Náš zákazník, náš pán

Blízké (=opticky vzdálené) zítřky. Do bílé (dokonale chladné) místnosti vstupuje muž. Věk okolo třicítky, tvář strhaná, krok váhavý a outfit sociálně slabší vrstvy.

Miroslav: [nejistě, těká zrakem po místnosti] „Dobrý… ehm… den.“

Slečna za pultem: „Dobrý den. Máte nějaké přání?“

Miroslav: „No… ehm… chtěl bych se… ehm… na něco… zeptat.“

Slečna za pultem: [s profesně zdegenerovaným úsměvem na rtech] „Samozřejmě. Ochotně vám zodpovíme veškeré dotazy.“

Miroslav: „Aha… tak to… ehm… no víte… zajímalo by mě…“

Slečna za pultem: [pokouší se uspíšit kličkujícího Miroslava] „Ano?“

Miroslav: „No… abych to… ehm… zkrátil…“

Slečna za pultem: [náznak vražedného pohledu] „Prosím vás…“

Miroslav: „Zajímalo by mě… ehm… co vše tady… ehm… co vše tady odkupujete?“

Slečna za pultem: [takřka bez rozmyslu] „Všechno.”

Miroslav: [překvapeně] „Všechno?“

Slečna za pultem: „Jak jsem řekla.“

Miroslav: „Tak to je… ehm… nooo… ehm… výborné.“

Slečna za pultem: [opět náznak úsměvu] „Chcete nám něco nabídnout?“

Miroslav: [na vteřinku se zamyslí] „No víte… ehm… chtěl jsem vám nabídnout… ehm… své vnitřnosti.“

Slečna za pultem: „Ano, ty jsou momentálně dost žádoucí. Ať už jako náhradní orgány, nebo jako… [naráz se odmlčí]

Miroslav: [postřehnuv podezřelé zaškobrtnutí] „Nebo jako?“

Slečna za pultem: „No však tušíte… kočky jsou na úbytu a v čínských restauracích chybí adekvátní náhražka kuřete…“

Miroslav: [vytřeští oči] „Co prosím?“

Slečna za pultem: „Slyšel jste správně.“

Miroslav: „Ech… ou… [je evidentně opařen] Zrovna včera jsem se stavoval na gyros…“

Slečna za pultem: „Byl jistě chutný. Námi dodávané maso nepostrádá potřebnou kvalitu. Garantujeme 15% bílkovin a nula procent tuku.“

Miroslav: [mocně vydechne] „To je ovšem… heh…“

Slečna za pultem: „Ale to jsme odběhli. Pán měl nějaké přání ohledně odběru vlastních vnitřností. Mohu se zeptat, co nabízíte?“

Miroslav: [stále vstřebávaje situaci v asijských bistrech] „No… ehm… víte… napadlo mě… že bych vám prodal svou ledvinu.“

Slečna za pultem: „Levou, nebo pravou?“

Miroslav: „Ehm… [okamžik váhání] a kdybych vám střelil… ehm… obě? Ať tu nemusím chodit nadvakrát…“

Slečna za pultem: [a opět onen úsměv – na oko upřímný a chápavý] „Samozřejmě – čas jsou peníze. Nač v dnešní době filtrovat krev a vylučovat odpadní látky…“

Miroslav: [sebejistě] „Přesně tak… s odpadem problémy nemívám. Vylučován je každou neděli ráno na nedaleké smetiště.“

Slečna za pultem: „Navíc…  [nezbytná odmlka] darovat obě ledviny právě u nás – to se vyplatí! Nabízíme hned několik výhod. Čtyři volňásky na dialýzu, měsíční permanentku do libovolné pivnice na území města Ostravy, nějaké ty draslíkové bomby…“

Miroslav: „Tak to je… ehm… no nemám slov.“

Slečna za pultem: [zvážní] „Samozřejmě, nabízená cena se odvíjí od stavu vašich ledvin.“

Miroslav: „V tom bych potíž… ehm… neviděl. S ledvinami jsem nikdy nemíval trable. Pominu-li urátové, vápenné a cystinové kameny, Brightovu chorobu a… ehm… několikerý hnisavý zánět…“

Slečna za pultem: [zaloví rukou v šupleti] „V tom případě zbývá jediné. Vás podpis. Tady, prosím.“

Miroslav: [omámen sumou na papíře] „Čtyři tisíce!“

Slečna za pultem: „Ano, naše společnost neškudlí. Zákazníkům vycházíme vstříc.“

Miroslav následně neváhá. Čtyři tisíce – to je částka, které nemůže říci „Ne“. A tak střelhbitě podepisuje smlouvu, načež hned záhy putuje na sál.

O pár dní později

Do bílé místnosti – stylově zařízené podle posledního IKEA katalogu – vstupuje mírně nazelenalý Miroslav. Tentokrát již neplave v prostoru. Vždyť už tady jednou byl.

Slečna za pultem: [na tváři typický škleb] „Áááá, pan Miroslav.“

Miroslav: [pokusí se o něco jako úsměv, přičemž sotva překročí práh vstupních dveří, „obhodí“ podlahu a přilehlé stěny – včetně rozměrného pultu a dívky hovící si v křesle za ním] „Heh… och… ach… omlouvám se. To budou ta čtyři pivka a… ehm… naložené tvarůžky…“

Slečna za pultem: [setře si z tváře zbytky plesnivého sýra] „V pořádku. Ech…“

Miroslav: „Zvláštní, tohle se mi nestalo poprvé. Včera jsem pozvracel asi dvacet cestujících v tramvaji, předevčírem zase… ehm… ředitele během jednání… Asi jsem… ehm… něco špatného snědl…“

Slečna za pultem: [stále poznamenána nečekaným atakem] „Doufám, že docházíte na dialýzu.“

Miroslav: „Bohužel, nějak to… ehm… nestíhám. A to jsem dostal v práci okamžitou výpověď!“

Slečna za pultem: „To se teď jistě nalézáte v nelichotivé finanční situaci.“

Miroslav: „Ehm… no… a proto jsem právě přišel.“

Slečna za pultem: „Ano? … Jen povídejte.“

Miroslav: „Napadlo mě… ehm… že bych vám mohl prodat svou levou ruku. Celou. Jsem totiž… ehm… pravák.“

Slečna za pultem: „Ach… tak to milerádi uvítáme. O končetiny je momentálně silný zájem v Německu.“

Miroslav: „No… heh… tak to je skvělé.“

Slečna za pultem: „Ovšem… být vámi, zvážím výhody naší speciální nabídky. Pokud si necháte amputovat obě horní končetiny, získáte od naší společnosti dar, který nemá ve světě obdoby. Fungl nový kajak ze skelného laminátu + týdenní vodácký kurz!“

Miroslav: [neváhaje ani vteřinku, ošálen skvělým bonusem] „Hmmmm… tak to jste mě… ehm… slečno… dostala.“

Slečna za pultem: „Mám to chápat jako ano?“

Miroslav: [přesvědčivě] „Ehm… Nepochybně.“

Následně se opakuje tentýž jev jako posledně. Slečna za pultem zaloví v šupleti, vytáhne smlouvu a Miroslav – akutně prahnoucí po penězích – stvrzuje výše zmíněnou „transakci“ vlastním podpisem. Je to rovněž naposled, co se podepisuje rukou.

O pár dní později

Známá situace. Do bílé místnosti vstupuje Miroslav. Bez ledvin, bez rukou – naštěstí je budova přístupná dveřmi na čidla. Jakmile jej zbystří slečna za pultem, následuje pohotové krytí posledním vydáním časopisu Elle.

Slečna za pultem: [nedůvěřivě, s lehce roztřeseným hlasem] „Ale, ale… pane Miroslave…“

Miroslav: [vědom si krycího manévru] „Slečno… ehm… buďte bez obav. Dneska jsem… ehm… nepil.“

Slečna za pultem: [stále se kryjíc] „Mohu vám věřit?“

Miroslav: „Opravdu…“

Slečna za pultem: [pomalounku odloží časopis] „Dobrá tedy…“

Sotva se však časák snese na stůl, Miroslav nekompromisně vrhne. Cíl zasáhne s nebývalou přesností.

Miroslav: „Heh… noo… vida… zapomněl jsem na mléko.“

Slečna za pultem: [otírajíc se papírovými kapesníčky] „To snad není možné…“

Miroslav: „Ehm… omlouvám se. Asi mám něco s ledvinami.“

Slečna za pultem: [lehounce podrážděně] „Vždyť žádné nemáte, pane Miroslave!“

Miroslav: [zamyslí se] „A já jsem si říkal…“

Slečna za pultem: [načíná jubilejní desáté balení kapesníčků] „Doufám, že jste se aspoň jednou ukázal na dialýze…“

Miroslav: „Ehm… to je právě ten… ehm… problém. Ty volňásky… ehm… mi jaksi zapadly za postel.“

Slečna za pultem: „Pane Miroslave, mě z vás budou omývat...“

Miroslav: [zpytuje svědomí] „Ehm… já vím… nafackoval bych si.“

Slečna za pultem: [bezmocně po menší pauze] „Mohu vědět, co vás přimělo k další návštěvě?“

Miroslav: „Ehm… víte… ehm…“ [nestačí dokončit]

Slečna za pultem: „Chcete nám něco prodat?“

Miroslav: „Ehm… no to právě ne. Rád bych si od vás… ehm… koupil… nějaké ty ruce.“

Slečna za pultem: [udiveně] „Prosím?“

Miroslav: „Nebudete tomu věřit, ale… ehm… život bez rukou je docela… ehm… na hovno.“

Slečna za pultem: „Nepovídejte…“

Miroslav: „Problém je v tom… ehm… že na ty nové ruce… jaksi… nemám.“

Slečna za pultem: „Ale…“

Miroslav: „A tak mě napadlo… ehm… že bych vám něco – pro změnu – prodal. Třeba… [na okamžik se odmlčí] nohu.“

Slečna za pultem: [přece jen v sobě nezapře obchodní talent] „A co rovnou obě nohy?“

Miroslav: „Obě?“

Slečna za pultem: „Prodáte-li nám celý pár, je to výhodné nejen pro nás, ale zejména pro vás. Získáte zcela zdarma rotoped třídy Runner X9000!“

Miroslav: [už se vidí, jak na něm šlape] „Ale neee… Tak to není co řešit!“

Slečna za pultem: „Já věděla, že vás tato speciální nabídka zlomí.“

Miroslav: [na vteřinku zkrotí dětské nadšení] „A mohu… ehm… vědět, kolik to vynese?“

Slečna za pultem: [mrkne do ceníku] „Hmmm… je to přesně… šest tisíc.“

Miroslav: „A mohl bych, prosím, vědět… ehm… kolik stojí nový pár rukou?“

Slečna za pultem: [opět se ponoří do tabulek] „Dvanáct tisíc.“

Miroslav: [div, že mu nevypadnou oči z důlků] „Dvanáct tisíc?! Vždyť jsem za ně dostal šestku!“

Slečna za pultem: [stále zachovávajíc potřebný klid] „To víte, naše firma musí nějak vydělávat.“

Miroslav je danou situací natolik znechucen, že se na místě pozvrací.

Zase.

Jen co vyprázdní obsah svého žaludku, několikrát si uleví a pak… se nechá přece jen zlomit tím báječným rotopedem. Slečna za pultem zašmátrá v již pověstném šupleti a vyloví z něj – překvapivě - smlouvu.

Slečna za pultem: „Zbývá jediné – váš podpis.“

Miroslav: [zuje si pravou botu a zmocní se propisky] „Hmmm…“

Nutno podotknout, je to naposled, co se Miroslav podepisuje nohou.

O pár dní později

Miroslavovi se sotva zhojí rány po amputaci dolních končetin a už už se objevuje na známém place. Tentokrát se nejen pozvrací, ale i přikutálí.

Slečna za pultem: [stírajíc ze sebe vepřo, knedlo, zelo] „Pane Miroslave, vy se jen tak nezměníte.“

Miroslav: [smířeně] „Heh… omlouvám se.“

Slečna za pultem: [ohleduplně vůči čtenářově času] „Ani se vás nebudu ptát, jestli jste byl na dialýze, jestli si vůbec uvědomujete, že nemáte ledviny a že byste měl držet dietu… Zkrátka, zeptám se vás jinak. Proč jste se přikutálel tentokrát?“

Miroslav: „Víte… ehm… doktoři mi povolili další operaci a já… ehm… rád bych věděl, co vám musím ještě prodat… ehm… abych měl na ty nové ruce.“

Slečna za pultem: [ujme se klávesnice u počítače] „Momentík. Podívám se.“

Miroslav: „Hlavně rychle… ehm… už mě to zase bere.“

Slečna za pultem: [hledí do monitoru] „Tak… pokud jsem dobře obeznámena s vaší finanční situací, chybí vám momentálně nějakých šest tisíc. Když přihlédnu k torzu vašeho těla a k aktuální poptávce na trhu, vychází mi z toho vítězně kombinace „žaludek, játra, plíce a penis“. To vše za výhodnou cenu ve výši sedmi tisíc.“

Miroslav: „Ech… můj penis…“

Slečna za pultem: [s jistým pochopením] „Samozřejmě, pak je tu ještě jedna možnost…“

Miroslav: „Ano???“

Slečna za pultem: „Vaše hlava…“

Miroslav se zamyslí. Bohužel, vcelku zbytečně. V logickém uvažování nikdy neexceloval. A tak žádný div, že se rozhodne tak, jak se rozhodne.

Miroslav: „A za kolik by byla ta hlava?“

Slečna za pultem: [mírně zaskočeně] „No… ech… ta by byla… ehm… za dvacet tisíc.“

Miroslav: [vyřčená částka mu nadobro zatemní i ty poslední zbytky střízlivého hledí] „Dvacet tisíc a jistě i nějaké zákaznické výhody…“

Slečna za pultem: [rozpačitě] „No… ehm… samozřejmě… pohřeb je kompletně hrazen naší společností.“

Miroslav: „Neskutečné…“

Slečna za pultem: „Ano, naše společnost vychází svým zákazníkům vstříc…“

Miroslav: [zasněně, nevnímaje okolní svět a slova slečny za pultem] „Za tu částku si budu moci pořídit i nohy a ledviny…“

Slečna za pultem: [nehodlá kazit Miroslavovo nadšení, navíc musí respektovat podnikové regule] „Ano, to vše budete moci mít.“

Miroslav je natolik ozářen „výhodnou prodejí“, že nemešká ani vteřinku a uchopuje do úst propisovací pero.

*

*

*

Ano…

…je to naposled, co se Miroslav podepisuje ústy.

Ano…

…je to naposled…

…co se Miroslav…

…vůbec podepisuje.