidmi. K čemu jim potom byly miliony let jakéhosi přírodního výběru? Ale dobře, zkusím si chvíli zafantazírovat společně s vámi... Připusťme teoreticky, že skutečně někde může v onom programu existovat chybička, zaviněná problematickým lidským faktorem. Chápete ale, že kdyby se o tom kdokoliv nepovolaný dozvěděl, znamenalo by to nejspíš konec naší šťastné společnosti, protože už by nezbylo nic, čemu se dá věřit? Vždyť se teď máme nejlíp, jak se kdy v historii lidstvo mělo, tak proč chcete štěstí naší civilizace ukončit a možná i zničit?“

„Ale já nechci dělat žádného revolucionáře, ničit nějaký program nebo referendem měnit naši Ústavu. Jen mě napadlo, že přirozený výběr podle toho jak kdo komu voní či nevoní může být i u lidí někdy možná lepší, než nějaké jedničky a nuly v počítačovém programu.“

„A že se tak ptám, vy už jste se, pane 1289, setkal s nějakou ženou, která by vám někdy voněla příjemněji, než přidělená Filoména4384?“

„Jak jsem už dvakrát říkal, dříve jsem se tím vůbec nezabýval – to, jak mi někdo voní či ne jsem začal intenzívněji vnímat až teď, co jsem projel tím vaším Pukavcem. V posledních dnech mi příjemněji voněla třeba Arachne3329, dcera mého kolegy z práce, na jedné víkendové podnikové akci...“

Reproktorka něco zadatlovala dvěma prsty na klávesnici a po chvíli vyděšeně hledí na displej: „To je ale zvláštní, dělám tu už desítky let a zatím se mi nikdy nic podobného u nikoho nestalo – Pukavec mi teď průběžně říká, že nejen s Filoménou4384, ale i s Arachne3329 a dokonce i některými dalšími ženami se také shodujete na 99,9999% a protože se při stejném výsledku asi nebyl schopen rozhodnout, koho vám má vybrat, nějak se zacyklil nebo co a vytuhl...Je jasné, že s tím jeho zbytečným omezením na 6 platných míst máte určitě pravdu...“ a po spáncích a na krku jí začaly stékat kapky potu.

Snažil jsem se jí nepříjemnou situaci usnadnit, protože – jak sama říkala - pokud je nyní naše vyspělá společnost bezvýhradně založena na Pukavcově programu, tak s ním samozřejmě nejen stojí, ale i padá, a případný průšvih by postihl nejen celé to jejich Centrum řízené reprodukce. A už chápu, že se z toho šoku mohla roznemoci i kolegyně paní doktorky, která nám s Filoménou čipy před nedávnem nahrávala. Ani pro mě a mé příbuzné by ale určitě nebylo nic příjemného, kdyby si na nás začali všichni ukazovat prstem, jakože jsme ti, kvůli jejichž vrozeným vlastnostem zkolaboval program pro řízení reprodukce naší skvělé společnosti.

„Podívejte, paní repro, jsme přece lidi, tak se nějak domluvíme. Určitě nikdo z nás dvou nestojí o žádný průšvih. Nabízím vám dohodu – já pomlčím, že Pukavec má ještě nějaké mouchy a vy jej necháte v tichosti opravit a doladit. A za to mi teď do mého biočipu nahrajete reprodukční povolení pro Arachne3329 a smažete to pro Filoménu4384 a bude...“.

Doktorka trošku pookřála a bylo vidět, že ji můj návrh zaujal a přemýšlí o něm. Začal jsem tedy okamžitě kout železo, dokud bylo žhavé: „A dokonce by to mohlo být výhodné i pro vás osobně – tady jsem vám přinesl jako poděkování za spolupráci litr asi 50 000 let staré vody z ledovce, kterou jsem dostal od svých rodičů nedávno k narozeninám. Kdybyste se neurazila...“ a natáhl jsem k ní ruku s malým kufříkem.

„Ó, děkuji, pane Karle. To ani nemuselo být...“ a kufřík přijala a rychle schovala pod stůl. „Je štěstí, že profesor Pukavec se právě toho, že program nemusí být dokonalý, sám obával, a proto do něj vložil několik bezpečnostních pojistek – mj. i možnost lidského kontrolního zásahu či korekce před samotným nahráváním biočipu. Myslím, že v tomto případě je plně ospravedlnitelné, abych volbu partnerky provedla sama, když si s vámi Pukavec nedokázal jednoznačně poradit a nakonec i on v podstatě naprosto souhlasí s tou, která vám voní... Tak ukažte tu ruku s čipem... Ale opravdu vám nezávidím, jak Filoméně4384 a její rodině budete muset vysvětlovat, že jste jí dal košem a že si sem má přijít pro nového partnera. Samozřejmě nemusím zdůrazňovat, že jí o tom všem řeknete až poté, co snad upravíme Pukavce tak, aby nekolaboval – jen nevím, jestli snad ještě někde existují i jeho zdrojové kódy... Ale nikdo jiný se o tom nesmí dozvědět vůbec nic!“